Vrcholovou kanoistiku málem věšel na hřebík. Jednou nohou byl už v armádě, ale zablesklo se. Kanoista Antonín Hrabal prošel závodním znovuzrozením. Nyní se specializuje už pouze na sprinterskou dvoustovku a výsledky se dostavují.
Potvrzením byla loňská finále na mistrovství Evropy i světa. Formu nyní prokázal na úvodním Světovém poháru v Szegedu, kde si 7. místa velmi považoval. „Soupeři už nejsou tak odskočeni. Mohu s nimi vyrovnaně závodit, což je neuvěřitelný hnací motor do sezony,“ říká v rozhovoru šestadvacetiletý člen ASC Dukla, který s kanoistikou začínal v Kojetíně.
Jak vzrostla chuť do dalších závodů po úspěchu v Szegedu?
Opravdu hodně. Tohle umístění pro mě velmi znamená a hlavně jsem svým soupeřům blíže než vloni. Na mistrovství světa v Miláně jsem skončil osmý a oni byli přede mnou výrazně dál než teď. V Szegedu jsem se navíc chvílemi pohyboval i kolem čtvrté páté pozice. V konci jsem možná trochu vypadl ze záběru, ztratil malinko rychlost a ještě lepší pořadí mi uteklo. Rozhodně ale vím, že s nimi mohou závodit, což je neuvěřitelný hnací motor do sezony.
Od bronzu vás dělila vteřina. Je to na dvousetmetrové vzdálenosti hodně nebo málo?
Vteřina je relativně ještě dost. Ale sjet ji nereálné není. Každý závod je jiný. Můžete chytit jinak start i třeba náročnější podmínky. Velkou roli hraje vítr a vlny. Teď se na to s trenérem zaměříme. Pilovat budeme jak starty, tak střed a závěr trati.
Chválil vás Libor Dvořák za finálovou jízdu nebo v ní spíše hledal drobné chyby?
Pan trenér mě pochválil, což často nedělá. Je přísný, takže si toho velmi vážím. Oba moc dobře víme, kde mám největší rezervy. Teď to chceme ladit, abych se posouval ještě dál.
Ve čtvrtek startuje další Světový pohár v německém Brandenburgu. Ustojí kanoista v maximální výkonnosti dva takhle náročné podniky jdoucí v rychlém sledu po sobě?
V téhle intenzitě to zažívám úplně poprvé. Po Szegedu trochu rozbitý jsem, ale na druhou stranu jsem pěkně rozjetý. Formu mám, takže je to takhle možná i lepší.
Kanál znáte?
Nikdy jsem tam nebyl. Slyšel jsem bohužel jen špatné recenze. Z toho jsem trochu nervózní. Je to hodně otevřené, není tam vratný kanál, fouká. V minulosti se tam konaly nějaké divoké závody. Všichni to ale budeme mít stejné.
Vloni jste prý zvažoval konec profesionální kariéry…
Je to tak. Ocitl jsem se v jakési stagnaci. Měl jsem pocit, že všechno dělám na maximum, ale přišlo mi, že výsledky nepřicházejí. Trénovali jsme na pětistovku. Byli jsme přesvědčeni, že na ni sílu mám. Nicméně mi v konci vždycky trochu chybělo. Hlavou mi běželo, že po sezoně asi skončím. Spíše jsem byl rozhodnutý na sto procent. Toužil jsem po vstupu do armády. Absolvoval jsem lékařskou prohlídku a byl v kontaktu s rekrutačním střediskem AČR.
Co se tedy přihodilo, že jste změnil plány?
V červnu byl na programu druhý nominační závod. Přijel jsem na něj bez velkého tréninku, jelikož jsem končil bakalářské studium na vysoké škole a času na vodu tolik nebylo. Jel jsem tam dvoustovku, nic velkého jsem neočekával. Z nějakého důvodu to prostě vyšlo. Vyhrál jsem a nominoval se na mistrovství Evropy do Račic, kde jsem následně skončil šestý. Najednou přišla obrovská chuť, už jsem věděl, že končit úplně nechci. Zajel jsem dobře i na mistrovství světa. V duchu jsem věděl, že to není vše, co bych mohl v kanoistice dokázat. Rodina a přítelkyně mě v tom ohromně podpořili.
Zmínil jste vstup do armády. Dukla je k tomuto kroku jako stvořená…
Doma před rodiči jsem tohle téma vždycky nadhazoval, oni mi to hrozně dlouho nevěřili. Dukla je armádní klub. Netajím se přáním, že bych se jednou chtěl do uniformy dostat jako sportovec. I to by byl splněný sen.
Veškeré úsilí jste nyní vrhl do dvoustovky. Lišila se příprava na sezonu zásadně od těch předešlých?
Byla hlavně výrazně zábavnější. Na všechny tréninky jsem se opravdu těšil. Lidé si mylně myslí, že když se trénuje na sprint, tak nemusíte mít tolik napádlováno. Ale v trati jste téměř čtyřicet vteřin, což fyziologicky už nemá se sprintem moc společného. Příprava byla možná náročnější než dříve na delší distance. Objem kilometrů v pomalé vytrvalosti byl opravdu velký. Až v březnu na soustředění v USA jsme začali drtit i rychlost.
Určitě v hlavě nosíte svůj kanoistický sen…
Letos je to přesně deset let, co jsem byl poprvé na juniorském mistrovství Evropy. Medaile z velké mezinárodní akce mi pořád uniká. Dříve jsem se tím i trochu trápil. Ať jsem se snažil sebevíc, nikdy jsem na ni nedosáhl. Sen ji získat tam pořád je. Bylo by to po letech náročného tréninku velké zadostiučinění.
Jakou máte vůbec partu v tréninkové skupině Libora Dvořáka?
Skvělou. Jsem v ní v šestadvaceti letech nejstarší, což je trochu úsměvné. V roce 2018 jsem byl nejmladší. Nyní jsem v pozici jakéhosi kapitána. Mladí kluci jsou fajn a také velmi talentovaní. Robin Hirsch byl teď bronzový na pět kilometrů, velký potenciál má Adam Rudolf. Je nás osm, podporujeme se navzájem, chceme se výkonnostně posouvat. Nálada je výborná.
TEXT: Pavel Král
FOTO: kanoe.cz/Anna Navrátilová
