Tvrdý trénink spojený s oblíbeným rybařením. Kajakář Josef Dostál, velká medailová naděje pro Hry v Tokiu, pokračuje v náročné přípravě. Minulý týden se vrátil z vysokohorského soustředění v Livignu, kde plnil další ostré dávky.
Vidina olympijského zlata, které mu schází ve sbírce, je pro něho pořádným hnacím motorem. ,,Žene mě to dost. Dělám maximum, aby to vyšlo,“ svěřil se osmadvacetiletý borec pražské Dukly, jenž netají velké ambice také na deblu s Radkem Šloufem.
Bylo v Livignu krásně?
(smích) Jak kde. Na rybách teda jo.
Probleskly fotky s velkými úlovky. Odreagoval jste se rybařením od tvrdého tréninku?
Nejen od tréninku, ale i jakýchsi psychických starostí. Krásně jsem si zamuškařil na nedaleké řece, vyrazili jsme i na jezero. Tam jsme si s dalším parťákem Pavlem Davídkem bezvadně zachytali. Vracel jsem se pak s úplně jinou energií.
Co nejčastěji uvízlo na prutu?
Pstruzi duhoví, lipani a pstruzi potoční.
Určitě je máte rád i na talíři… Kolik jich chlap jako vy musí nachytat, aby se pořádně najedl?
Stačí mi jeden pstruh k obědu nebo k večeři. Pochutnali si i ostatní. Pár jsem jich odnesl. Ale nebojte. Žádnou velkou škodu jsem tam neudělal. (směje se)
Do začátku olympiády zbývá vlastně už jen měsíc. Plníte plán podle představ?
Doufám, že ano. V Livignu nám šlo hlavně o vytrvalost na vodě, hodně jsme chodili do posilovny.
Máte zlaté touhy. Nejcennější olympijská medaile vám ve sbírce schází. Jde o obrovský hnací motor?
Žene mě to dost. V přípravě dělám všechno, aby to vyšlo.
Cítíte podporu rodiny a nejbližších?
Určitě. Bez toho bych se neobešel.
Táhlo vás to vždycky k vodě? Maminka je známá jazzová zpěvačka a bývalá výborná volejbalistka. Nechtěla vás v dětství vídat spíše na kurtu?
Ne, ne. Sportem žije. Fandí mi. Vždyť to také málem dotáhla na olympiádu. Měla odjet v roce 1984 do Los Angeles, ale bojkot Her ze strany tehdejšího východního bloku jí to znemožnil. Je ráda, že si občas může jít zahrát se ségrami. S tátou (někdejší závodník a trenér kanoistiky – pozn.), nás ke sportu vždycky vedli. Hlavně chtěli, abychom dělali něco, co nás bude bavit. Balón mi nikdy nic moc neříkal.
Na jedné z akcí pořádané Duklou jste si s maminkou střihl duet a setkal se s velikým uznáním. Zpíváte rád?
To zase jo. Doma mám kytaru. Občas si na ni jen tak pro sebe zahraju, zazpívám si. Když se sejdeme v širším kruhu rodinném, trochu si zakoncertujeme. Je u toho i legrace. Abych ale vystupoval někde jako nějaký umělec, to je utopie.
Stačí, že jste extratřída na kajaku. Co se dá do Her ještě vyladit?
Je toho poměrně dost. Teď jsme trénovali hodně vytrvalost. Nyní najedeme zpátky do intenzity. Je potřeba, aby si tělo zvykalo na větší vzdálenosti z hlediska laktátu.
Ambice máte i na deblu. Poslední závodní test při květnovém Světovém poháru v Szegedu vyšel na výbornou. Na Němce, úřadující mistry světa, jste ztratili pouhých devět setin sekundy. Vyrazil vám tenhle výsledek dech?
Trochu jo. Ale jeli jsme bezvadný závod a zvedli si sebevědomí.
Lze odhadnout šance pro Tokio?
Dokázali jsme si, že můžeme bojovat o přední příčky. Nemusíme se ničeho bát, pustíme se do toho naplno. Může z toho být velmi slušný výkon a krásné umístění.
S parťákem Radkem Šloufem trávíte hodně času. Jste si blízcí i mimo kajak?
Radek je bezvadnej kluk. Obecně mám rád společnost lidí, s nimiž je sranda. Dřív jsem ho možná trochu rozčiloval, ale už jsme si na sebe zvykli. Sedíme si, stejně jako s ostatními lidmi v týmu. Jen trenér někdy zlobí. (směje se)
Jak vypadají nejbližší plány?
Čekají nás soustředění v Račicích a Kadani. Sedmého července pak odlétáme do Japonska.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
