Armádní sportovní centrum
Nejlepším výsledkem závodníků ASC Dukla na halovém mítinku zlaté kategorie World Indoor Tour Czech Indoor Gala bylo páté místo Radka Jušky v dálkařském sektoru po výkonu 776 cm. Hned za ním skončil šestý za 737 cm Tomas Järvinen.
Překážkář Vít Müller, který v hale běhá hladkou čtvrtku, obsadil rovněž šesté místo výkonem 46,28. Desátá skončila v běhu na 800 metrů Kimberley Ficenec časem 2:03,32.
TEXT: ASC Dukla/jc
FOTO: CPA
Bývalý skvělý diskař Imrich Bugár, jenž svou veleúspěšnou kariéru spojil s Duklou Praha, převezme Cenu Emila Zátopka pro sportovní legendu roku 2025. Na tiskové konferenci to dnes oznámil Klub sportovních novinářů. Stane se tak 18. prosince v rámci vyhlášení výsledků 67. ročníku ankety Sportovec roku.
Stejné pocty se dostane koulařce Heleně Fibingerové. Oba jsou mistry světa z roku 1983 z Helsinek.
Sedmdesátiletý Bugár má na kontě i olympijské stříbro z Moskvy 1980 a dodnes drží český rekord výkonem 71,26 metru. V roce 1982 byl vyhlášen také československým Sportovcem roku. Jeho kariéra je spojena s pražskou Duklou. Zaměstnancem armádního klubu byl i po ukončení sportovní činnosti, dlouhé roky působil v oddělení zahraničních styků.
TEXT: ASC Dukla/pk
FOTO: CPA
V hlasování v anketě Atlet roku 2025 se vykrystalizovala desítka jmen, mezi kterými se rozhodne o královi či královně české atletiky pro letošní sezónu. Nechybí v ní ani držitel posledních čtyř ocenění oštěpař Jakub Vadlejch. Slavnostní vyhlášení tradiční ankety se uskuteční v sobotu 8. listopadu v přímém přenosu České televize.
V TOP 10 je celkem pět zástupců ASC Dukla. Dálkař Radek Juška zaznamenal poměrně vydařené vystoupení už na HME v Apeldoornu, kde si vyskákal šesté místo výkonem 797 centimetrů. V sezóně pak skočil dále už pouze v Košicích, kde zaznamenal své letošní maximum 798 centimetrů. Na mistrovství světa v Tokiu dolétl na 793 a k postupu do finále mu tak chybělo pouhých pět centimetrů. Celkově skončil šestnáctý.
Desetibojař Vilém Stráský se neztratil ani při jednom z reprezentačních vrcholů, kterých se zúčastnil. Na halovém mistrovství Evropy v Apeldoornu bral šesté místo v osobním sedmibojařském rekordu 6162 bodů. O několik týdnů později byl na HMS v Nanjingu dokonce pátý. Při své premiérové účasti na mistrovství světa pod otevřeným nebem pak obsadil jedenácté místo.
Jakub Vadlejch má za sebou složitou sezónu. Hlavní komplikací bylo poraněné koleno, a tak absolvoval pouze tři starty. Na mistrovství světa si v kvalifikaci vylepšil sezónní maximum na 84,11 metru, ale finále mu bohužel vůbec nevyšlo podle představ, když se musel jakožto obhájce bronzu spokojit s jedenáctou příčkou.
Štafeta žen na 4×400 metrů odjížděla na halové mistrovství Evropy do nizozemského Apeldoornu v silné sestavě a potvrdila medailové ambice, když vybojovala bronz. Sestava, v níž kromě členek ASC Dukla Nikolety Jíchové a Terezy Petržilkové byly ještě Lada Vondrová a Lurdes Gloria Manuel, si doběhla pro medaili v novém národním rekordu 3:25.31. Předešlý rekordní zápis naše čtvrtkařky vylepšily o více než tři vteřiny.
TEXT: ASC Dukla/jc
FOTO: CPA
Místo se soupeři se v sezoně pral hlavně sám se sebou. Bojoval s časem i vlastními limity. Zranění kolene oštěpaře Jakuba Vadlejcha v ambicích velmi přibrzdilo a málem také připravilo o mistrovství světa v Tokiu, kde nakonec skončil jedenáctý.
I tak hledí hvězda ASC Dukla do budoucna pozitivně. ,,Nic pro mě neskončilo, jede se dál,“ říká odhodlaně.
V pátek 10. října oslavíte 35. narozeniny. Uděláte si nějakou radost?
Udělal jsem si ji s předstihem. Dva roky jsem neměl pořádnou dovolenou, teď na ni konečně došlo. S rodinou jsme v sobotu odletěli do Turecka. Jde o absolutní relax, tedy relax jaký je možný se dvěma malými dětmi. (směje se) Máme s sebou babičku, která nám nějaké chvíle ulehčuje hlídáním. Půjde o příjemných deset dní.
Když se vrátíme k oštěpařské sezoně… Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. V přípravě jste úspěchu obětoval maximum. Bohužel nastaly okolnosti (nemoc, zranění), s nimiž nelze dopředu počítat. Nešel jste v tréninkové intenzitě trochu přes hranu?
Je fakt, že se zranění stalo i díky mé povaze. Tělo jsem vždycky tlačil na absolutní limit, a ač mi bylo 34 let, tak jsem pořád na dávkách přidával a přidával. Věcí, které jsou velmi náročné na pohybový aparát, bylo moc. Hlavně těch odrazů. No a tělo řeklo stop. Zbytečně jsem z něho tahal víc než je zdrávo. Nesčetněkrát mě podrželo, tentokrát bohužel ne. Natrhl jsem si patelární vaz, což se mi stalo také před sedmi lety na druhém koleni. Je to vždy nepříjemné. Musí se to pořádně zhojit. Tehdy se to přihodilo ještě v přípravě, teď bohužel na jejím konci. Scházel čas, i tak jsem se snažil vpravit do závodního stavu. Na MS v Tokiu jsem se už cítil moc hezky, ale byla škoda, že kvalifikace i finále proběhly během čtyřiadvaceti hodin. Po prvním večeru mi to lehounce nateklo. Koleno jsem za extrémně krátkou dobu už nestihl dát do provozu schopného stavu. Finále bylo zkrátka přes závit.
Po šampionátu jste řekl, že se cítíte uzdravený a jste rád, že můžete zahájit přípravu na novou sezonu bez limitů…
Cítím se fit. V polovině července to však bylo padesát na padesát. Málem jsem účast na mistrovství světa předčasně odpískal. Ale začalo se mi házet lépe a lépe. Tělo je limitované faktorem, kolik těch ran zvládne. Dva dny jsou na regeneraci málo. Výsledky finále to jasně ukázaly. Kluci, kteří neměli žádné extrémní problémy, tak v bojích o medaile nepředvedli nic moc. Ani mně se nepovedlo dostat do stavu jako před kvalifikací. Potřeboval jsem delší prostor, a ten bohužel nebyl.
Překvapila vás jména na stupních vítězů?
Ze špičky vám 88 metrů může hodit hodně lidí. Keshorn (Walcott) celou sezonu ukazoval, že se technicky ustálil. Často končil na pódiu a tady mu to také vyšlo. Druhý Peters naopak vypadal všelijak, ale na vrcholech se často dokáže vybičovat na svá maxima. No a třetí byl Američan, toho bych tak vysoko netipoval.
Curtis Thompson svým somatotypem mohl působit jako určité zjevení…
Závod mu vyšel nad očekávání. Vypadal v danou chvíli extrémně silný, přestože nemá figuru na devadesátimetrové vzdálenosti.
Favorité jako Julian Weber či Níradž Čopra naopak neuspěli…
U Juliana mě to velmi mrzelo. Jsme velcí kamarádi. Moc jsem mu úspěch přál, z mistrovství světa ještě nemá žádnou medaili. Před Tokiem vyhrával diamantovky, ale v Tokiu házel pět šest metrů pod své nejlepší sezónní výkony. To se stávat nemá. Nad vším asi až moc přemýšlel, což je pro nás oštěpaře vždycky špatně.
Vy jste svůj neúspěch bral velice sportovně. Na ploše stadionu jste zůstal až do konce závodu. O čem jste po vyřazení z dalších pokusů přemýšlel?
Že v tom nejsem sám. Julian hodil tři týdny před MS v jednom závodě dvakrát za 91 metrů a pak prožije takovéto finále. To je úplně něco jiného, než byl můj případ. Být v jeho kůži, přemýšlel bych o nezdaru mnohem hlouběji. Jenže já jsem celou sezonu bojoval proti času. S pokorou jsem uznal, že kluci byli lepší. Zároveň jsem se přesvědčoval, že v mém podání přijdou ještě lepší večery. Nic pro mě tímhle nezdarem nekončilo. Jede se dál.
Jedním z krásných večerů roku 2026 by mohlo být finále v Birminghamu, kde bude obhajovat titul mistra Evropy…
Je to rok s jedním vrcholem, což je vždycky z hlediska přípravy příjemnější. Moc se těším, motivace scházet rozhodně nebude.
Běží vám v hlavě i nyní na dovolené tréninkový plán na příští sezonu? Zvažujete změny?
Když ano, tak jen drobné. Na přelomu února a března každopádně znovu odletím do Afriky. Šest týdnů tam mi dá, co potřebuji. Jinak budu kombinovat Česko a Kanárské ostrovy.
TEXT: Pavel Král
ILUSTRAČNÍ FOTO: CPA
Před šedesáti lety se na děčínském vlakovém nádraží sešli čtyři mladí muži. Josef Nalezený, Jiří Pták, František Kodena a Ivan Parlesák a všichni jeli do Prahy. Lépe řečeno rukovali do Dukly Praha. Dnes se opět po šedesáti letech vyfotili společně, tak jako tehdy, před hotelem International, ale již pouze ve třech. Chyběl před třemi lety zesnulý Josef Nalezený.
„Rázem jsme se ocitli na Julisce ve velkém světě a s otevřenou pusou zírali na takové sportovce jako byl Emil Zátopek, Josef Masopust, Jiří Vícha Rudolf Havlík, Josef Trojan, Vilém Mandlík a další. Poprvé jsem se takto sešli před deseti lety a řekli si, že zase letos, a tak jsme tu,“ prozradil organizátor setkání Jiří Pták, téměř nesmrtelný kormidelník veslařských posádek. Po focení přijali všichni pozvání ředitele ASC Dukla Pavla Bence ke krátkému posezení a zavzpomínání, ale všichni se živě zajímali spíše více o to, jak to na ´sportovní´ vojně nyní funguje.
„Byla to jiná doba. Tenkrát jsme se se těšili, protože nás čekaly dva roky vojny a šance být zde, znamenalo, že ten sport budeme moci dělat. Já z Děčína byl jediný a musel jezdit se všema, řekněme dobrýma staršíma. V roce 1965 jsem narukoval a hned v tom dalším roce jsem se dostal do reprezentace a z toho jsem vypadl až za 27 let. Bylo to prostě nádherné období a já to chtěl dělat. Proto jsem skončil s vysokou školou. Tu si potom dodělával, až když jsem zde byl jako délesloužící důstojník.“
Po vojně v 1967 někteří zůstali, ale míst bylo málo a Pták proto zůstal jako civilní zaměstnanec, protože byl v nominaci na olympiádu do Mexika. „Potom po roce jsem se vrátil do Děčína, stačil se oženit a po pěti letech přišla nabídka, zda se chci vrátit. Tu jsem přijal v roce 1973 a zůstal až do dneška. Se sportem jsem skončil v roce 1993,“ vypráví Jiří Pták, který ´šéfoval´ sedmadvacetkrát osmiveslici Dukly na Pražských primátorkách. Šestkrát startoval na olympijských hrách, reprezentoval na 15 mistrovstvích světa z nichž má tři stříbra a jeden bronz.
„Tehdy to nebylo jen o Dukle, ale byl tu Blesk, Slavia, Vyšehrad, Tatra, byly to bitky a jenom deset jsem jich vyhrál.“ Celou kariéru si musel jako kormidelník hlídat svoji váhu. Tehdy bylo povoleno 50 kilo. „A kdybych měl víc, tak by mě asi nevozili. Do 46 let jsem se hlídal, ale v třiadevadesátém jsem na to již morálně neměl. Hubnutí bylo strašné. Dvacet kilo na mě potom vletělo bleskem. Abych si tu váhu udržel, tak jsem musel běhat nabalenej a zatímco oni museli posilovat, tak já pro to také musel něco dělat. Byli kormidelníci, kteří měli váhu a nemuseli pro to nic dělat. Potom tu váhu zvedli na 55 kg, protože 50 kg má nyní kluk v páté třídě. A co mě nyní nejvíce na veslování mrzí je, že v mužském sportu mohou kormidlovat ženy. To se mi zdá trochu jiné. Kormidloval jsem i ženy, ale to se prostě nehodí, aby u nich seděl chlap.“
A kdy naposledy seděl Jiří Pták v lodi? „To mi byli 62 v roce 2008, Dukla neměla kormidelníka, Olda Hejdůšek měl nějaký problém, a tak za mnou přišel trenér Blecha, zda bych nemohl zaskočit. Já měl ale přes sedmdesát kilo, ale rozhodl se poměrně rychle, shodil na 65 kilogramů. Přišel jsem do loděnice, sešla se osma s níž jsem měl jet a řekl, že bych nerad slyšel, že jsem starej a za druhé, že jsem těžkej. Odpověď byla, že je to v pořádku. A dali jsme se dohromady, i když mi kluci vykali. Vysvětlil jsem jim, že lépe se říká ty vole než vy vole. Chvíli to trvalo, než to pochopili a nakonec jsme vyhráli Primátorky s největším rozdílem za celou kariéru.“
A jak hodnotí současné své nástupce. „No moc dobře ne. Je to vždy, že jsou v nějaké době nějací veslaři. Nyní je tam mladá párová čtyřka, ale celkově ta situace ve veslování není moc dobrá. Nyní byli na mistrovství světa a jeli finále C. Dobře, stane se, že se spadne do malého B finále, ale níže, to ne.“
Když jsem skončil na Dukle tak jsem měl dělat na loděnici správce, ale dodnes pořádně nevím proč to nevyšlo. Na druhou stranu je to asi dobře. Lidi se vyměnili a člověk by si měl uvědomit, že tam patří či nepatří. Myslím, že to tak je, každý by měl být soudný.“
TEXT: ASC Dukla/jc
FOTO: CPA
Silniční běh Běchovice – Praha letos opět přivítal nejen jednotlivce, ale i štafety, které dodaly tradičnímu závodu nový rozměr. A jedna z nich byla skutečně výjimečná: na trať se vydali sportovní velikáni Dukly – Barbora Špotáková, Roman Šebrle, Zuzana Hejnová a s nimi Libor Varhaník (předseda ČAS).
V retro dresech inspirovaných historií české atletiky vzdali hold tradici i legendám, jež psaly dějiny tohoto nejstaršího nepřerušeného silničního běhu v Evropě. Na desetikilometrové štaci se představili v imitacích trikotů, který nosil například Antonín Kejha, vítěz Běchovic před i po 1. světové válce.
„Byl to skvělý nápad. Jsem ráda, že jsme se zde sešli v takové sestavě a věřím, že se nám podařilo pro příští roky nalákat co nejvíce štafet,“ poznamenala pro svazový web české atletiky Zuzana Hejnová. „Myslím, že štafeta je super třeba pro ty, kteří se necítí na celou desítku. Moc se mi líbil nápad s retro dresy. Lidé nám ho cestou chválili,“ doplnila Barbora Špotáková. „Pro mě jsou z pozice závodníka Běchovice novinkou a už se těším, až si příští rok zkusím celou trať. Je to fantastický závod s obrovskou tradicí a je skvělé být toho součástí,“ řekl Roman Šebrle.
A jen pro úplnost: letošní 129. ročník vyhrál popáté v řadě Martin Zajíc.
TEXT: ASC Dukla/pk
FOTO: CPA
Dvojnásobné zastoupení měl český desetiboj záskuhou ateltů ASC Dukla na atletickém mistrovství světa v Tokiu. V roce 2007 v Ósace vybojoval Roman Šebrle zlato, na stejném šampionátu startoval i Josef Karas. A v Japonsku jsou oba nyní v roli trenérů. Karas vede Viléma Stráského, Šebrle pak Ondřeje Kopeckého. Stráský nakonec skončil jedenáctý se ziskem 8110 bodů, Kopecký o čtyři místa za ním.
Po polovině závodu měl Stráský na svém kontě po pěti disciplínách 4129 bodů a byl jedenáctý, Kopecký na čtrnácté příčce měl malou ztrátu, pouze o 26 bodů méně. Oba se nevyhnuli výkyvům, předvedli výkony na hranici svých osobních výkonů, ale i daleko za nimi. Kopecký ztratil hned v úvodu na stovce a od té doby se snažil posouvat pořadím. Stráský naopak po nadějném úvodu propadl se až za první desítku.
„Jediné pozitivum v prvním dnu byla dálka, ta mi udělala velkou radost. Ale dál? Koule špatná, výška horší a čtvrtka byla úplně strašná. Nejhorší čas sezony, vůbec jsem ho nečekal. Přitom jsem si říkal, že běžím dobře. Jenže výsledek v cíli byl špatný,“ říkal Stráský.
Do druhého dne soutěže vstoupil Stráský překážkami za 14,40 sekundy. V disku si zlepšil osobní rekord na 44,14 metru a v tyčkařském sektoru si vyrovnal životní maximum 500 centimetrů, i když základní výšku 470 dal až na třetí pokus a polepšil si na osmé místo.
Dobře začal druhý den i Kopecký. V disku výkonu předvedl velmi kvalitní výkon 48,49, ale poté selhal v tyči. Třikrát shodil základní výšku 470 centimetrů a tím bylo po nadějích na dobrý výsledek. „V tyčce přišel problém a moc mě to mrzí. Po disku jsem se začal posouvat, dostal jsem se na osmé místo, ale pak vše skončilo,“ říkal po soutěži Kopecký.
Oštěp není Stráského nejoblíbenější disciplínou, přesto zaznamenal 53,08, ale propadl se z osmého místa na dvanácté. Na patnáctistovce v dešti bojoval statečně, doběhl pátý, ale polepšil si jen o příčku. Na elitní osmičku mu chybělo 65 bodů, desátá příčka mu unikla o pouhých šest bodů.
„Druhý den mi opravdu nesedl, nespal jsem a od rána to nešlo. Překážky byly pomalé, disk a tyč byly slušné. Pak už jsme opravdu nemohl, oštěp byl hrůza a závěrečný běh to nenapravil,“ řekl Stráský.
TEXT: ASC Dukla/jc
FOTO: CPA
Jako ve zlém snu si v oštěpařském finále na mistrovství světa v Tokiu musel připadat Jakub Vadlejch. Obhájce bronzu z předešlého šampionátu v Budapešti totiž nepřehodil osmdesátimetrovou hranici a už po třech pokusech se se soutěží rozloučil. V konečném účtování z toho byla 11. příčka. Titul získal Keshorn Walcott z Trinidadu a Tobago za výkon 88,16 metru.
Čtyřiatřicetiletý Vadlejch oproti středeční kvalifikaci netrefil ani jeden pokus. V tom úvodním zaznamenal pouze 78,71 metru, při dalších dvou si vzdálenost změřit ani nenechal, raději přešlápl.
,,Vůbec jsem se necítil špatně. Dneska to tam ale zkrátka nebylo. Scházela délka. Při rozběhu jsem zvyklý, že jsou nohy přede mnou a teď byly za mnou. Neslučovalo se to s délkou, kterou jsem potřeboval hodit. Na druhou stranu jsem rád, že jsem se dal zdravotně do kupy a mohu přípravu na další sezonu zahájit zdravý,“ poznamenala hvězda armádního klubu Dukla v rozhovoru pro Českou televizi.
Na Národním stadionu v Tokiu však na medailových příčkách nefigurovali ani další favorité. Autor nejdelšího letošního hodu Julian Weber z Německa skončil pátý, obhájce titulu Ind Níradž Čopra osmý a úřadující olympijský šampion Arshad Nadeem z Pákistánu dokonce až desátý!
Obrovskou formu naopak prokázal Walcott. Ve čtvrté sérii poslal oštěp na značku 88,16 metru a po olympijském zlatu z Londýna 2012 získal do sbírky také nejcennější kov z mistrovství světa. Stříbro si vyházel Anderson Peters z Grenady (87,38) a překvapivý bronz Američan Curtis Thompson (86,67).
TEXT: ASC Dukla/pk
ILUSTRAČNÍ FOTO: CPA
Dobré znamení. Kvalifikaci na mistrovství světa v Tokiu zvládl oštěpař Jakub Vadlejch na výbornou. Ve druhé sérii poslal osmisetgramové náčiní do vzdálenosti 84,11 metru, což mu v součtu obou skupin bezpečně vyneslo postup do dvanáctičlenného finále, přestože limit byl stanoven o 39 centimetrů dále. Svěřenec Miroslava Guzdeka tím dal jasnou odpověď, jak to s jeho formou po zdravotních peripetiích, jež ho v posledních měsících provázely, vypadá.
Čtyřiatřicetiletá hvězda armádního klubu Dukla skončila ve své skupině v sezónním maximu čtvrtá. Lepší byl jen olympijský šampion Níradž Čopra z Indie, Němec Julian Weber a nečekaně také Polák David Wegner.
,,Už jsem starší ročník, tak jsem třetí pokus vynechal. V kvalifikaci jsem se ale cítil fantasticky,“ komentoval své počínání pro Českou televizi. Nejdelší hod dne předvedl ve skupině B Anderson Peters z Grenady (89,53 m), český reprezentant byl celkově osmý.
Vadlejch letos absolvoval pouze dva závody – Diamantovou ligu v Dauhá a stříbrný mítink v Banské Bystrici. Příčinou závodního minima byla nejprve viróza, poté hlavně problémy s levým kolenem. Před světovým šampionátem už nehodlal riskovat. Po splnění potvrzovacího limitu ČAS v Bystrici odletěl v srpnu na závěrečné soustředění do Turecka, aby v tamních ideálních teplých podmínkách bolest co nejvíce ustoupila.
,,Koleno reagovalo opravdu dobře. Počasí tomu napomáhalo,“ sdělil těsně před odletem do Japonska. První představení na Národním stadionu jej ujistilo, že znovu může bojovat o jednu z medailí. Naposledy z toho byl bronz v Budapešti v roce 2023.
Finále se hází už zítra, což je specifické. Vadlejch půjde do akce krátce po poledni, ve 12.23 hodin.
Sprinter Němejc nepostoupil
Brány semifinále zůstaly uzavřeny Tomáši Němejcovi, který ve svém rozběhu na 200 metrů skončil sedmý v čase 20,83. ,,Trošku mi došly síly. Na 150 metrech jsem se i bál, že to ani nedoběhnu. Každý další metr bolel víc a víc. Cítil jsem, jak mi soupeři ujíždí. Doufal jsem alespoň ve 20,60, jsem z tohoto zklamaný,“ netajil jistou rozladěnost pětadvacetiletý svěřenec Tomáše Najbrta.
TEXT: ASC Dukla/pk
ILUSTRAČNÍ FOTO: CPA
Do atletického mistrovství světa v Tokiu v pondělí poprvé zasáhli také zástupci armádního klubu Dukla. Ale podle představ se jim nevedlo. V kvalifikaci skončil jak dálkař Radek Juška, tak kladiváři Volodymyr Myslyvčuk s Patrikem Hájkem, stejně tak v rozběhu na 400 metrů překážek Vít Müller.
Juškův nejdelší pokus měřil 793 centimetrů. Tímto výkonem nakonec obsadil šestnáctou příčku. K dvanáctičlennému finále mu scházelo pouhých pět centimetrů. Ostrý limit (815 cm) překonali jen čtyři závodníci. ,,Čekal jsem víc. Zdravotně bylo vše v pořádku. První skok byl zajišťovací. Pak jsem to chtěl posunout ještě dál, ale nějak to nevyšlo,“ konstatoval pro web české atletiky. ,,Soupeře jsem sledoval. Člověk chce být v obraze. Kvalifikaci ale beru jako zklamání,“ řekl upřímně.
Kladivář Volodymyr Myslyvčuk do finále také těsně neprošel. Dělilo ho od toho 22 centimetrů. V kvalifikaci skončil třináctý. ,,Jsem smutný. Měl jsem na to. Při svém nejdelším pokusu jsem udělal všechno správně, nevím, co šlo udělat lépe,“ komentoval svůj hod ze třetí série dlouhý 75,69 metru. Náčiní jeho soupeřů létala opravdu daleko. Hned devět kladivářů splnilo ostrý kvalifikační limit (77 m). ,,Počítal jsem, že 75 metrů by mohlo stačit. Pak už jsem viděl, že to musí letět za 76, ale nepovedlo se,“ litoval Myslyvčuk.
Jeho kolega z Dukly Patrik Hájek obsadil celkově až 28. pozici za výkon 72,63 metru.
Müller byl po svém výkonu na čvrtce překážek viditelně zklamaný. Cílem proběhl až šestý v čase 49,02 vteřiny, což nestačilo ani na postup časem. ,,Na sedmé překážce se mi podvrtl kotník a podělal jsem to,“ sdělil stroze v rozhovoru pro Českou televizi. ,,Snažil jsem se přidat krok, ale soupeři mě předběhli. S časem určitě nemůžu být spokojený,“ doplnil svěřenec Jiřího Kmínka.
TEXT: ASC Dukla/pk
ILUSTRAČNÍ FOTO: CPA
