Patří ke „staré škole“ fotografů. Když Eduard Erben začínal, o digitálních fotoaparátech nebyla ani řeč. Pracovalo se s filmem, ve fotokomoře, s vývojkou a ustalovačem. Navíc byl film nedostatkovým zbožím, takže každé zmáčknutí spouště bylo potřeba dobře promyslet. „Nešlo jen fotit, člověk musel přemýšlet, co a jak zachytit, aby to mělo smysl,“ říká Erben, který se fotografii věnuje už padesát let. Přestože se technika zásadně změnila, jedno podle něj zůstává stejné – kvalitní fotografie je stále vzácná. A těch má na svém kontě nespočet.
Za svou kariéru získal řadu ocenění doma i v zahraničí. Opakovaně bodoval v soutěži Czech Press Photo, uspěl také v anketě 100 sportovních fotografií roku na přelomu tisíciletí. Je podepsán pod čtrnácti obrazovými publikacemi z olympijských her a jako spoluautor se podílel i na dalších knihách, například 75 let ASC Dukla, S handicapem na vrchol, Divoká voda na vrcholu, Atletika na vrcholu či Biatlon na vrcholu. Své snímky vystavuje od roku 1975, za sebou má už 33 výstav. V zahraničí se představil mimo jiné při olympijských hrách v Aténách 2004 a Pekingu 2008.
Jeho kariéru však ovlivnila i doba před rokem 1989. Kvůli svým názorům a kontaktům se dostal do hledáčku StB. „Nezakázali mi fotografovat, ale přestali moje fotky publikovat. Fotil jsem do šuplíku i pod cizím jménem,“ vzpomíná. Situace nakonec vyústila v jeho odchod na hory. Emigrovat ale nechtěl. „Česko by mi chybělo,“ říká.
Po sametové revoluci se k práci naplno vrátil a působil v několika denících i týdenících. Nejčastěji fotografoval fotbal a hokej, tedy sporty, které dominují i mediálnímu prostoru. Nejbližší jsou mu však jiné disciplíny. „Nejvíc mě baví atletika a sjezdové lyžování. Kdybych mohl, dělal bych jen tyto dva sporty,“ přiznává.
Zásadní je pro něj příprava. „Fotograf musí znát sport, sportovce i průběh závodu. Pak dokáže odhadnout, kde bude správný moment. Říká se, že štěstí přeje připraveným – a u focení to platí dvojnásob,“ vysvětluje. Na své práci si nejvíc cení emocí. „Nezáleží, jestli jsem na olympiádě, nebo na zápase okresního přeboru. Právě v nižších soutěžích často vznikají ty nejlepší fotky,“ dodává.
Fotografie je pro něj víc než profese. „Život není jen o penězích. Důležité je dělat to, co člověka naplňuje. Pro mě je to focení. Bez podpory manželky Jitky by to ale nešlo,“ říká. A jeho životní krédo? „Každou fotku dělám co nejlépe, jak umím. Dokud udržím foťák v ruce, budu fotit. To je můj koníček, práce i odpočinek. Zkrátka můj život.“
TEXT: ASC Dukla/Jc
FOTO: Slavek RUTA PSPA
