U soupeřů si postupně zjednává pořádný respekt. Snowboardcrossař Radek Houser každou sezonou stabilizuje svou výkonnost, o čemž nejlépe vypovídá letošní konečné 13. místo v celkovém hodnocení Světového poháru i častá umístění v TOP 10 v jednotlivých závodech.
,,Už jsem se jim dostal do podvědomí. Bavíme se, dokonce se ptají, jestli si s nimi nechci zajet v tréninku. Za to jsem rád,“ říká na rovinu osmadvacetiletý člen Dukly Liberec.
Sezonu jste zakončil účastí ve velkém finále v kanadském Mont Sainte Anne. Platí tedy, že konec dobrý všechno dobré?
Je to tak. Po prvním závodě jsem nebyl v nejlepším rozpoložení (Houser skončil 22. – pozn.), ale dokázal jsem si do příštího dne ujasnit, co a jak mám dělat lépe. Vyšlo to parádně. Jen škoda, že necinkla medaile, k bronzu scházel kousíček. Francouz Bozzolo se za mnou vyvezl, měl před cílem větší rychlost.
Finále jste jel i v Cortině, malé pak v Gudauri. Cítíte, že jste už součástí světové špičky?
Byl to jeden z cílů a myslím, že se mi ho daří naplňovat. Až na prosincový výpadek v italské Cervinii jsem se soupeři držel krok. I v nabitých rozjížďkách bylo znát, že jim stačím.
Velký pokrok jste udělal také při startech…
Je to takový paradox. Tratě se momentálně staví tak, že se moc nevyplácí být po startu v čele. Na druhou stranu se z toho dá pořád vytěžit a první pozici udržet až do finiše. Je zajímavé, že v tréninku mi začátky moc nevycházely, trápil jsem se. S trenérem to vždycky rozebíráme, v závodě se mi pak daří najet na úplně jinou vlnu. Zpravidla mi to sedne. Umím se už dostat z psychické nepohody do pohody.
Kouč Jelínek zmínil, že ještě více musíte zapracovat na ,klopenkách‘ na frontside. Je to tak?
Mezery tam určitě jsou, ale jsem si vědom, že oblouky na frontside umím. Ve zmatku při závodě tam bohužel najíždím trošku s respektem. Spíš myslím na to, abych se soupeřům vyhnul, než na správné postavení v samotné zatáčce. Nesmím se bát, budeme na tom pracovat.
Vrcholem sezony bylo mistrovství světa ve Švýcarsku. Bohužel jste byl vyřazen už ve osmifinále. Cítil jste zklamání, přestože vaše jízda byla pořádně nabitá?
Měl jsem tam obhájce titulu Španěla Eguibara i budoucího šampiona Grondina z Kanady. Ale v postup jsem věřil. Dařilo se mi s nimi držet krok, ale vše jsem si pokazil vlastními chybami. Hlavně pak v závěru špatným pohybem na boulích. To se neodpouští.
Šlo o vrchol. Byla tréma trochu jiná než v závodech Světového poháru?
Snažil jsem se do hlavy dostat, že se jedná o běžný závod. Chtěl jsem být do TOP 16, což mi nevyšlo, ale pořád je 19. místo mým nejlepším výsledkem na mistrovství světa. Věřím, že s přibývajícími starty a zkušenostmi bude mé nastavení na vrcholy sezony lepší a lepší. Obzvlášť, když je za rok olympiáda.
Do žebříčku pro start na ZOH v Itálii jste nasbíral slušnou sumu bodů. Účast byste měl mít téměř jistou…
Nevím, co by se muselo stát, abych se propadl za postupovou třicítku. Zatím jsem třináctý, což je skvělá výchozí pozice. Závodů, které budou kvalifikační, už moc nezbývá.
O medaile se pojede v Livignu, kde se Světové poháry běžně nekonají. Máte už zprávy, jaký profil tratě se chystá?
Zatím toho moc nevíme. Snad by tam měl před olympiádou proběhnout tréninkový kemp. Uvidíme, jestli se tak stane. Já se každopádně hodlám připravovat tak, aby mě nelimitovala žádná trať. Nechci se na nic vymlouvat.
Stále se spekuluje o možném olympijském startu vaší reprezentační parťačky Evy Adamczykové. Scházela vám letos v týmu?
Evka vždycky dokáže šířit pozitivní náladu. Často jsme si volali nebo si píšeme. Vždycky to nějak zkonzultujeme. Má nadhled, člověka to uklidní. Byla si s námi dokonce zajezdit v Montafonu, když jí sestra hlídala syna Kryštofa.
Neprozradila, zda se pokusí o návrat?
Šťouchanců z okolí má dost. Já si to netroufnu. (směje se) Jestli se bude chtít v nové roli pustit do závodění, musí vědět ona sama. Každopádně na to má.
Vám bude v době olympiády 29 let, což je pro sportovce naprosto ideální věk. O čem sníte?
Každý chce dovézt medaili. Se snowboardcrossem jsem začínal až v jednadvaceti, tak mi pořád přijde, že jsem v začátcích. I kdyby se to v Itálii třeba nepovedlo, mám ještě čas. Chci jezdit co nejdéle, protože mě to ohromně baví a naplňuje. V našem sportu lze vyhrávat i po třicítce. Neteř mi dokonce říkala, že by bylo dobré, abych vydržel tak dlouho jako Američan Nick Baumgartner, a tomu je teď třiačtyřicet. (směje se)
TEXT: Pavel Král
FOTO: bobwithcamera
