Na rozdíl od Miroslava Vraštila, svého parťáka v lehkém dvojskifu, na svou první opravdu velkou medaili stále čeká. Jiří Šimánek (na titulním snímku vlevo) si z toho ani po mistrovství světa v Račicích hlavu nedělá. Je rád, že mu veslování pořád přináší hlavně radost. ,,Tato pravda samozřejmě platí, po pódiu ale samozřejmě dál moc toužíme,“ poznamenal bez okolků člen armádního klubu Dukla.

Kromě 5. místa mezi veslařskou elitou se může pochlubit také jiným, při svém vytížení vskutku parádním úspěchem. V červnu dokončil studium na Vysoké škole chemicko-technologické. Je z něho inženýr! ,,Kariéra profesionálního sportovce není dlouhá. Nelze dřít do nekonečna. Člověk musí myslet na zadní kolečka,“ má jasno v šestadvaceti letech.

Chemie k veslování. Dá se tím relaxovat?

Určitě. Začal jsem pracovat na částečný úvazek v chemicko-technologické firmě. Baví mě to, příjemně si od veslování oddechnu. Po škole jsem nechtěl profesně vyhnít. Jsem rád, že jsem si něco podobného našel a můžu dělat v oboru. Jedinou fyzickou aktivitou je nyní běhání.

Jak dlouho vydržíte bez vesel?

Už brzy si sednu na trenažér, abych úplně neztratil vše, co jsem do sebe za celou sezonu naládoval. Když si dáte dlouhé volno, spláchnete veškerou dřinu do záchodu. To nechci.

Téměř čtyřicátník Miroslav Vraštil zatím jede v jednom kuse. Ve čtvrtek si stoupne na start Ironmana na Havaji (obnáší 3,8 km plavání, 180 km na kole a běžecký maraton 42,2 km). Jak vnímáte tenhle brutální koníček svého kamaráda?

Je to hustý. Za mě nedosažitelné. Míra je bojovník, tohle má od přírody. Když si jde zaběhat, běží nesmyslně rychle. Tu vytrvalost a vůli má prostě v sobě.

Co jeho forma? Určitě jste v kontaktu…

Cítí se dobře, stejně jako na mistrovství světa v Račicích. Hlavně, aby se mu v závodě všechno sešlo.

Zpět k veslování. K pódiu bylo v letošní sezoně nejblíže na mistrovství světa v Račicích. Je duše pořád trochu bolavá?

Ani ne. Moc jsme tu medaili doma chtěli, to přiznávám. Hlavně vzhledem k okolnostem. V průběhu šampionátu se nám dařilo natolik, že jsme mysleli, že na ni můžeme dosáhnout. I tak je pro nás 5. místo super výsledek. Finále je vždycky těžký.

Běží vám někdy hlavou?

Rychle jsme to uzavřeli. Ten den jsme byli naladěni na něco jiného. Zpětně to ale hodnotíme jako povedené vystoupení.

Mluvilo se o jisté svázanosti. Prý to po hladině neklouzalo jako v suverénně zvládnutých jízdách ve čtvrtfinále a semifinále… Je to tak?

Že to není úplně ono, poznáte hned na první pětistovce. Prostě to cítíte. Žádná tragédie to nebyla, jen něco málo chybělo. Šlo o naše první finále na mistrovství světa, i tento fakt zřejmě sehrál svoji roli.

V Račicích jste byli českými tvářemi šampionátu. Zaznamenali jste nárůst popularity?

(úsměv) Chvilku asi jo. Mluvilo se o tom, dost se tato velká akce medializovala. Scházela jen ta medaile. Před domácím publikem by se jednalo o ještě větší prožitek.

Ze sportovního hlediska ale musí panovat radost. Výbornými výkony jste jasně prokázali příslušnost k absolutní špičce, což je asi velkým hnacím motorem směrem k olympiádě v Paříži…

Nějakou dobu už vesluju. Před čtyřmi pěti roky jsme jezdili spíše béčková finále. V duchu jsem si říkal, že se už nemáme kam moc zlepšit. Neposouvalo se to ani na trenažéru. Ale prokousali jsme se tam a teď věřím, že můžeme jít ještě výš. Když nezajedeme, skončíme maximálně v béčku. Pokud to ale vybrousíme, nemusíme řešit, zda se do Paříže kvalifikujeme, ale o jaké umístění tam pojedeme.

Trenér Michal Vabroušek říkal, že vám musí vydržet hlavně hlad po úspěchu. V tom asi nebude problém, že?

Je pořád velký. Oba ale veslování děláme, protože nás baví. Medaile by byla krásný bonus.

Brzy vám bude 27 let, Miroslavu Vraštilovi 40. Co společná oslava?

Sejdeme se. Každopádně. Nebude to oslava našich narozenin, ale úspěšné sezony.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA

Vybavíte si ten nádherný finiš? V Londýně 2012 přespurtoval biker Jaroslav Kulhavý svého odvěkého rivala Nino Schurtera a vybojoval vůbec první zlatou medaili pro Českou republiku v cyklistice na olympijských hrách. Skvělou kariéru, v níž dosáhl všeho, co bylo možné, a kterou lemovaly právě úžasné souboje s vynikajícím Švýcarem, ukončil člen armádního klubu Dukla v sedmatřiceti letech před pár dny vítěznou exhibicí v Ostravě-Dolních Vítkovicích.

,,Měl jsem to v hlavě delší dobu. Možná se nějaká nostalgie dostaví, až o tom začnu víc přemýšlet. Ale rozlučka byla parádní. Pozval jsem kluky, s nimiž jsem závodil, poseděli jsme s rodinou a fan klubem. Fajn akce,“ liboval si poté, co při děkovačce na pódiu symbolicky pověsil kolo na hřebík.

V kariéře jste prožil řadu slastných okamžiků. Vrcholný přišel zcela jasně na olympiádě v Londýně. Vybaví se tenhle triumf často?

Byl to můj nejslavnější závod. Fanoušci mi ho často připomínají. Splnil jsem si tím sportovní sen. Člověk to má pořád před očima.

Na rovince jste Schurtera přespurtoval, nástup 200 metrů před cílem ho musel překvapit…

Byl jsem tehdy úžasně silný. Dal jsem do toho veškerou svou energii.

Svědčilo to také o ohromném sebevědomí. Bylo to buď, anebo?

Věřil jsem si. V kariéře jsem měl i slabší momenty. Paradoxně ale právě ty mi pomohly získat sílu. Ze všeho jsem se dokázal vyhrabat, byl jsem psychicky odolný. Kromě vítězství jsem nasbíral také spoustu druhých míst. Schurter nám takovou půlku prvenství vyfoukl. (usmívá se)

Stalo se tak i na olympiádě v Riu 2016, kdy vám porážku z Londýna vrátil. Ujel ve stoupání. Asi se finiše po zkušenostech z Londýna bál, že?

On nezapomíná. Věděl, že jsem mu něco provedl, toužil po odplatě. Do závodu jsem navíc šel trochu z jiné pozice. Na začátku sezony jsem si zlomil zápěstí, příprava tím byla narušena. On byl v topu, nic jiného než vítězství ho nezajímalo.

Spolu s vámi je určitě nejvýraznější postavou této disciplíny…

Byl a stále je výjimečný. Svědčí o tom i poslední dva tituly mistra světa. Někdy jsme si s ostatními říkali, proč zrovna my máme závodit v éře Nina. (směje se) Jeho kariéra je úžasná. I proto mě těší, že jsem ho několikrát porazil.

Sedli jste si i lidsky?

Byli jsme přátelé. Po závodě pokecali, dali si pivo. Když jsem po olympiádě podepisoval novou smlouvu, tak mi dokonce radil, co by v ní nemělo chybět, co tam má zaneseno také on. Tohle úplně standardní není. Chtěl mi pomoct, abychom na tom byli dobře oba. Je  stoprocentní profík, čestnej borec.

I vy jste vyhrál, co se dalo. Včetně mistrovství světa a Evropy či celkového hodnocení Světového poháru. Něco se vám nesplnilo?

Možná jsem si mohl v nejlepších letech zkusit silnici. Dispozičně by mi po třicítce seděla třeba více než horská kola, kde to jde pořád hodně do dynamiky. Ale nelituju.

Bylo těžké postupem času přepnout z cross country na maratonské tratě?

Šlo o přirozený vývoj. Po Riu přišla zranění, dva roky byly slabší. Nakupilo se to. Tělo přestalo zvládat. Do toho ještě covid a posunutá olympiáda v Tokiu. Chtěl jsem to tam zakončit, jenže bych musel složitě vyjíždět body do žebříčku. Musel jsem všechno přehodnotit. Delší tratě už mi vyhovovaly víc.

Chtěl jste uspět hlavně v posledním profesionálním závodě na mistrovství světa v Dánsku. Jenže kvůli bolesti zad jste musel vzdát. Byl jste hodně naštvaný?

Sezona byla perfektní, jel jsem si tam pro dobrý výsledek. Připravoval se na to dva měsíce. Bolesti ale byly opravdu velké, nemělo smysl se trápit někde kolem 50. místa. Člověk to pak zpětně vyhodnotí. Už nejsem nejmladší, podobné trable vás potkávají několikrát do roka. Tělo už není schopné akceptovat stoprocentní zatížení. Stojí velké úsilí, abyste byli úplně fit.

Prý jste v přípravě na tento závod moc zhubl. Půjdou teď kila zpátky, když se už cyklistice nebudete věnovat profesionálně?

(směje se) Asi jo. Ale budu se udržovat, jak to jen půjde.

Nepřemlouvali vás, abyste ještě pokračoval?

V průběhu sezony mi to spousta lidí říkala. Váhal jsem. Možná by se mi to i líbilo, ale také vím, že je potřeba se posunout v životě dál. Sbírat do čtyřiceti medaile a na devadesát procent se věnovat pouze sportu, prostě nejde. Takhle jsem to vyhodnotil.

Dopřejete si něco, co jste jako elitní biker nemohl?

Jsou tu nějaké výzvy. Poslední roky jsem se věnoval nejen kolu, ale také vlastním aktivitám. U sportu bych v nějaké roli taky chtěl setrvat. Uvidíme, co z toho vyleze.

Údajně je na spadnutí spolupráce v Dukle u jezdců do 23 let. Lákavá nabídka?

Bavili jsme se o tom s Viktorem Zapletalem (šéftrenér cyklistiky ASO Dukla – pozn.). Už dříve jsme spolu dělávali společné kempy. Vždycky jsem říkal, že mu s mladými hrozně rád pomůžu. Nebylo by to vyloženě o trénování, ale spíše o předávání zkušeností z pozice mentora. Detaily jsme ještě neprobírali.

Byla Dukla důležitou součástí vaší hvězdné kariéry?

Určitě. Podpora z její strany mi dodávala obrovskou sílu. Měl jsem výborný servis, ať už šlo o výživu, doktory či testování. Setkával jsem se s nejlepšími sportovci z dalších odvětví, a od každého si mohl něco vzít. Dukla je obrovsky důležitá právě pro menší sporty. Bez její podpory bychom vůbec nemohli dosahovat takových výkonů. Tenhle systém funguje dlouhodobě, dává mi smysl.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: Miloš Lubas a CPA

Ve finále Světového poháru ve švýcarském Locarnu potvrdili parašutisté Dukly Prostějov druhou příčkou v přesnosti přistání celkové prvenství v seriálu.

Druhému týmu vypadl den přes odjezdem nemocný Jakub Rataj. Družstvo doplněné juniorem Oldřichem Zbíralem v tomto závodě neuspělo a nakonec skončilo na nepopulární 4. příčce. Individuálně se na pódium nikdo ze závodníků armádního klubu neprosadil, ačkoli Petr Chládek (4.), Hynek Tábor (6.) a Ondřej Žák (9.) k tomu měli hezky nakročeno.

Členové týmu Dukla 1 (Czech republic military team I) se v průběhu sezony měnili, stálými členy ale zůstali Hynek Tábor a Jiří Gečnuk, kteří byli bezesporu velkými oporami. V návaznosti na to se měnil i tým Dukla II. ,,Dá se tak konstatovat, že výsledky ze světového poháru jsou letos velmi kolektivní. První místo v součtu čtyř závodů jednoznačně dokládá, že dvě prvenství z letošního mistrovství světa nebyla náhodná,“ poznamenal při hodnocení trenér Libor Jiroušek.

TEXT: ASC Dukla/pk

FOTO: ASC Dukla