Třikrát se zúčastnila zimních olympijských her. V Turíně 2026 už její jméno na skikrosové listině figurovat nebude. Nikol Kučerová se ve 33 letech rozhodla závodní kariéru ukončit.
Dlouholetou členku armádního klubu Dukla nyní čekají nové výzvy. Například ve funkci předsedkyně komise sportovců Českého olympijského výboru, v níž nahradila bývalého moderního pětibojaře Davida Svobodu. Chtěla by také trénovat a předávat své bohaté zkušenosti.
Nejlepším výsledkem Kučerové z pod pěti kruhů je 14. místo z Pchjongčchangu 2018, na mistrovství světa to byla 6. příčka v roce 2015 v rakouském Kreischbergu. Poslední závod odjela v březnu v rámci Světového poháru v kanadském Craigleith (13.).
Bylo těžké učinit rozhodnutí o ukončení kariéry?
(úsměv) To víte, že ano. Ale jednou to přijít muselo.
Nelákal vás ještě start v Turíně za tři roky?
Je to dost dlouhá doba. Navíc se posbíraly různé okolnosti, které k mému konci přispěly.
Například?
Už teď nejsem z pohledu sportovce nejmladší. Do toho přišly problémy s trenéry. Vlastně se na nás na začátku sezony vykašlali, všechno se jen tak nějak pytlíkovalo. Když to bylo možné, pomáhal mi jen David Bakeš. Pořád jsem něco řešila, docházela mi energie. A ani tratě už nejsou tak zábavné.
Jak to myslíte?
Překážky jsou celkově menší. Skoky, boule… Více to směřuje do alpského pojetí. Tím, jak je trať lehká, si už skoro nemůžete dovolit udělat žádnou chybu. Adrenalinu je tam bohužel míň a míň.
Začínala jste jako alpská lyžařka. Skikrosu jste se začala věnovat od roku 2009. Přispěl k přechodu právě zmíněný adrenalin?
Jasně. Bylo to něco jiného, zábavnějšího. Ke skikrosu mě přivedl brácha. Řekl, ať si to jdu zkusit. Poslechla jsem a obrovsky mě to chytlo. I prostředí bylo mnohem přátelštější. Měla jsem tenkrát pocit, že jsme jedna velká rodina.
Brzy přišly pěkné výsledky. Splnila jste si své sny?
Bezpochyby. Jako malá jsem si třeba vůbec nedovedla představit, že bych mohla startovat na olympiádě.
No a byly z toho tři účasti…
Vždycky jsem byla strašně nervózní. Hlavně z toho, abych tam vůbec odjela. Třeba před Soči jsem se zranila, byla na práškách, na ruce ortézu. Ale naštěstí jsem to dala a rameno si neutrhla.
Určitě jste už malinko bilancovala. Který okamžik zůstane navždy v paměti?
Bylo jich strašně moc. Muselo mě to hlavně bavit. Lety ve vzduchu, souboje. Úžasný byl vždycky momentální adrenalin.
Nedávno jste vystřídala Davida Svobodu ve funkci předsedy komise sportovců ČOV. Už jste se v ní rozkoukala?
(směje se) Snažím se. V komisi působím čtvrtým rokem, ale co všechno dělal David, jsem nevěděla. Když něco potřebuju, snaží se mi pomáhat. Stejně tak lidé z ČOV. Doufám, že to budu zvládat.
Tato funkce je dobrovolná. Na co dalšího se vrhnete?
Chtěla bych trénovat. Uvidím, jak to dopadne s nabídkami. Pod českým lyžařským svazem to ale nebude, jako trenéra mě nechtějí.
Důvod?
To se musíte zeptat šéfů na svazu. Prý ale nemám dostatečné trenérské zkušenosti.
Ty závodní ale obrovské…
Ano… Také mě trochu překvapilo, že není zájem. Lidem, s nimiž jsem závodila, bych strašně ráda pomáhala. Třeba Dianě Cholenské. Ale bohužel to nevyšlo. Pravděpodobně začnu v zahraničí. Mám, co nabídnout.
Z Dukly odejdete na konci května. Co pro vás působení v tomhle slavném klubu znamenalo?
Bez Dukly a její podpory bych už dávno lyžovat nemohla. Co pro mě mohla udělat, tak udělala. Mám na mysli i celkové zázemí a servis, který jsem měla možnost využívat. Když někde vidím logo Dukly, jsem vždycky hrdá.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA a olympijskytym.cz
