Devětatřicetiletý Ondřej Hyman se už brzy stane prvním českým sáňkařem, který si připíše účast na čtvrtých olympijských hrách! K závodnímu návratu přispěla jeho touha nenechat na holičkách milovaný klub ve Smržovce a posléze i úspěšně zvládnutá kvalifikace.
Comeback se začal rodit předloni na podzim. Ondřej s bratrem Jakubem převzali v neutěšeném stavu klub TJ Saně Smržovka. Společně s několika dobrovolníky začali dávat areál znovu dohromady.
„Jsem předseda, bratr jednatel. Musely přijít nutné opravy dráhy, aby to celé nespadlo. Znovu pořádáme závody, nejvýznamnějším bylo nedávno mistrovství republiky. Jsme parta lidí, kteří se o to starají. Chceme, aby areál zůstal provozuschopný. I kvůli mládeži, vychováváme nové talenty,“ vysvětluje Hyman.
České sáňkování momentálně prochází generačním útlumem. I proto přišla myšlenka, znovu se poměřit s absolutní elitou. „Oslovili mě, jestli bych to nechtěl zkusit. Šel jsem do toho jen kvůli saním. Aby se o nás zase vědělo, psalo a mluvilo. Aby i děti věděly, že tu existuje možnost startovat v této disciplíně na olympiádě.“
Cesta na ni nebyla jednoduchá. Počet míst se výrazně snížil. „Dříve nás na olympiádě jezdilo čtyřicet, teď je kvóta pětadvacet. Ponížení přišlo ve všech kategoriích, i kvůli té nejnovější, tedy dvojicím žen,“ popisuje situaci.
Kvalifikaci zvládl. A může tak pomýšlet na vylepšení svého olympijského maxima. Ve Vancouveru (2010) i Soči (2014) skončil pětadvacátý, v Pchjongčchangu (2018) jednadvacátý. „Předsevzetí mám jediné, postoupit do čtvrté jízdy, tedy do finále mezi dvacet nejlepších. Bude to ale hodně těžké. Všichni soupeři jsou opravdu dobří,“ říká s respektem.
Ve 39 letech rozhodně nebude nejstarším závodníkem. Tím je jeho slovenský kamarád a tréninkový parťák Jozef Ninis (44). „Slováci nás vzali k sobě, takže jsme se mohli připravovat společně. Jožo jede už na svoji šestou olympiádu. Obdivuhodné.“
Hymanův nejlepší výsledek sezony přišel ve Světovém poháru v americkém Park City, kde skončil patnáctý. A to na saních, které sestavoval už v roce 2016. „Odjel jsem na nich olympiádu v Pchjongčchangu. Po ní jsem je uložil doma na půdu. No a už jsou nějaký ten pátek znovu v provozu,“ směje se.
Materiál hraje v tomto odvětví zásadní roli. Proto musí Hyman spoléhat hlavně na své umění. Jedině tak může být konkurenceschopný. ,,Musím doufat, že to sjedu líp než ostatní. Uvidíme, jak to vyjde teď v Cortině. Jsou to tři de facto čtyři jízdy. Světový pohár se jezdí jen na dvě. Půjde o speciální závod.“
K tomu přidává fyzickou přípravu, která hraje jednu z klíčových rolí. „Přetížení na dráze jsou dost velká. V zatáčkách třeba i přes pět G… Jste tedy pětkrát těžší. Není to sranda.“ Tréninkovou součástí jsou i specifické prvky, třeba práce s olověnými závažími. Přidávají se či ubírají podle váhy závodníka.
Dráhu v Cortině d’Ampezzo si vyzkoušel už na podzim při kempu i kvalifikačním závodě. „Drží tam tradici. Starou dráhu zbourali a na stejném místě postavili novou. Trasa se trochu pozměnila, ale spousta zatáček zůstala podobná. Je moc pěkná.“
Příprava saní je samostatnou kapitolou. A často náročnější než samotná jízda. „Vypadá to, že člověk jen jezdí dolů a baví se. Ale dvě třetiny času strávím v dílně. Nože se ohýbají, měří se mikrometry, upravuje se sbíhavost, úhly se pokládají k ledu. Je to alchymie. Každý závodník se to snaží nastavit co nejblíže k sobě, aby to dokázal sjet co nejlépe.“
Kování se brousí diamantovými pastami. Povrch musí být co nejhladší a tření minimální. „Ještě zkouším připravit jedny nové šíny. Zabere to 80 až 100 hodin práce,“ přidává zajímavost ze sáňkařského zákulisí.
Ačkoliv je podporován armádního klubem Dukla, živí se hlavně podnikáním v truhlařině. „Musel jsem si vzít volno. Pracovní věci řeším po telefonu. Není to úplně jednoduché, ale když jsem do toho šel, musím to dělat naplno.“
Posedlost saněmi má danou od dětství. ,,Jezdím na nich od osmi let. Na dráze ve Smržovce jsem vlastně vyrostl. Není se čemu divit, je to můj život. Ale nevím, jestli mě to bude bavit až do důchodu,“ směje se.
V Cortině d’Ampezzo vyrazí k první jízdě v sobotu 7. února.
TEXT: Pavel Král
FOTO: archív ASC Dukla
