Na legendárního diskaře Imricha Bugára, který náhle odešel z tohoto světa 8. dubna 2026, vzpomínali po posledním rozloučení mnozí, s nimiž sdílel sportovní i osobní cestu. Svá slova připojili například Barbora Špotáková, Jan Železný, Roman Šebrle, Ondřej Synek, Libor Jiroušek, Tomáš Bártek či Štěpán Škorpil.
Jejich vzpomínky odkrývají člověka, který dokázal rozdávat radost, humor a klid. A zanechal nesmazatelnou stopu v českém sportu i v Dukle Praha.
Jan Železný, trojnásobný olympijský vítěz a světový rekordman v hodu oštěpem:
Byl to super chlap. Nikdy nezkazil žádnou srandu. A taky jsem ho nikdy neviděl nijak zvlášť naštvaného. Uměl potlačovat negativní emoce, šířil hlavně ty pozitivní. Když jsme se potkali, byl jsem mladý, on na vrcholu. Na soustředěních mě coby oštěpaře vzali mezi sebe. Úplně normálně. I na závodech to bylo skvělé. Imrich měl rád víno. Zazávodilo se a pak se sedělo. Byla tam tehdy super vrhačská parta. A Bugi v ní měl své pevné místo. Nádherně všechno tmelil. S Gejzou Valentem byli tehdy na vrcholu diskařské kariéry, uměli přinést pozitivní atmosféru. Byla to parta lidí, kteří si hodně přáli.
Na mistrovství světa v Římě 1987 jsem vzal tašku a přes bránu pašoval víno, které měl tak rád. Bylo krabicové, ale na tehdejší poměry drahé, ale velmi dobré. Pak se sedělo, povídalo, panovala uvolněná atmosféra. Všichni jsme chtěli něco dokázat, ale zároveň jsme uměli žít – hezky žít, v rámci pravidel. Tehdy nás do zahraničí moc pouštět nechtěli, o to víc si člověk vážil každé společné chvíle. Rád na ty časy vzpomínám. Bugy byl vždycky v pohodě.
Jeho úmrtí mě velmi zaskočilo. Každý máme nějaké problémy. Naposledy jsme se viděli na vyhlášení legend. Dal si zelenou, chvilku jsme se bavili, připadalo mi, že je v pohodě.
Odešel příliš brzy. Bohužel.
Barbora Špotáková, dvojnásobná olympijská vítězka a světová rekordmanka v hodu oštěpem:
Měla jsem hrozně ráda jeho historky. Byl výborný vypravěč. Poštěstilo se mi s ním dlouho posedět v Českém domě po olympiádě v Londýně. Měli jsme čas, nikam nespěchali, a on dával jednu příhodu za druhou. Nejčastěji s Ludvou Daňkem, což pro nás mladší byl už takový „pravěk“ atletiky. Jenže on to uměl podat tak nádherně, že jste měli pocit, jako byste byli u toho.
Byl i skvělý parťák na besedy. Mrzí mě, že už se ho na žádné další příběhy nezeptám. Měl rád víno, pivo tolik ne. A právě Ludva mu říkával, že když na něj něco leze, musí pít svařák. Nakazoval mu zkrátka lidovou medicínu.
Pro mě byl Bugi laskavý obr. Jsem ráda, že ho Česká televize vytáhla i do StarDance. Byl famózní a připomněl se mladší generaci, která ho třeba tolik neznala.
Jeho náhlé úmrtí mě zasáhlo. Vždycky přál a fandil českým atletům, zvlášť vrhačům. Věděla jsem, že má určité zdravotní peripetie, ale že to přijde takhle rychle, to jsem nečekala. Když jsem ho viděla v prosinci na vyhlášení Sportovce roku, kde vstoupil do Síně slávy českého sportu, vůbec by mě nenapadlo, že je to naposledy. Jsem ráda, že stihl vstoupit mezi legendy, než přišla tahle smutná chvíle.
Někdy jeho historky sama přidávám k dobru. Už se bohužel nepovede, aby přidal další. Není to tak dávno, co se těšil na důchod. Nepůsobil jako člověk, který má zdravotní problémy, a hlavně to na sobě nedával znát.
Je to moc brzo.
Roman Šebrle, olympijský vítěz v desetiboji:
Imrich, když bylo potřeba, tak všechno zařídil. Pro něho nebylo nic problém. Pořád měl dobrou náladu. A ty jeho historky… Mám jednu velmi krásnou, ale ta je nepublikovatelná. Nechám si ji raději pro sebe.
Jeho úmrtí mě zaskočilo. Nedávno šel do důchodu a nic nenasvědčovalo tomu, že by něco bylo špatně. Je to bolestivé.
Ondřej Synek, pětinásobný mistr světa a držitel tří olympijských medailí ve veslování:
Hrozně se mi líbilo, jak fandil všem sportovcům, nebyl to žádný závistivý člověk. Sport a Duklu měl v srdci. Potkal jsem ho nejen jako sportovec, ale i jako spolupracovník a kolega v práci. Když jsem nastoupil na pozici šéftrenéra v Dukle, byl Bugy šéf zahraničního oddělení. Jednou jsme se trochu chytli kvůli nějaké blbosti, ale ve vztahu nám to velmi pomohlo. Vzduch se vyčistil, od té doby mezi námi byly už jen úsměvy a dobrá nálada.
Libor Jiroušek, několikanásobný mistr světa v parašutismu, nyní vedoucí trenér ASO Prostějov:
Když jsem se v roce 2022 stal šéftrenérem Dukly Prostějov, začal jsem se víc potkávat s lidmi z Dukly. A jedna z prvních zkušeností, na kterou nikdy nezapomenu, byla moje úplně první zahraniční cesta… respektive její vyúčtování.
Přišel jsem na zahraniční oddělení (Bugár pracoval v referátu zahraničních styků – pozn.), položil papíry na stůl – a proti mně seděl Imrich. Podíval se na to, zvedl obočí a s tím svým typickým klidem pronesl: „Nooo… takhle by to nešlo.“
Já se okamžitě začal omlouvat, že jsem fakt dělal, co jsem mohl, ale že mám po dvaceti letech skákání z letadla hlavu tak vyfoukanou, že bude muset přepnout do módu maximální trpělivost.
Imrich se jen zasmál tím svým hlubokým, nakažlivým smíchem. A od té chvíle šlo všechno hladce, jak po drátkách. Stačilo jednou pochopit Bugárovu logiku, a člověk byl za vodou.
Byl to neskutečný profesionál. Nejprve jako sportovec, pak jako kolega. Ale hlavně to byl člověk, který dokázal i z obyčejného vyúčtování udělat historku, na kterou se vzpomíná s úsměvem.
Tomáš Bártek, bývalý skvělý házenkář Dukly Praha a reprezentace ČSSR (s Imrichem Bugárem se znal od svého nástupu na Duklu v roce 1977):
I když on byl atlet a já házenkář, tak jsme se potkávali jak na Julisce přes den, tak po večerech. Bydleli jsme spolu. Když se ostatní kluci rozběhli domů k rodinám, tak jsme spolu prožívali večery. Od té doby jsme byli velcí kamarádi. Byl nesmírně společenský, hrozně hodný a opravdu by se rozdal. Takového člověka je obrovská škoda. Moc na něj budu vzpomínat.
Štěpán Škorpil, legendární sportovní komentátor:
Kromě atletiky nás s Imrem spojovalo i to, že jsem se narodil 13. a on 14. dubna. Jen o deset let později. Proto jsme se zdravili: „Nazdar, skoro stejně rozený.“ V naší atletické rodině ho řadím mezi tři největší osobnosti, hned vedle Zátopka a dalších velikánů. S Imrem byla vždycky pohoda, nezkazil žádnou zábavu. Říká se, že k urostlým lidem se vzhlíží vzhůru, u něj to nebylo jen kvůli výšce. Byl to rovný chlap, což se dnes už tak často nevidí, a hlavně s ním bylo vždy příjemné pobýt.
Historek by byla celá řada, ale chystám knížečku a chci, aby tam zazněly poprvé, takže si je zatím nechám pro sebe. Jednu ale přece jen zmíním. Je mi líto, že si s ním už nikdy nedám kapurkovou, byla to taková naše tečka za všemi možnými večery. Naposledy jsme se takto sešli v Hustopečích, na setkání těch, kteří byli na mistrovství světa v Helsinkách v roce 1983. A že to bylo mistrovství světa! Tehdy jsme jako malé Československo skončili čtvrtí na světě. Se čtyřmi zlatými, třemi stříbrnými a dvěma bronzovými medailemi. Vzpomínám si, jak mi Imre ukazoval svou medaili, a snad poprvé v životě jsem ho viděl naměkko. Stáhlo se mu hrdlo, nebyl to ten nezdolný bourák, který dokázal zabojovat s čímkoliv.
A druhá věc: v roce 1984 porazil ve všech devíti přímých soubojích Němce Rolfa Danneberga. A právě Danneberg má olympijské zlato z Los Angeles. Medaili, kterou Imre kvůli bojkotu zemí východního bloku bohužel získat nemohl.
TEXT: Pavel Král, Jaroslav Cícha
FOTO: CPA a ASC Dukla
