Archiv rubriky: Zprávy

Adam Rudolf z ASC Dukla jel dnes finálový závod na Světovém poháru v rychlostní kanoistice v německém Brandenburgu. Rudolf skončil v závodě na 500 metrů sedmý a poprvé se dostal v aktuální sezoně Světového poháru do finále A a zároveň zapsal i slušnou porci bodů do olympijské kvalifikace.

Adam Rudolf napravil chybu z minulého týdne, kdy ho o premiérové finále připravila diskvalifikace rozhodčích. V úvodu ztrácel, ale poté se posunul před dva soupeře. Vítězný Brazilec Isaquias Queiroz byl o více než pět sekund rychlejší.

„Finále bylo hodně náročné, bohužel dost foukalo z boku i proti. Já jsem oproti soupeřům takové párátko, oni jsou silnější. Mám co dohánět, ale myslím, že jsem to zvládl dobře. Prioritou je pro mě mistrovství světa do 23 let v Kanadě, kde bych měl mít na to vyhrát, ale uvidíme, jaká tam bude konkurence. Skvělé by bylo jet i finále s Martinem Fuksou,“ říkal po své finálové jízdě Adam Rudolf.

Další účasti ve finále A přidá česká výprava ve druhém dílu Světového poháru v neděli. Stejně jako minulý týden v Szegedu se mezi nejlepší devítku dostali na trati 500 metrů kajakář Josef Dostál a deblkanoe bratrů Martina a Petra Fuksových. Tentokrát na olympijské pětistovce uspěl i deblkajak Jakub Špicar a Daniel Havel.

TEXT: ASC Dukla/Jaroslav Cícha

FOTO: CPA

 

Po triumfu na kilometrové trati v úvodním závodě Světového poháru v Szegedu ovládl kanoista Martin Fuksa i druhý podnik, tentokrát v německém Brandenburgu. Olympijskou distanci zvládl o 99 setin rychleji než druhý Číňan Wu.

Na nepříliš oblíbeném kanále působil mimořádně suverénně. V prostřední dráze číslo pět měl dění na trati neustále pod kontrolou. Na posledním mezičase 250 metrů před cílem už vedl a svůj náskok strojovým tempem dál navyšoval. Rus Petrov, kterého v Szegedu jury dodatečně posunula k Fuksovi na první místo, tentokrát na třiatřicetiletou hvězdu armádního klubu Dukla ztratil celou vteřinu.

Rodák z Nymburka si tak z Brandenburgu odváží další cenné vítězství. Právě zde v roce 2011 získal titul mistra světa mezi juniory a o tři roky později se stal evropským šampionem mezi dospělými. „Od té doby se tady vůbec nic nezměnilo. Mám raději místa, kde jsou vratné kanály a nejsou takové vlny. Závodník se s tím musí poprat a naučit se s tím žít,“ říkal ještě před finále.

Po něm už byl nadmíru spokojený. „Každé vítězství je sladké. Po minulém týdnu jsem měl velkou motivaci. Byl jsem nervóznější než obvykle, protože jsem cítil ve vzduchu, že je potřeba něco dokázat. Negativních komentářů z východní strany bylo po Szegedu dost. Snažil jsem se to z hlavy vytěsnit. Věděl jsem, že nejlepší, jak někomu zavřít pusu, je vyhrát závod. A to se mi povedlo,“ komentoval svůj 22. triumf ve Světovém poháru.

Průběh si užíval. „Před startem jsem si už představoval, co udělám, pokud vyhraju. Dal jsem si do hlavy, že to musí padnout. Naštěstí to bylo v mojí režii. Sil v závěru jsem měl hodně,“ doplnil.

Za cílem si Fuksa přiložil prst na ústa – jasné gesto směrem k těm, kteří pochybovali o tom, kdo je momentálně v kategorii C1 nejlepší. „V hledišti byla moje manželka s dcerou, teta, samozřejmě taťka s bráchou a věřím, že mi fandili i další tisícovky lidí u obrazovek. Za to jim moc děkuji,“ poznamenal s pokorou olympijský vítěz z Paříže.

Kanoista Antonín Hrabal se na dvoustovce tentokrát do áčkového finále neprobojoval. V béčkovém pak obsadil třetí místo, Petr Fuksa šesté.

Podobně dopadly oba čtyřkajaky. Na pětistovce se posádky oproti úvodnímu dílu elitního seriálu v Maďarsku obměnily. Tomáš Sobíšek, Daniel Havel, Jakub Špicar a Jan Vorel byli ve finále B druzí, kvarteto Michal Kulich, Lukáš Hrábek, Vladimír Cerman, Radek Šlouf páté.

TEXT: Pavel Král

FOTO: Kanoe.cz

Vrcholovou kanoistiku málem věšel na hřebík. Jednou nohou byl už v armádě, ale zablesklo se. Kanoista Antonín Hrabal prošel závodním znovuzrozením. Nyní se specializuje už pouze na sprinterskou dvoustovku a výsledky se dostavují.

Potvrzením byla loňská finále na mistrovství Evropy i světa. Formu nyní prokázal na úvodním Světovém poháru v Szegedu, kde si 7. místa velmi považoval. „Soupeři už nejsou tak odskočeni. Mohu s nimi vyrovnaně závodit, což je neuvěřitelný hnací motor do sezony,“ říká v rozhovoru šestadvacetiletý člen ASC Dukla, který s kanoistikou začínal v Kojetíně.

Jak vzrostla chuť do dalších závodů po úspěchu v Szegedu?

Opravdu hodně. Tohle umístění pro mě velmi znamená a hlavně jsem svým soupeřům blíže než vloni. Na mistrovství světa v Miláně jsem skončil osmý a oni byli přede mnou výrazně dál než teď. V Szegedu jsem se navíc chvílemi pohyboval i kolem čtvrté páté pozice. V konci jsem možná trochu vypadl ze záběru, ztratil malinko rychlost a ještě lepší pořadí mi uteklo. Rozhodně ale vím, že s nimi mohou závodit, což je neuvěřitelný hnací motor do sezony.

Od bronzu vás dělila vteřina. Je to na dvousetmetrové vzdálenosti hodně nebo málo?

Vteřina je relativně ještě dost. Ale sjet ji nereálné není. Každý závod je jiný. Můžete chytit jinak start i třeba náročnější podmínky. Velkou roli hraje vítr a vlny. Teď se na to s trenérem zaměříme. Pilovat budeme jak starty, tak střed a závěr trati.

Chválil vás Libor Dvořák za finálovou jízdu nebo v ní spíše hledal drobné chyby?

Pan trenér mě pochválil, což často nedělá. Je přísný, takže si toho velmi vážím. Oba moc dobře víme, kde mám největší rezervy. Teď to chceme ladit, abych se posouval ještě dál.

Ve čtvrtek startuje další Světový pohár v německém Brandenburgu. Ustojí kanoista v maximální výkonnosti dva takhle náročné podniky jdoucí v rychlém sledu po sobě?

V téhle intenzitě to zažívám úplně poprvé. Po Szegedu trochu rozbitý jsem, ale na druhou stranu jsem pěkně rozjetý. Formu mám, takže je to takhle možná i lepší.

Kanál znáte?

Nikdy jsem tam nebyl. Slyšel jsem bohužel jen špatné recenze. Z toho jsem trochu nervózní. Je to hodně otevřené, není tam vratný kanál, fouká. V minulosti se tam konaly nějaké divoké závody. Všichni to ale budeme mít stejné.

Vloni jste prý zvažoval konec profesionální kariéry…

Je to tak. Ocitl jsem se v jakési stagnaci. Měl jsem pocit, že všechno dělám na maximum, ale přišlo mi, že výsledky nepřicházejí. Trénovali jsme na pětistovku. Byli jsme přesvědčeni, že na ni sílu mám. Nicméně mi v konci vždycky trochu chybělo. Hlavou mi běželo, že po sezoně asi skončím. Spíše jsem byl rozhodnutý na sto procent. Toužil jsem po vstupu do armády. Absolvoval jsem lékařskou prohlídku a byl v kontaktu s rekrutačním střediskem AČR.

Co se tedy přihodilo, že jste změnil plány?

V červnu byl na programu druhý nominační závod. Přijel jsem na něj bez velkého tréninku, jelikož jsem končil bakalářské studium na vysoké škole a času na vodu tolik nebylo. Jel jsem tam dvoustovku, nic velkého jsem neočekával. Z nějakého důvodu to prostě vyšlo. Vyhrál jsem a nominoval se na mistrovství Evropy do Račic, kde jsem následně skončil šestý. Najednou přišla obrovská chuť, už jsem věděl, že končit úplně nechci. Zajel jsem dobře i na mistrovství světa. V duchu jsem věděl, že to není vše, co bych mohl v kanoistice dokázat. Rodina a přítelkyně mě v tom ohromně podpořili.

Zmínil jste vstup do armády. Dukla je k tomuto kroku jako stvořená…

Doma před rodiči jsem tohle téma vždycky nadhazoval, oni mi to hrozně dlouho nevěřili. Dukla je armádní klub. Netajím se přáním, že bych se jednou chtěl do uniformy dostat jako sportovec. I to by byl splněný sen.

Veškeré úsilí jste nyní vrhl do dvoustovky. Lišila se příprava na sezonu zásadně od těch předešlých?

Byla hlavně výrazně zábavnější. Na všechny tréninky jsem se opravdu těšil. Lidé si mylně myslí, že když se trénuje na sprint, tak nemusíte mít tolik napádlováno. Ale v trati jste téměř čtyřicet vteřin, což fyziologicky už nemá se sprintem moc společného. Příprava byla možná náročnější než dříve na delší distance. Objem kilometrů v pomalé vytrvalosti byl opravdu velký. Až v březnu na soustředění v USA jsme začali drtit i rychlost.

Určitě v hlavě nosíte svůj kanoistický sen…

Letos je to přesně deset let, co jsem byl poprvé na juniorském mistrovství Evropy. Medaile z velké mezinárodní akce mi pořád uniká. Dříve jsem se tím i trochu trápil. Ať jsem se snažil sebevíc, nikdy jsem na ni nedosáhl. Sen ji získat tam pořád je. Bylo by to po letech náročného tréninku velké zadostiučinění.

Jakou máte vůbec partu v tréninkové skupině Libora Dvořáka?

Skvělou. Jsem v ní v šestadvaceti letech nejstarší, což je trochu úsměvné. V roce 2018 jsem byl nejmladší. Nyní jsem v pozici jakéhosi kapitána. Mladí kluci jsou fajn a také velmi talentovaní. Robin Hirsch byl teď bronzový na pět kilometrů, velký potenciál má Adam Rudolf. Je nás osm, podporujeme se navzájem, chceme se výkonnostně posouvat. Nálada je výborná.

TEXT: Pavel Král

FOTO: kanoe.cz/Anna Navrátilová

 

Premiéru ve Světovém poháru z říše snů prožil osmnáctiletý kanoista Robin Hirsch z armádního klubu Dukla. V Szegedu si na pětikilometrové trati dojel pro senzační bronz. Ještě den poté těžko věřil, co se mu mezi elitou povedlo za kousek.

„Popravdě jsem to ještě moc nezpracoval. Jedná se o životní úspěch,“ potvrzoval své štěstí svěřenec Libora Dvořáka, který v závodě nestačil pouze na dva hvězdné soupeře – Maďara Balazse Adolfa a vítězného Jaimeho Dura ze Španělska.

Vraťme se ještě k průběhu. Hrály vám podmínky nějak extrémně do karet?

Svítilo sluníčko, ale velké horko nebylo. Vanul jen lehký vítr, což výkon příliš neovlivní. V pohodě mi vyšly i přeběhy a hlavně jsem měl asi natrénováno. (úsměv)

Na startu bylo 28 soupeřů. Měl jste konkrétní taktický plán?

Byl jsem přesně uprostřed startovního pole, všichni favorité ve stranách. Musel jsem vyrazit co nejrychleji, abych od nich nedostal vlny. V opačném případě by všechno bylo obtížnější a komplikovanější. Chtěl jsem se co nejdříve připojit do nějaké skupinky. V duchu jsem si říkal, že být do desátého místa, by byl extrémní úspěch. Ale když jsem na druhém přeběhu předjížděl olympijského šampiona Santose z Brazílie, vlil se mi do žil neskutečný adrenalin. Třetí pozici jsem už nepustil.

Nebývá často zvykem, aby kanoista ve vašem věku byl nominován na takhle náročnou disciplínu. Mezi startujícími jste byl druhý nejmladší. Máte rád dlouhé vzdálenosti?

S pěti kilometry už nějaké zkušenosti mám, ne ale na takovéto úrovni. Zatím mi jdou dlouhé tratě lépe než ty krátké. Ale bylo i pro mě samotného překvapení, jak jsem to zajel.

V Szegedu jste se představil i v kategoriích C1 a C2 na 500 metrů. V čem vidíte svou budoucnost?

Zatím budu vše kombinovat. Teď nás čeká Světový pohár v Brandenburgu, tam pět kilometrů nepojedu.

Není to škoda?

Uvidíme. Pětikilák se započítává do olympijského žebříčku. Teď si to zkusí můj týmový parťák Adam Rudolf.

Nezvažovali jste s trenérem vaši nominaci po takhle velkém úspěchu?

Probírali jsme to opravdu důkladně. Po Brandenburgu nás čekají nominační závody na mistrovství světa a Evropy do 23 let i další Světový pohár v Montrealu. Kdybych znovu absolvoval stejný program jako v Szegedu, mohlo by se to nepříjemně projevit. Určitě bych pak nepodal výkony, kterých jsem schopný.

Jak rychle tělo regeneruje po takhle náročném a dlouhém závodě?

Ještě to cítím. Z Maďarska jsme jeli domů autem, takže regenerace je pomalejší. Ale samozřejmě se už těším na trénink.

Stál jste na stupních vítězů vedle hvězd světové kanoistiky. Užil jste si tyto okamžiky?

Chvíli jsem si připadal jako ve snu. Myslel jsem, že mi upadnou ruce jak jsem je zvedal. Rozhodně se jednalo o největší zážitek mého života. Pogratuloval jsem jim, udělal si s nimi fotku. Hodně dobrý.

Kde jste s kanoistikou začínal?

V Olomouci. Postupem času jsem přestoupil do Štěpánova, od dvanácti jsem až do juniorských kategorií jezdil v Kojetíně a teď jsem v Dukle.

Cítíte, že se vám příprava na letošní sezonu extrémně povedla?

V kategorii mužů jsem prvním rokem. Jenom se dostat na Světový pohár, je poměrně velký nezvyk. Je tu hodně kluků, kteří tam mohou jet a jsou rychlí. Vysloužit si nominaci už něco znamená. Přípravu jsem měl zaměřenou na C2 500 a C1 1000 metrů. V Szegedu jsem navíc jel i pětistovku na singlu, což bylo také překvapení. Na pět kilometrů jsem netrénoval vůbec. Trenér mi jen oznámil, že to pojedu já. Vyšlo to náramně, sil bylo dost.

TEXT: Pavel Král

FOTO: kanoe.cz/Anna Navrátilová