Šestkrát závodil pod pěti kruhy, vlastní olympijské stříbro z Barcelony 1992. Václav Chalupa je právem považován za veslařskou legendu, která dlouhé roky náramně reprezentovala také armádní klub Dukla Praha.
,,Vzpomínek je spousta. Kouzelné byly už první Hry v Soulu. Vždyť já tenkrát vyjel nejdál do Jugoslávie,“ usmívá se nejlepší český skifař devadesátých let, jenž v současnosti provozuje na Lipně svůj veslařský klub a coby expert spolukomentuje sportovní přenosy v České televizi.
Václave, vybaví se někdy stříbrný závod z Barcelony? Na Němce Langeho jste příliš neztratil. Po polovině trati jste dokonce vedl…
Pak ale přišly jeho chvíle. Nastoupil, ujel mi a náskok si už pohlídal. Měl síly dobře rozvržené. Celý rok jsem se připravoval, abych ho porazil. Dokonce jsem vynechal poslední závod Světového poháru v Lucernu. Jenže to nevyšlo. Zúročil své bohaté zkušenosti.
Probíhalo hlavou určité zklamání?
Pár vteřin ano. Bylo to nadějně rozjeté. Pak se mi to v hlavě rozleželo, stříbro bylo super. Člověk by měl být spokojen s tím, co se povedlo. Výraznou chybu jsem neudělal. Lange byl prostě lepší.
Má tahle medaile svoji speciální vitrínku?
Z olympiády v Sydney jsem si přivezl takovou pěknou krabici s emblémem Her. V ní mám všechny cennější medaile, tedy i tu z Barcelony. Každou chvilku ji vytahuju, občas ji chce někdo vidět. Putuje hlavně po různých besedách.
Velmi rád vzpomínáte na olympijskou premiéru v Soulu, přestože jste skončili na párové čtyřce až jedenáctí. Šlo v této spojitosti hlavně o celkovou atmosféru Her?
Především o první velký závod. Byl jsem dvacetiletý voják záklaďák, který nebyl dál než v Jugoslávii. Šlo o silný zážitek prakticky ze všeho. Hlavně tedy z atmosféry a olympijského ducha.
V Atlantě 1996 jste si užil také roli vlajkonoše. Jak příjemné je pro veslaře, zvyklého na pár stovek fanoušků u břehu, vcházet na stadion, kde jich jsou tisíce?
Úžasné. V tomhle mohou veslaři fotbalistům či atletům jenom závidět. Vidět tu masu lidí je pořádný mazec.
Vám se ale přihodilo i něco úsměvného…
Byli jsme ve skluzu. Takže nás docela honili. Měl jsem jít tři kroky za hosteskou nesoucí ceduli s nápisem Česká republika a za mnou pak zbytek výpravy. Tunelem jsme skoro běželi, abychom to stíhali. No a vejdeme na stadion, začnu vnímat atmosféru, diváky, ale zároveň mám takový divný pocit. Otočil jsem se a zjistil, že naši jsou strašně daleko. Nechtíc jsme jim utekli, muselo to vypadat komicky. Jako kdyby nás tam reprezentoval jen jeden sportovec.
Olympiádu v Sydney jste proležel v horečkách. Co bylo příčinou?
Na žádné virózy či chřipky netrpím. Tam jsem najednou lehnul a měl čtyřicítky.
Jak moc to ovlivnilo váš výkon?
Pořád jsem věřil, že to zvládnu. Trenér mi říkal, ať tam v tomhle stavu nelezu. Rozjížďku jsem ještě nějak dal, stejně jako opravu. V semifinále jsem ale byl už úplně vyšťavený. Co jsem měl natrénováno, bylo pryč. Škoda, na medaili to tehdy být mohlo.
Co byste řekl k vystoupením v Aténách 2004 či Pekingu 2008?
V Aténách jsem se pod tlakem, že to bude moje poslední olympiáda, motivoval víc než bylo zdrávo. Vyrazil jsem jako střela, ale soupeři mě v závěru převálcovali. Tempo jsem prostě přehnal. Mrzelo to. S bronzovým Bulharem by se s chladnější hlavou klidně soupeřit dalo. V Pekingu jsem se loučil, ke všemu v jiné disciplíně. Na dvojce bez kormidelníka. Měl jsem skvělého parťáka Jakuba Makovičku, skončili jsme druzí v béčku. Celkově tedy osmí, což zase tak špatné nebylo, protože jsme spolu jezdili první sezonu a člověk se musel v technice hodně přeučovat.
Po skončení bohaté kariéry jste kývl na spolukomentování přenosů v České televizi. Jde o příjemné odreagování od běžných starostí?
Zajímavá práce. Užívám si to. Těmi roky jsem se snad už odpoutal od stavu závodníka do role pozorovatele, který přidává vlastní postřehy.
Vyrazíte v této roli i do Tokia?
Ne, měli bychom komentovat z Čech ze studia. Jsem rád. V téhle době se mi cestovat vůbec nechce. (směje se)
Nelze se vás nezeptat na Ondřeje Synka, který nedávno oznámil, že se kvůli zdravotním problémům Her v Tokiu nezúčastní. Řada sportovců považuje tohle rozhodnutí za velké gesto velkého sportovce. Co vy? Dokážete se vžít do jeho situace?
Ondra je zkušený závodník. Asi ví, proč to udělal. Jde o velké a těžké rozhodnutí.
Synkovi je 38 let. Má ještě pokračovat?
Vždycky je lepší končit dobrým výsledkem. Když odcházíte a lidi vám tleskají. Ondrovi by měli tleskat i tak. Je to na něm. Hrozně bych mu přál, aby se ještě někde objevil a fanoušci na tribuně stáli a tleskali mu.
Vaše jméno je zákonitě velmi spojováno s Duklou Praha. Životní štace?
Prožil jsem v ní nějakých 22 let, tedy velký kus života. Dukla mi z něho nikdy nevymizí. Byl jsem součástí velké sportovní rodiny, potkal tam hrozně fajn lidi. Byla ohromná čest působit v klubu, za nějž závodili velké osobnosti. Třeba Zátopek. Být jejich kolegou bylo příjemné, jsem na to prostě hrdý.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
