Poprvé na vrcholné akci vystupovala v roli trenérky. Světová rekordmanka v hodu oštěpem Barbora Špotáková poskytovala v kvalifikaci mistrovství Evropy cenné rady Nikol Tabačkové, s níž od této sezony spolupracuje. Jak v rozhovoru přiznala, šlo o zkušenost, která přinesla řadu poučení.
„Nikol má ještě nějaké oštěpařské roky před sebou. Všechno zlé je pro něco dobré. Že se to podělalo, může být třeba v budoucnosti i ku prospěchu. Žádný sportovec, který dosáhl velkých úspěchů, není bez velkých proher,“ podotkla po nepovedeném vystoupení své svěřenkyně legenda Armádního sportovního centra Dukla.
Nikol říkala, že to bylo o hlavě. Že nezvládla nervozitu. Jak jste se s tím snažily pracovat?
Pro nás, pro obě to byla vlastně premiéra. Mysleli jsme, že to bude dobré, protože ona opravdu vypadala dobře. Při rozcvičení házela daleko. Vlastně i před závodem. To je na tom to nejhorší. Asi cítila nějakou velkou zodpovědnost. Při prvním pokusu mi přišlo, že se třásla.
Co s tím dělat?
Musíme jet dál a zažít spolu ještě nějaký další velký závod. Je to hrozně kruté, hlavně vůči ní samotné. Vysvětlení v tento moment není. Jen je to smutné.
Očekávala jste před šampionátem, že by mohl být problém právě s nervozitou?
To je asi to jediné, na co jsem nepomyslela. Říkala jsem si, že podobných závodů zažila víc, ale asi na tom nikdy nebyla výkonnostně takhle dobře, což bylo možná na škodu. O to víc pak člověk může být nervóznější. Zase ji úplně ještě tak dobře neznám. Na někoho působí uklidňování, na někoho hecování. Je to individuální. Já jsem v tomhle byla čitelná. Stačilo mi hodit pár hodů za sebou a fungovalo to. Není všem dnům konec.
Zažila jste vy někdy závod, kdy jste se vyloženě rozklepala a nezvládla nervozitu?
Ve vyšším věku přicházela nervozita častěji. Člověk věděl, že už to nelétá tak daleko, a místo jistoty spíš čekal na malý zázrak. Zvlášť po dětech. Třeba v Tokiu na olympiádě, kde navíc nebyli diváci. Šlo hlavně o kvalifikace. Nehodíte poprvé, nehodíte podruhé a už je to v hlavě, přijde stres. Stává se to pravidelně, není to nic zvláštního.
Je to v roli trenérky náročnější, když sama nemůžete dění tolik ovlivnit, než když jste byla na ploše?
Nervozita na mě během kvalifikace tentokrát úplně nedolehla, což je možná také špatně. Říkala jsem si, že to nějak dopadne, byla jsem relativně klidná, i když tep byl vysoký. Pořád jsem věřila. Nevím, tady je to nějaké zakleté.
Na druhou stranu se jedná o velkou zkušenost…
To ano a velmi důležitou. Nikol má před sebou ještě několik oštěpařských let. Všechno zlé může být nakonec k něčemu dobré. To, že se to tentokrát nepovedlo, může být z hlediska budoucnosti dokonce ku prospěchu. Žádný sportovec, který dosáhl velkých úspěchů, se neobejde bez velkých proher. Bez nich to nejde. Pořád je to jen sport. Každý, kdo se sem dokázal kvalifikovat, je svým způsobem výjimečný a obdivuhodný člověk. Někteří atleti u toho studují, jiní pracují a všichni tomu obětují obrovské množství času a energie. Za to si zaslouží respekt, ne kritiku. I jako místopředsedkyně svazu je tu tak vnímám a stojím za nimi. Nemyslím si, že by kdokoliv z nich něco podcenil.
Jak vás naplňuje trenérská činnost? Nejdříve jste pracovala s mladší generací, teď jste dostala do rukou špičkovou atletku.
Je to docela náročné. Musím přiznat, že jsem si dřív myslela, že trenéři to mají mnohem jednodušší. Člověk byl jako atlet přirozeně sebestředný, a do určité míry to tak být má. Trenér ale musí zvládnout úplně všechno kolem. Upřímně, mají to těžké.
Co vás nejvíce v nové pozici překvapilo?
Že to není práce „od – do“, jako když odejdete z fabriky a máte padla. Večer sedíte nad plány, přemýšlíte, co a jak by se mělo udělat, a hlava jede dál. Nejsem úplně plánovací typ, v tom mám ještě rezervy. Třeba soustředění, to se musí řešit půl roku dopředu. Jsou to pro mě náročné věci.
Je ve vás pořád i duše závodnice? Nesvrbí vás někdy ruka?
Mám furt pocit, že se musím protahovat nebo běhat rovinky. Hlavně na tom rozcvičováku, to je hrozné. Zase je to dobrý signál, že se mi ještě něco chce dělat.
Věříte ve finále Kubovi Vadlejchovi?
Člověk musí věřit vždycky, to je základ. Pětatřicet je pro oštěpaře ještě dobrý věk. Jen musí být přesvědčen, že to bude jeho den. V oštěpu se musí všechno správně poskládat, buď to sepne, nebo ne. V kvalifikaci se mi úplně nelíbil, ale věřím, že ve finále bude lepší. Kuba je matador, pár let jsem s ním trénovala, takže mu věřím.
Vy jste vždy dokázala předvést maximum na vrcholné akci. Spoustě atletů se to tady nedaří. Je to něco, co se dá naučit nebo to musíte mít v sobě?
Asi jsem měla takový dar. Těžko to popsat. Hrozně mi pomáhali diváci. Stačil mi ten dav. Někdy je tma, pak světlo. Věřím, že to světlo přijde. Ze dna se lze vždycky odrazit.
TEXT: Pavel Král
FOTO: CPA
