Místo se soupeři se v sezoně pral hlavně sám se sebou. Bojoval s časem i vlastními limity. Zranění kolene oštěpaře Jakuba Vadlejcha v ambicích velmi přibrzdilo a málem také připravilo o mistrovství světa v Tokiu, kde nakonec skončil jedenáctý.
I tak hledí hvězda ASC Dukla do budoucna pozitivně. ,,Nic pro mě neskončilo, jede se dál,“ říká odhodlaně.
V pátek 10. října oslavíte 35. narozeniny. Uděláte si nějakou radost?
Udělal jsem si ji s předstihem. Dva roky jsem neměl pořádnou dovolenou, teď na ni konečně došlo. S rodinou jsme v sobotu odletěli do Turecka. Jde o absolutní relax, tedy relax jaký je možný se dvěma malými dětmi. (směje se) Máme s sebou babičku, která nám nějaké chvíle ulehčuje hlídáním. Půjde o příjemných deset dní.
Když se vrátíme k oštěpařské sezoně… Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. V přípravě jste úspěchu obětoval maximum. Bohužel nastaly okolnosti (nemoc, zranění), s nimiž nelze dopředu počítat. Nešel jste v tréninkové intenzitě trochu přes hranu?
Je fakt, že se zranění stalo i díky mé povaze. Tělo jsem vždycky tlačil na absolutní limit, a ač mi bylo 34 let, tak jsem pořád na dávkách přidával a přidával. Věcí, které jsou velmi náročné na pohybový aparát, bylo moc. Hlavně těch odrazů. No a tělo řeklo stop. Zbytečně jsem z něho tahal víc než je zdrávo. Nesčetněkrát mě podrželo, tentokrát bohužel ne. Natrhl jsem si patelární vaz, což se mi stalo také před sedmi lety na druhém koleni. Je to vždy nepříjemné. Musí se to pořádně zhojit. Tehdy se to přihodilo ještě v přípravě, teď bohužel na jejím konci. Scházel čas, i tak jsem se snažil vpravit do závodního stavu. Na MS v Tokiu jsem se už cítil moc hezky, ale byla škoda, že kvalifikace i finále proběhly během čtyřiadvaceti hodin. Po prvním večeru mi to lehounce nateklo. Koleno jsem za extrémně krátkou dobu už nestihl dát do provozu schopného stavu. Finále bylo zkrátka přes závit.
Po šampionátu jste řekl, že se cítíte uzdravený a jste rád, že můžete zahájit přípravu na novou sezonu bez limitů…
Cítím se fit. V polovině července to však bylo padesát na padesát. Málem jsem účast na mistrovství světa předčasně odpískal. Ale začalo se mi házet lépe a lépe. Tělo je limitované faktorem, kolik těch ran zvládne. Dva dny jsou na regeneraci málo. Výsledky finále to jasně ukázaly. Kluci, kteří neměli žádné extrémní problémy, tak v bojích o medaile nepředvedli nic moc. Ani mně se nepovedlo dostat do stavu jako před kvalifikací. Potřeboval jsem delší prostor, a ten bohužel nebyl.
Překvapila vás jména na stupních vítězů?
Ze špičky vám 88 metrů může hodit hodně lidí. Keshorn (Walcott) celou sezonu ukazoval, že se technicky ustálil. Často končil na pódiu a tady mu to také vyšlo. Druhý Peters naopak vypadal všelijak, ale na vrcholech se často dokáže vybičovat na svá maxima. No a třetí byl Američan, toho bych tak vysoko netipoval.
Curtis Thompson svým somatotypem mohl působit jako určité zjevení…
Závod mu vyšel nad očekávání. Vypadal v danou chvíli extrémně silný, přestože nemá figuru na devadesátimetrové vzdálenosti.
Favorité jako Julian Weber či Níradž Čopra naopak neuspěli…
U Juliana mě to velmi mrzelo. Jsme velcí kamarádi. Moc jsem mu úspěch přál, z mistrovství světa ještě nemá žádnou medaili. Před Tokiem vyhrával diamantovky, ale v Tokiu házel pět šest metrů pod své nejlepší sezónní výkony. To se stávat nemá. Nad vším asi až moc přemýšlel, což je pro nás oštěpaře vždycky špatně.
Vy jste svůj neúspěch bral velice sportovně. Na ploše stadionu jste zůstal až do konce závodu. O čem jste po vyřazení z dalších pokusů přemýšlel?
Že v tom nejsem sám. Julian hodil tři týdny před MS v jednom závodě dvakrát za 91 metrů a pak prožije takovéto finále. To je úplně něco jiného, než byl můj případ. Být v jeho kůži, přemýšlel bych o nezdaru mnohem hlouběji. Jenže já jsem celou sezonu bojoval proti času. S pokorou jsem uznal, že kluci byli lepší. Zároveň jsem se přesvědčoval, že v mém podání přijdou ještě lepší večery. Nic pro mě tímhle nezdarem nekončilo. Jede se dál.
Jedním z krásných večerů roku 2026 by mohlo být finále v Birminghamu, kde bude obhajovat titul mistra Evropy…
Je to rok s jedním vrcholem, což je vždycky z hlediska přípravy příjemnější. Moc se těším, motivace scházet rozhodně nebude.
Běží vám v hlavě i nyní na dovolené tréninkový plán na příští sezonu? Zvažujete změny?
Když ano, tak jen drobné. Na přelomu února a března každopádně znovu odletím do Afriky. Šest týdnů tam mi dá, co potřebuji. Jinak budu kombinovat Česko a Kanárské ostrovy.
TEXT: Pavel Král
ILUSTRAČNÍ FOTO: CPA
