Že z ní jednou bude olympijská vítězka, si v útlém věku vůbec nepomyslela. ,,Měli jsme sport v rodině hlavně rádi, šlo o životní styl a nejlepší možnou zábavu. Ambice něčeho dosáhnout přicházely časem,“ přikyvuje Kateřina Neumannová, legenda běžeckého lyžování. Jedna z nejlepších sportovkyň české historie slaví dnes 50. narozeniny.
Pohyb spojený se soutěživostí a různými hrami milovala jako dítě ze všeho nejvíc. Bylo jedno, zda energii vypouštěla na školním hřišti, na chalupě u Orlické přehrady či při oblíbených soustředěních. ,,Zkoušela jsem hodně sportů. Máma byla tělocvikářka, takže se nelze divit. Házela jsem oštěpem i koulí, na základce vymetala všechny závody prakticky v čemkoliv,“ zavzpomínala.
A nejen to. Pravidlem se staly rovněž sobotní autobusové výjezdy z rodného Písku na Zadov. Tam se také naučila pořádně lyžovat. ,,V zimě se každou sobotu sbalil batoh a jelo se. Raději jsem měla sjezdovky. Jenže naši byli takoví turisté na běžkách, takže mě častěji a častěji tahali spíše na ně,“ prozrazuje. ,,Bylo to pro mě přirozené. Také jsem postupně začala chodit do různých oddílů. Dost jsem kopírovala odvětví, které dělal o osm let starší brácha. Dnes v tom vidím základ dosažených úspěchů. Spoustu pohybu jsem do sebe dostávala přirozenou a zábavnou formou.“
Z kajakářky lyžařkou
Už tehdy své vrstevnice talentem, šikovností, pílí a houževnatostí převyšovala. Díky skvělé partě upřednostňovala nejprve kanoistiku. ,,Ráda jsem byla i mezi lyžaři. Vlastně jsem přeskakovala z jednoho do druhého. Nikdo si na nic nehrál, tréninky byly různorodé, což mi vyhovovalo.“
Z koníčků se stala nádherná posedlost. Posedlost, kterou by dnešní mládež v éře moderní elektroniky a mobilních telefonů, těžko chápala. Neumannová byla k neutahání. ,,Po škole jsem jela na kole na loděnici a večer ještě stihla trénink se sjezdaři na umělém svahu. Vymetla jsem, co šlo. Nikdo mě nenutil. Byla jsem tak nastavená, poctivost jsem měla v sobě. I proto v budoucnu trenéři nemuseli hlídat, zda jsem splnila, co naplánovali,“ říká o svém celoživotním mentálním nastavení.
Úchvatnou běžkařskou kariéru paradoxně nastartovaly zdravotní komplikace. Neumannová coby jedna z nejlepších starších žákyň v republice v rychlostní kanoistice dostala nabídku přejít do střediska vrcholového sportu. ,,Hodili mi laso z VŠ Praha. Rodiče mě dlouho nechtěli pustit. Když se k tomu uvolili, tak se zjistilo, že mám tzv. Scheuermana (strukturální vada páteře, která nejčastěji vzniká v období zrychleného růstu – pozn.). Přišla sportovní stopka a pro mě velká rána. Nebýt toho, skončila bych jako kajakářka,“ má jasno i po letech.
I v tomto pro Kateřinu nepříliš radostném období se projevila její nezlomná touha bojovat s nepřízní osudu. Jen pádlo a loď vyměnila za lyže s holemi. Zákaz závodní činnosti v kanoistice vyústil v mnohem větší aktivitu na běžkách. ,,Začala jsem na nich vynikat, ale dlouho mě nijak zvlášť nebavily,“ přiznává. ,,A když mi doktoři povolili návrat na vodu, tak jsem paradoxně zůstala u lyží.“
Spolupráce s Frühaufem
Děvče z Písku začalo na regionálních závodech udivovat. Střediskem podporované rivalky jí porážely jen o vteřiny. To nebylo jen tak. Vše neušlo pozornosti Stanislava Frühaufa, jenž na gymnáziu ve Vimperku načal s Neumannovou dlouholetou spolupráci. Stali se nerozlučnou dvojicí. ,,Z kanoistiky jsem měla velkou sílu, moji technikou se do té doby ale nikdo moc nezabýval. Se Standou jsme na ni hodně pracovali. Zpětně musím ocenit, kolik času a trpělivosti se mnou měl,“ chválí svého letitého kouče šampionka.
Frühauf byl nejen skvělý učitel, ale také velmi náročný trenér. V Neumannové viděl budoucí hvězdu, proto jí podle svého nejlepšího svědomí nakládal. ,,Běh na lyžích je sport, v němž to bez extrémní dřiny nejde. A zvlášť pokud chcete dosáhnout na nejvyšší příčky. Věděl to Standa, věděla jsem to já. Vyplatilo se to náramně.“
To už Kateřina figurovala v juniorské reprezentaci. Úsměvně vzpomíná na tehdejší soustředění. Zvládla ho, jak se říká, levou zadní, ale dobrý pocit z toho neměla. ,,Úroveň tréninků a jejich náročnost byly horší než v klubu s trenérem. U Standy jsem si navykla na mnohem větší dřinu. Velmi rychle jsme proto udělali patřičné kroky. Vyčlenila jsem se z reprezentace, šli jsme si vlastní cestou. Výkonnost strmě stoupala.“
Zlom v Naganu
V roce 1992 startovala na své první olympiádě v Albertville. Tam, jak sama přiznává, stále ještě nevěřila, že by jednou mohla dosáhnout na samý vrchol. ,,Šla jsem postupně. Cílem bylo zlepšovat se na velkých závodech.“ Při OH v Lillehammeru 1994 už nakoukla do první desítky a v Naganu 1998 se konečně dočkala. A dokonce dvakrát (2. a 3. místo). ,,Tyhle hry pro mě byly zlomové. Stříbro na pět kilometrů klasicky pro mě znamenalo splnění životního a sportovního snu. Byla jsem sice řazená do širšího okruhu favoritek, ale že to klapne takhle dobře a ještě budu sahat po vítězství (na vítěznou Lazutinovou z Ruska ztratila Neumannová 4,8 vteřiny – pozn.)., bylo pro mě samotnou spíše příjemným překvapením.“ Vybojovaný bronz ve stíhačce radostné momenty ještě znásobil. Neumannová přiletěla z Japonska se zlatými hokejisty jako národní hrdinka. ,,Kluci byli úžasní. Poté zpáteční let, oslavy v Praze. Jediná ženská s partou chlapů. Nádhera.“
Komplikace v Salt Lake
Z Neumannové se stala celebrita. V tréninkovém drilu ale neubrala. Jednoznačně toužila po zlaté olympijské odměně. V Salt Lake byla ve sprintu pasována do role největší favoritky. Zákonitě. Vždyť ve Světovém poháru až na jedinou výjimku proměnila v této disciplíně všechny starty ve vítězství. ,,A ještě mi ta trať byla šitá na míru,“ vybavuje si. Zpočátku šlo všechno jako po másle. Katka suverénně vyhrála kvalifikaci i následné čtvrtfinále. Jenže poté začalo sněžit, s mazáním nastal problém. ,,Napadly asi tři centimetry vlhkého nového sněhu a nám se absolutně nepovedlo lyže na dané podmínky předělat. Neměla jsem je špatné, ale naprosto zoufalé. Ani jsem nepostoupila do finále, zkrátka obrovské zklamání,“ popisuje sportovní neštěstí. Na Hrách pak ještě vybojovala 3. a 4. místa. Ta se kvůli dopingovým případům ruských závodnic změnila na dvě stříbra, což ale nějakou dobu trvalo. ,,Raději bych si je přebírala přímo na sněhu než v Praze v Karolinu v obleku. Ale jsem ráda, že je mám. Z mého pohledu se každopádně jednalo o divnou a bolestivou olympiádu.“
Porod a nová chuť
Všechno zlé, je pro něco dobré, říká se. Kvůli těhotenství přerušila kariéru a v červenci 2003 porodila dceru Lucii. ,,Úplně se změnilo moje mentální nastavení, hlavně lidské hodnoty.“ A také přišla nová chuť do tréninku. ,,Potkalo mě velké štěstí, měla jsem hodné a zdravé miminko a kolem sebe výborný servis. Ať u rodiny, tak díky podpoře sponzorů. Mohla jsem si dovolit platit dle potřeby třeba i chůvu.“ Díky tělesným změnám se cítila lépe také na lyžích. ,,Měla jsem o dvě, tři kila míň. A také byla vyzrálejší, trénink si uměla upravit na míru. Věděla jsem, co je důležité, co míň. Díky tomu přišly nejúspěšnější roky mojí kariéry.“
Zlatá turínská pohádka
Turínská pohádka budiž důkazem. Stříbrná nálepka se však nejlepší české běžkyně historie držela jako klíště. Přestože do Itálie dorazila v životní formě, prohrála v oblíbeném skiatlonu těsně s Estonkou Šmigunovou… Na volné třicítce s hromadným startem už k adeptkám na vítězství nepatřila, ke všemu bojovala s virózou. Jenže na trati a hlavně ve finiši předvedla něco fantastického. V závěrečné rovince se doslova přehnala přes Rusku Čepalovovou a Polku Kowalczykovou. ,,Někde jsem ze sebe vytáhla zbytky sil, únava už byla veliká. Pomohlo ale víc věcí. Lepší technika, správné načasování a samozřejmě ohromná touha. Oni do sebe šly naplno ještě daleko před cílem. Na stadionu se mi je povedlo sjet. Když jsem nastoupila, byly úplně vybouchané. Jely technikou, která se používá při jízdě do prudkého kopce. V té chvíli jsem využila své postavy a rozsahu pohybu, což mi umožnilo jet úplně jinou rychlostí. Když jsem je míjela, věděla jsem, že to klapne a vyhraju,“ poukázala na klíčové okamžiky nezapomenutelné bitvy.
Vyčerpaná, ale šťastná padla na zem. A než se pořádně nadechla, objímala jí tříletá dcera Lucie. Dojemný okamžik, který obletěl celý svět. ,,I dnes považuji tento moment za neuvěřitelný. Hlavně vzhledem k opatřením, která v cílových prostorech panují. Jinde než v Itálii by to asi neprošlo,“ je přesvědčena. Husarský kousek měla na svědomí chůva. Pořadatelé nestihli vůbec zareagovat. ,,Nikdo to nečekal, o to bylo vše hezčí a spontánnější.“
Lepší scénář posledního závodu pod pěti kruhy zkrátka vymyslet ani nešlo. Závodní kariéru zakončila dlouholetá členka Dukly dalším triumfem na mistrovství světa 2007 v Sapporu, kde opanovala závod na 10 kilometrů volnou technikou.
Trénovat? Ne
Co dál? Nepsané pravidlo, že se z úspěšných sportovců stávají erudovaní trenéři, u Neumannové neplatilo. ,,Nějakých 17 let jsem žila se sbalenou taškou. Pořád jezdila po závodech a soustředěních. Prakticky nekonečný pobyt mimo domov. Jako trenér žijete úplně stejný život, jen nejste na trati. Lucce byly v té době čtyři roky, chtěla jsem žít jinak.“
Oddechové plány jí naboural světový šampionát v Liberci (2009), kdy se nechala natlačit do funkce prezidentky organizačního výboru. Po mistrovství bohužel zůstal velký dluh. ,,Podruhé bych do toho nešla. Do investičních věcí jsem neviděla, přidaly se i náklady, s nimiž rozpočet nepočítal. Nikdo z toho neměl radost,“ říkala tehdy na svou obranu.
Posléze začala pracovat na ministerstvu obrany, dodělala si vysokoškolské vzdělání. Magisterské studium ukončila ve 41 letech! ,,Dokopali mě k tomu nadřízení,“ usmívá se. ,,Tabulka, na níž jsem byla zařazena, si to vyžadovala. Ale vůbec nelituju. Otevřelo mi to nové obzory. Jen toho volného času bylo málo. Člověk chodí do práce, má dítě a celou řadu dalších povinností. Šlo o rutinní koloběh. Velmi náročná životní etapa.“
Současnost je mnohem příjemnější. Sport zůstal pro Neumannovou největší vášní. Už léta například pomáhá s přípravou sportovního festivalu na Lipně. ,,Dělá se to pro hobíky, což mě naplňuje nejvíc. Vrcholového sportu jsem za mnoho let kariéry přehlcená,“ prohodí upřímně. Rovněž miluje chůzi po horách. ,,Delší túry, to je moje. Občas sednu na kolo, jdu si zaběhat nebo zacvičit. Mám to ale příliš nárazové. V pravidelnějším režimu bych se cítila líp.“
Párty jen s nejbližšími
Únorové kulatiny by klidně přešla bez povšimnutí. ,,Chápu, že jde o zajímavé číslo. Kdyby nepřicházely žádosti o rozhovory, a pořád jsem o tom neslýchala ze svého okolí, tak bych to asi vůbec neřešila. Nijak tenhle mezník neprožívám, ale vím, že bez párty pro nejbližší se to neobejde. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří prošli mým životem, a kterým bych ráda řekla, že jsem ráda, že je mám a že jim za něco děkuju. Ať už jde o přátele, kamarády či pracovní partnery,“ nastínila plán oslav lyžařská legenda.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
