Srší z něho elán a svěžest. V šestačtyřiceti letech je sportovní střelec David Kostelecký, olympijský vítěz v disciplíně trap z Pekingu 2008, ve výborné kondici a správně naladěný na blížící se Hry v Tokiu. Brokař ASC Dukla vyrazí už na šesté v kariéře! V počtu startů je rekordmanem české výpravy.
Cíle má, a stále ty nejvyšší. ,,Pořád to všem můžu nandat, i těm dvacetiletým,“ říká s úsměvem ve tváři.
Jedete na šestou olympiádu, což je svým způsobem unikát. Mají střelci ve sportovní dlouhověkosti jistou výhodu?
Když jsem byl mladý, za výhodu jsem to považoval. Člověk ale stárne, je opotřebovanější. Fyzicky se to dá samozřejmě zvládnout, ale stojí to mnohem víc sil. Udržovat se v dobré kondici není jen tak. A pak je tu samozřejmě psychika. U pětadvacetiletého střelce je jiná než u šestačtyřicetiletého chlapa, který má doma tři děti. Má jiné starosti, jiná životní kréda. Těžce se to popisuje. Ale těším se moc.
Olympijským vítězem jste se stal ve třiatřiceti. Jedná se pro střelce o ideální věk?
Za mě ano. Mezi třiceti čtyřiceti jste na vrcholu. Vyzrálý, zkušený. Přesto si myslím, že olympiáda v Tokiu bude určitě specifická. Všichni jsme kvůli covidu museli nějakým způsobem pozměnit tréninkový proces. Na stupních teď stojí i dvacetiletí kluci. Pořád jim to ale můžu nandat. (směje se)
Adrenalin musí zákonitě stoupat ze dne na den. Spíte před tak významným závodem klidně?
To asi nikdo. Jste rád, když alespoň na chvíli zaberete. Nervozita je velká. Tělo neobalamutíte. Samo cítí, že se děje něco neobvyklého. Při předešlých pěti startech jsem to vždycky zvládl solidně. Jednou z toho bylo zlato, dvakrát finále. Snad se dobře vyspím i na závod v Tokiu.
Žádal jste o postel na míru? Japonci přeci jen nejsou nejvyššího vzrůstu a vy měříte 190 centimetrů…
Žádné extra požadavky jsme neměli, hlavně abychom se vyspali. Spolupracujeme s panem doktorem Homolkou z Brna, který tam pojede za český olympijský tým jako doprovod. Probíráme hlavně věci spojené s aklimatizací, zkoušeli jsme i nějaké prášky na spaní, které jsou samozřejmě legální. Snažíme se to nepodcenit.
Budete pokoj sdílet s parťákem Jiřím Liptákem?
Uvidíme na místě. Ideální je být sám. Tak zněl i náš požadavek. Každý má zpravidla rád své soukromí. Za současných opatření by prostoru mohlo být dost.
Stejně jako vy je i Lipták světová extratřída. Jste kamarádi. Pomáhá vám vzájemná rivalita k udržení vysoké výkonnosti?
Jirku vůbec za rivala nepovažuji. Dokonce si myslím, že už mě dávno přerostl. V mnohých věcech si pomáháme. On de facto zaplnil generační díru mezi mnou a ostatními. Díky jeho výkonům už na mě nebyla upřená taková pozornost. Tlak trochu opadl. Navíc jsme měli sílu i v týmových soutěžích. Věřím, že i Jirka bude v Tokiu jeden z velkých favoritů na medaili.
Bude vám v dějišti scházet český olympijský dům?
Ani ne. Jsem trochu jiný typ. Potřebuji se pořádně soustředit. Na olympiády jsem vždycky jezdil hlavně kvůli výkonům na střelnici.
Nezúčastnil jste se nedávného mistrovství Evropy. Šlo o záměr?
Ano. Nominaci na šampionát jsem měl jistou, jenže přišly problémy s pažbou. Po dohodě se státním trenérem jsem od účasti upustil. Věci kolem flinty byly potřeba vyladit. A to můžete jenom pořádným tréninkem. Nechtěl jsem ztrácet čas.
Bývalo zvykem, že jste si střelnici v dějišti Her mohli osahat při Světovém poháru. Teď k tomu kvůli zpřísněným opatřením nedošlo. Může jít o handicap?
Pro všechny to bude stejné. Tedy kromě domácích Japonců. Handicap to bude jen pro ty, kteří to jako handicap brát chtějí. V uvozovkách řečeno: zažil jsem miliony střelnic, kde jsem byl poprvé a střílelo se mi tam výborně. Byly samozřejmě i opačné případy. Budu se modlit, aby nastal ten první. (směje se)
Na fotce jste ji ale viděl, ne?
Mám samozřejmě určité zprávy. Mělo by jít o kopii té londýnské z roku 2012. Stavěla ji stejná firma. Asi by nás nic moc nemělo překvapit.
Jak jsou na tom v disciplíně trap Japonci?
Co si pamatuju, poslední dobrý Japonec se rozstřeloval o zlato s Petrem Hrdličkou, naším současným státním trenérem, na olympiádě v Barceloně 1992. Po světových pohárech ani moc nejezdí. Jenže v našem sportu nikdy nevíte, někdo se může klidně vynořit.
Vždycky jste razil krédo, že výsledek není otázka života a smrti. Platí to stále?
Nesmíte tím být svázaný. Je to sport. Sen jsem si splnil v Pekingu. Na olympiádě se ale každý úspěch hodí a počítá. Obzvláště, když sportovní střelba není tak na očích jako třeba fotbal či hokej. Sponzoři jsou důležitou součástí našeho odvětví.
Vypadáte velice svěže. Jak to děláte?
Není to jednoduché. Váhu si musím držet de facto stejnou jako před dvaceti lety. I kvůli technice. S přibývajícím věkem se ale musím hlídat čím dál víc. Jde hlavně o jídlo. Spoustu věcí, které mám rád, jíst nemůžu.
Například?
Olivový olej a rajčata. Nechal jsem se pořádně proklepnout a udělal si test na potravinovou intoleranci. Výsledek mě překvapil. Dodržuju to, cítím se skvěle, stálo to za to. Ke všemu jsem se v covidu pustil do cvičení zaměřených na balanc a zpevnění těla. Je to dřina, ale strašně mi to pomohlo.
Zpátky k olympijskému dění. Atmosféra v Tokiu bude ochuzena o zahraniční fanoušky. Co vy na to?
Při střelbě to není tak markantní jako třeba v atletice. Když jdete na důležitou položku, nepotřebujete hlasité povzbuzování. Spíše naopak. Samozřejmě… Když střílíte olympijské finále a je tam pět tisíc lidí, tak to taky má něco do sebe. Motivuje vás to.
Čeká vás řada testování. Nechal jste se naočkovat?
Nechal. Věk na to už mám. (směje se) Tenhle vir je opravdovou hrozbou. Vím o čem mluvím.
Před olympiádou v Riu jste měl dva syny, po ní se narodil třetí. Jak jste coby táta od pětičlenné rodiny zvládal koronavirové období?
Když jsem se vrátil sedřenej z Ria, manželka mi oznámila, že je těhotná. Týden jsem s ní nemluvil. (směje se) Teď je nás pět, všechno je pestřejší. V covidu jsem se rozhodně nenudil. Odpočinul jsem si od cestování a užíval si rodiny. Být doma s dětmi a nikam nechodit, není vůbec jednoduché. Ale zvládli jsme to. Byli jsme spolu a blbnuli. Takových chvil si člověk musí vážit.
TEXT a VIDEO: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
