Dnes, 30. ledna, slaví 50. narozeniny. Životní mezník pro Libora Capaliniho, legendu moderního pětiboje, však tolik neznamená. ,,Za mě je to jenom číslo. Co nadělám,“ říká s nadhledem.
V době největší slávy mu velké medaile přibývaly jako houby po dešti. Ve sbírce jich má nespočet. Jedné si však cení obzvláště. Bronzové z olympijských her v Aténách 2004. ,,Ze sportovního pohledu určitě. Je to dané její výjimečností. Olympiáda se koná jednou za čtyři roky. Musíte se na ni kvalifikovat, být v pořádku zdravotně a ještě ve formě, protože toužíte dosáhnout co nejlepšího výsledku. To se tehdy povedlo, ale byla to dřina,“ vzpomíná na jeden z nejtěžších závodů kariéry.
Proč si ho v krátkosti nevybavit…
První dvě disciplíny, střelbu a šerm, absolvoval jen s průměrnými bodovými zisky. ,,Naštěstí to neznamenalo, že bych byl vyřazen z boje o přední umístění. Méně vyrovnané výkony podávali i soupeři,“ přidává vlastní komentář. Plavání a parkur mu naopak sedly, což před závěrečným během znamenalo posun na pátou pozici. ,,Vrátil jsem se do hry a věděl, že k medaili mám blízko. Nechal jsem tam všechno, byl z toho životní úspěch.“
Pod pěti kruhy se bohužel jednalo o jeho jediný start, o další tři smolně přišel. V Atlantě 1996 plnil roli náhradníka, v Sydney 2000 a v Pekingu 2008 musel účast vzdát kvůli zranění. ,,Také v Aténách jsem nemusel startovat. Před posledním kvalifikačním závodem jsem v rámci českého týmu figuroval jako třetí a jet mohli jen dva,“ vypravuje. Roli olympijského smolaře si v tu chvíli nepřipouštěl. ,,Věděl jsem, že na mistrovství světa v Moskvě musím uspět, ale nijak se tím po předchozích zkušenostech nestresoval. To mi pomohlo. Díky třetímu místu jsem předskočil Michala Sedleckého a zajistil si letenku do Řecka.“
Do sedmnácti jen plaval
Capalini byl sedmkrát vyhlášen nejlepším tuzemským pětibojařem roku, je mistrem a vicemistrem Evropy. Ze světových šampionátů vlastní individuální stříbro či bronz. A to do 17 let vrcholově pouze plaval! ,,Po přechodu k pětiboji jsem se pral nejvíce se šermem. Z plavání byl můj pohybový aparát jednostranně zatížený, přejít na jiné vzorce včetně podvědomých reakcí, kdy zapojujete jiné svaly, bylo zpočátku velkým handicapem,“ přiznává.
Nové disciplíny, tedy šerm, střelbu i parkur, postupem času vypiloval. Nové odvětví jej zcela pohltilo. Pomohl také fakt, že junioři za jeho éry soutěžili pouze v kategorii do 21 let. ,,Nic zásadního jsem nepromeškal. I na koni se začínalo jezdit kolem patnácti, šestnácti let. Člověk musel mít jen přirozené předpoklady, aby se učil co nejrychleji.“
Na vrcholné scéně o něm bylo slyšet téměř dvacet let. Poslední start si připsal v roce 2010 na Armádním mistrovství světa v Praze. Rozloučil se, jak se patří – týmovým zlatem, které vybojoval společně s Martinem Dvořákem a Davidem Svobodou.
Dcera ani syn v jeho šlépějích nekráčeli. Blíže měli k vodnímu slalomu. ,,Nicola už se závodní činností skončila, Daniel pokračuje. Vybral si však kategorii K1, v níž je extrémní konkurence. V jakékoliv jiné zemi by asi reprezentoval. Vloni byl třetí na mistrovství republiky staršího dorostu. Uvidíme, kam to dotáhne,“ krčí rameny.
Trenéřina baví víc
V současnosti je Libor Capalini zdatným funkcionářem. Modernímu pětiboji šéfuje na Dukle z pozice vedoucího trenéra, povinnosti má i na svazu ve výkonném výboru. ,,Dlouhodobě se snažím razit jednoduchou filozofii, že trenéři jsou tady pro závodníky. Ne naopak. Protože trenér bez závodníka, je člověk bez práce,“ má jasno. Časem by se i on sám rád vrátil k pozici kouče. ,,Trenérská práce mě naplňuje mnohem víc než administrativně-organizační záležitosti. Jen za sebe musím najít náhradu do kanceláře,“ směje se.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
