veslování Archivy - Strana 9 z 12

Veslařská legenda Václav Chalupa startoval na šesti Hrách. Vzpomíná i na úsměvnou historku v roli vlajkonoše

Šestkrát závodil pod pěti kruhy, vlastní olympijské stříbro z Barcelony 1992. Václav Chalupa je právem považován za veslařskou legendu, která dlouhé roky náramně reprezentovala také armádní klub Dukla Praha.

,,Vzpomínek je spousta. Kouzelné byly už první Hry v Soulu. Vždyť já tenkrát vyjel nejdál do Jugoslávie,“ usmívá se nejlepší český skifař devadesátých let, jenž v současnosti provozuje na Lipně svůj veslařský klub a coby expert spolukomentuje sportovní přenosy v České televizi.

Václave, vybaví se někdy stříbrný závod z Barcelony? Na Němce Langeho jste příliš neztratil. Po polovině trati jste dokonce vedl…

Pak ale přišly jeho chvíle. Nastoupil, ujel mi a náskok si už pohlídal. Měl síly dobře rozvržené. Celý rok jsem se připravoval, abych ho porazil. Dokonce jsem vynechal poslední závod Světového poháru v Lucernu. Jenže to nevyšlo. Zúročil své bohaté zkušenosti.

Probíhalo hlavou určité zklamání?

Pár vteřin ano. Bylo to nadějně rozjeté. Pak se mi to v hlavě rozleželo, stříbro bylo super. Člověk by měl být spokojen s tím, co se povedlo. Výraznou chybu jsem neudělal. Lange byl prostě lepší.

Má tahle medaile svoji speciální vitrínku?

Z olympiády v Sydney jsem si přivezl takovou pěknou krabici s emblémem Her. V ní mám všechny cennější medaile, tedy i tu z Barcelony. Každou chvilku ji vytahuju, občas ji chce někdo vidět. Putuje hlavně po různých besedách.

Velmi rád vzpomínáte na olympijskou premiéru v Soulu, přestože jste skončili na párové čtyřce až jedenáctí. Šlo v této spojitosti hlavně o celkovou atmosféru Her?

Především o první velký závod. Byl jsem dvacetiletý voják záklaďák, který nebyl dál než v Jugoslávii. Šlo o silný zážitek prakticky ze všeho. Hlavně tedy z atmosféry a olympijského ducha.

V Atlantě 1996 jste si užil také roli vlajkonoše. Jak příjemné je pro veslaře, zvyklého na pár stovek fanoušků u břehu, vcházet na stadion, kde jich jsou tisíce?

Úžasné. V tomhle mohou veslaři fotbalistům či atletům jenom závidět. Vidět tu masu lidí je pořádný mazec.

Vám se ale přihodilo i něco úsměvného…

Byli jsme ve skluzu. Takže nás docela honili. Měl jsem jít tři kroky za hosteskou nesoucí ceduli s nápisem Česká republika a za mnou pak zbytek výpravy. Tunelem jsme skoro běželi, abychom to stíhali. No a vejdeme na stadion, začnu vnímat atmosféru, diváky, ale zároveň mám takový divný pocit. Otočil jsem se a zjistil, že naši jsou strašně daleko. Nechtíc jsme jim utekli, muselo to vypadat komicky. Jako kdyby nás tam reprezentoval jen jeden sportovec.

Olympiádu v Sydney jste proležel v horečkách. Co bylo příčinou?

Na žádné virózy či chřipky netrpím. Tam jsem najednou lehnul a měl čtyřicítky.

Jak moc to ovlivnilo váš výkon?

Pořád jsem věřil, že to zvládnu. Trenér mi říkal, ať tam v tomhle stavu nelezu. Rozjížďku jsem ještě nějak dal, stejně jako opravu. V semifinále jsem ale byl už úplně vyšťavený. Co jsem měl natrénováno, bylo pryč. Škoda, na medaili to tehdy být mohlo.

Co byste řekl k vystoupením v Aténách 2004 či Pekingu 2008?

V Aténách jsem se pod tlakem, že to bude moje poslední olympiáda, motivoval víc než bylo zdrávo. Vyrazil jsem jako střela, ale soupeři mě v závěru převálcovali. Tempo jsem prostě přehnal. Mrzelo to. S bronzovým Bulharem by se s chladnější hlavou klidně soupeřit dalo. V Pekingu jsem se loučil, ke všemu v jiné disciplíně. Na dvojce bez kormidelníka. Měl jsem skvělého parťáka Jakuba Makovičku, skončili jsme druzí v béčku. Celkově tedy osmí, což zase tak špatné nebylo, protože jsme spolu jezdili první sezonu a člověk se musel v technice hodně přeučovat.

Po skončení bohaté kariéry jste kývl na spolukomentování přenosů v České televizi. Jde o příjemné odreagování od běžných starostí?

Zajímavá práce. Užívám si to. Těmi roky jsem se snad už odpoutal od stavu závodníka do role pozorovatele, který přidává vlastní postřehy.

Vyrazíte v této roli i do Tokia?

Ne, měli bychom komentovat z Čech ze studia. Jsem rád. V téhle době se mi cestovat vůbec nechce. (směje se)

Nelze se vás nezeptat na Ondřeje Synka, který nedávno oznámil, že se kvůli zdravotním problémům Her v Tokiu nezúčastní. Řada sportovců považuje tohle rozhodnutí za velké gesto velkého sportovce. Co vy? Dokážete se vžít do jeho situace?

Ondra je zkušený závodník. Asi ví, proč to udělal. Jde o velké a těžké rozhodnutí.

Synkovi je 38 let. Má ještě pokračovat?

Vždycky je lepší končit dobrým výsledkem. Když odcházíte a lidi vám tleskají. Ondrovi by měli tleskat i tak. Je to na něm. Hrozně bych mu přál, aby se ještě někde objevil a fanoušci na tribuně stáli a tleskali mu.

Vaše jméno je zákonitě velmi spojováno s Duklou Praha. Životní štace?

Prožil jsem v ní nějakých 22 let, tedy velký kus života. Dukla mi z něho nikdy nevymizí. Byl jsem součástí velké sportovní rodiny, potkal tam hrozně fajn lidi. Byla ohromná čest působit v klubu, za nějž závodili velké osobnosti. Třeba Zátopek. Být jejich kolegou bylo příjemné, jsem na to prostě hrdý.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA

Dvojskif lehkých vah Vraštil – Šimánek nechce být v Tokiu do počtu. Myslí na finále

Stojí před nimi ohromná výzva. Dvojskif lehkých vah Miroslav Vraštil – Jiří Šimánek nehodlá být na olympijských hrách v Tokiu jen tak do počtu. ,,Do šestého místa by se jednalo o skvělý úspěch, chceme jet finále,“ shodují se veslaři pražské Dukly.

Ač se na největší akci sezony kvalifikovali na poslední chvíli, věřili si. ,,Museli jsme potvrdit roli favoritů, což nikdy není jednoduché, ale naštěstí jsme to zvládli.“

K účasti na Hrách vám při závodu v Lucernu pomohl skvělý finiš. Na postupovou druhou příčku jste se posouvali zezadu. Byl to plán?

Miroslav Vraštil (MV): Ani ne. Bylo to o fous. Číňany jsme předjeli jen tak tak.

Jiří Šimánek (JŠ): Jezdíme spolu skoro pět let, ale finiš nikdy nebyl zvlášť silnou stránkou. Když jsme jeli vzadu, už jsme tam zpravidla zůstali. Proto jsem byl mile překvapen, že jsme velké manko nakonec stáhli.

MV: Když si na ten květnový závod vzpomenu, mám z toho pořád husí kůži. V jednu chvíli jsme ztráceli už nějakých sedmnáct metrů. Že jsme to otočili v náš prospěch, ve mně vyvolalo obrovské emoce. Dá se to přirovnat snad jen k narození dcery. Byl jsem dojatý jako malý kluk.

Parťáci: Miroslav Vraštil (vlevo) a Jiří Šimánek. Foto: Pavel Král

Míro, pojedete na svou třetí olympiádu, čímž jste dorovnal v počtu účastí svého otce (ten startoval na OH v Mnichově 1972, Montrealu 1976 a Moskvě 1980 – pozn. autora). Co na to říkal?

MV: Okomentoval to snad jenom na facebooku. Stručně, jednou větou: že to bylo dobře uděláno. (směje se) Ještě že nebyl přímo na místě. Přestože má docela silné srdce, dostal by možná infarkt. Je emotivní typ, musel to velmi prožívat.

Dává vám ještě rady?

MV: Snaží se o to, ale nenápadně. Abych to nepoznal. (směje se) Nedávno to zkoušel přes našeho trenéra. Moc dobře ale ví, že pokud si to člověk sám nezažije, nepřijde si na to, tak se může radit cokoliv, ale je to k ničemu. Už to nechává zpravidla na nás.

Zpět k vaší posádce. Dělí vás od sebe třináct let! Má tenhle výrazný rozdíl občas vliv na vzájemnou komunikaci?

JŠ: Žádná bariéra tady není. Funguje tu spíše přirozený respekt. Spoustu věcí se od Míry naučím. A hlavně: on je duchem pořád mladej. S telefonem mu nepomáhám. (směje se)

Na jedné z velkých prověrek, mistrovství Evropy, jste dojeli čtvrtí. Jiní by truchlili, vy jste si ale ,,bramboru“ nesmírně užívali. Jak to vysvětlíte?

MV: Je dobře, že se umíme radovat i ze čtvrtého místa. Dříve jsem z toho míval kyselé pocity, ale teď se něco změnilo. Na první tři lodě jsme stejně neměli, tak proč neslavit čtvrtou příčku. Ostatním za námi jsme ukázali, že oni zase nemají na nás. Bylo to malé vítězství i vzhledem k tomu, že jsme závodili po dlouhé době. Dokázali jsme si, že máme na to jezdit s nejužší špičkou.

JŠ: V covidu jsme vlastně mohli jen trénovat, žádné srovnání neexistovalo. Jsme rádi, že jsme si tam zvedli sebevědomí.

Coby lehká váha (těsně před startem musí posádka vážit 70 kilogramů) máte limity. Je s uhlídáním kil někdy problém?

JŠ: Pořád. Měsíc před závodem najedu na nějaký režim a snažím se ho dodržovat. Samotné hubnutí je ale velice nepříjemné. V jídle se těsně před startem musíte dostat na minimum. Také se méně pije a ještě se musíte potit.

MV: Pro mě jsou to tři měsíce. Jirka je ještě mladej kluk. Moje starší tělo funguje z hlediska hubnutí pomaleji. Stravu musím mít dost pod kontrolou.

U Jirky půjde o první olympijský start. Dá se očekávat extrémní nával na psychiku…

JŠ: Neberu to tak, hrozně se těším. Spíš mě bude muset Míra klidnit z té druhé strany, abych nebyl moc rozjařenej. Kvalifikace byla také psychicky náročná a zvládli jsme to.

Co být po Tokiu za hvězdy?

(smích)

JŠ: Bylo by to hezký.

MV: Nemám nic proti.

Je tedy reálná i medaile?

JŠ: Muselo by se všechno sejít. Tři posádky jsou trochu odskočené, ale v našem sportu se může stát cokoliv. Důležité bude projít do finále, to bývá nejtěžší. Je tam i časový posun, každý zvládá aklimatizaci jinak. Kolikrát to s člověkem může pěkně zamávat a ne vždy se tomu dá předejít. Podobné to bude s podmínkami. Vítr sehraje také podstatnou roli. Třeba i v tomhle směru budeme mít štěstí. Uvidíme.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA

Veslař Ondřej Synek na Hry do Tokia nepojede. Na vině jsou zdravotní problémy

Veslař Ondřej Synek se svých pátých olympijských her nezúčastní. Na vině jsou zdravotní komplikace elitního českého skifaře. ,,Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mojí sportovní kariéře. Můj stav teď není odpovídající tomu, abych závodil na vrcholové soutěži. Veslování je hlavně o fyzické kondici a já teď nejsem ve stavu, kdy bych mohl odjet závod, abych dobře reprezentoval Českou republiku,“ řekl na rovinu závodník pražské Dukly poté, co u něho lékaři diagnostikovali syndrom nejasného snížení výkonu.

,,Obrečel jsem to, ale je to asi nejlepší rozhodnutí, které teď můžu udělat. Nyní nemohu vůbec odvést maximální výkon. Bude lepší uvolnit místo někomu jinému,“ doplnil.

Synek si kvalifikační místo pro Tokio vyjel na skifu na mistrovství světa v roce 2019, přesto plánoval zúčastnit se Her na dvojskifu. Jenže společný projekt s Jakubem Podrazilem krachl v dubnu po neúspěšném vystoupení na mistrovství Evropy ve Varese. ,,Loď nám prostě nejela. Bojovali jsme spíš sami se sebou než se soupeři. Měli jsme s Kubou jasně stanovená pravidla, pokračování bylo podmíněno úspěchem na ME. Ale skončili jsme až jedenáctí,“ uvedl důvody rozvázání spolupráce.

Přesedlal tedy zpátky na skif. Disciplínu, v níž získal tři olympijské medaile. Stříbro v Pekingu a Londýně, bronz v Riu. Prvním testem ve staronové roli byl závod Světového poháru v Záhřebu na přelomu dubna a května. Tam Synek obsadil páté místo. Poměrně slušný výsledek po návratu. Jenže další květnová zastávka v Lucernu přinesla zklamání. Osmatřicetiletý reprezentant nejlepším nestačil. ,,Necítil jsem se vůbec dobře, proto jsem absolvoval lékařská vyšetření. Žádný zdravotní problém odhalen nebyl. Bohužel došlo ke ztrátě výkonnosti,“ nemlžil.

Hlavní příčinou se ukázal tzv. syndrom nejasného snížení výkonu. Synkovi byl naordinován klidový režim. Odpočíval, věnoval se koníčkům. K tréninku se měl vrátit na vysokohorském soustředění v Livignu, ale nestalo se. Co bude dál, zatím pětinásobný mistr světa neví. ,,Musím si všechno vyhodnotit, pak se uvidí.“

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA

Zázrak na dvojskifu. Cincibuch s Podrazilem postupem na Hry šokovali: Pojedeme si to užít, říkají

Letenky do Tokia získali na poslední možnou chvíli. Svým způsobem se jednalo o malý zázrak. Jan Cincibuch – Jakub Podrazil, dvojskif pražské Dukly, spolu začali trénovat až v polovině dubna letošního roku! Krátce poté, co zkrachoval společný projekt Podrazila se Synkem. V dodatečné květnové kvalifikaci v Lucernu narychlo složená posádka šokovala, vybojovala postupové druhé místo!

,,Dali jsme se dohromady opravdu na poslední chvíli, moc jsme to nečekali,“ přitakává Cincibuch. Starší a zkušenější Podrazil jen souhlasí. ,,Je to prostě bomba, pojedeme si to užít.“

Pánové, vraťme se v čase. Jak se slaví takhle skvělý úspěch?

Jan Cincibuch (JC): Mohl jsem jen těžko mluvit. Šlo o neskutečně příjemný pocit. Olympiáda byla najednou skutečností. Bude moje první, jeden ze splněných snů. Užíval jsem si to hlavně vnitřně.

Jakub Podrazil (JP): Bylo to poprvé, co jsem do podobně důležitého závodu nevstupoval jako favorit. Do Lucernu jsme jeli v roli černých koňů, nikdo s námi nepočítal. A ono to vyšlo. Jedním slovem paráda.

Bouchli jste šampaňské?

JC: Dali jsme si dvě piva. Víc jsme nemohli. Zůstávali jsme v Lucernu ještě na závod Světového poháru.

JP: Zapomněl jsi hlavně říct, že tam to pivo stálo dvě stovky. Párty byla slušná, ale moc jsme toho nevypili. (smích)

Veselá nálada z vás jen srší. Jakube, vám ale do smíchu po rozpadu projektu s Ondřejem Synkem asi moc nebylo, že?

JP: Černé myšlenky tam byly. Ne, že ne. Skoro jsem si říkal, že se na to už vykašlu. Člověk furt dře a nakonec z toho nejsou žádné pořádné výsledky. Nakonec jsem do toho sedl s Honzou, bez jakéhokoliv stresu. S čistou hlavou. Možná i to pomohlo. Neměli jsme co ztratit.

Párové veslování vyžaduje mimo jiné sehranost. Po jaké době jste poznali, že vám to pojede?

JP: Všechno si sedalo postupně. Každým tréninkem to bylo lepší a lepší. Nabírali jsme rychlost.

JC: Opravdu jsme neměli co ztratit, i to byl možná jeden z důležitých faktorů. Měli jsme čisté hlavy.

JP: Stanovili jsme si za cíl postup na olympiádu do Paříže 2024. Kdyby se povedlo Tokio, byl by to bonus. Pomohla nám i jistá chladnokrevnost.

Na olympiádu se připravuje i dvojskif lehkých vah Miroslav Vraštil – Jiří Šimánek. Pomáhá vám při trénincích vzájemná rivalita?

JC: Moc. Oni už delší čas patří ke světové špičce. Když jsme si s nimi dali pár rychlých tréninků, viděli jsme, že by to mohlo klapat.

JP: Řekneme si to na rovinu. Vždycky jsme je předjeli. (smích) Ale tak by to vlastně mělo být pořád, jsme přeci jen o něco těžší.

Honzo, jste o více než šest let mladší. Musíte poslouchat staršího a zkušenějšího parťáka?

JC: Myslím, že máme rovnocenný vztah. Kubu samozřejmě zdobí veliké zkušenosti. Zažije už třetí olympiádu, hodně toho odjel i na dalších světových soutěžích. Má medaile. I díky jeho radám se snažím zlepšovat.

JP: Rozhodně ho z pozice staršího nešikanuju. Ale když je potřeba uklidit v šatně, tak to tady na loděnici musím ostatním říct já. Honzu by asi neposlechli. (smích)

Budete ho muset v dějišti Her nějakým způsobem klidnit? Olympijský závod je přeci jen v mnoha ohledech velmi specifický…

JP: Nervy jsou vždycky. Nejdůležitější je hlava, jako skoro ve všech sportech. Půjde hlavně o psychický tlak. Na olympiádě je na rozdíl od jiných světových závodů mnohem méně posádek. Chyby se neodpouštějí. V našem případě bude super úspěch předjet jakoukoliv loď.

JC: Stres není nikdy výhodou. Brali jsme poslední kvalifikační místo, jsme spíš v roli jakýchsi outsiderů. To může být naše výhoda. Jedeme si to užít.

JP: Špička je vyrovnaná. V naší kategorii snad není jasný favorit. Třináct dvojskifů od sebe dělí malé časové rozestupy. Může vyhrát kdokoliv.

Co momentálně nejvíce ladíte?

JP: Najeli jsme zpátky do základní vytrvalosti. Snažíme se najíždět kilometry, oproti našim soupeřům jich máme fakt nejmíň.

Jaké umístění by vás uspokojilo?

JC: Hlavně chceme předvést úplné maximum. Abychom si v cíli neměli co vyčítat. Na co to bude stačit, se ukáže.

TEXT a VIDEO: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA

Trable Ondřeje Synka: lékařské vyšetření odhalilo syndrom nejasného snížení výkonu

Přišlo to v nejméně vhodnou chvíli. Ondřej Synek míří na pátou olympiádu, ale jeho poslední výkony neodpovídají tomu, že by mohl navázat na předchozí medaile. Forma zmizela a veslař Dukly se to minulý týden snažil vyřešit lékařským vyšetřením.

Svěřenec trenéra Milana Dolečka až do teďka pořádně nevěděl, co se děje. „Stejně jako každý rok jsem normálně trénoval. Na závody jsem se přitom těšil, ale vůbec mi to nešlo. Něco takového se mi stalo poprvé v životě,“ přiznal.

Ondřej Synek má nyní naordinován klidový režim

V Centru sportovní medicíny v Praze mu byl diagnostikován syndrom nejasného snížení výkonu. „Naštěstí se nejedná o zdravotní problém ve smyslu, že bych byl nemocný. Bohužel ale došlo ke ztrátě výkonnosti, a to mě nejvíc trápí,“ litoval.

Jiří Dostál, vedoucí lékař Centra sportovní medicíny, Synkovi doporučil dvoutýdenní klid. „Nabírám sílu, hodně spím, dobře jím, dělám věci, které mě baví,“ líčil pětinásobný mistr světa.

Příští týden by měl osmatřicetiletý veslař odjet na soustředění do Livigna. „Tam bych měl začít opatrně trénovat,“ vzkázal dvoumetrový obr, který vybojoval na skifu dvě olympijská stříbra a jeden bronz. „Doufám, že mě to nakopne. Snad se postupně dostanu do lepší formy, a na olympiádě zabojuju o medaili. Samozřejmě je to sport, stát se může všechno, ale Tokio je motor, který mě žene dopředu.“

TEXT: ASC Dukla/lan

FOTO: archív ASC Dukla

Skifař Synek před olympijskou generálkou: Snad dopadnu líp než posledně v Záhřebu

Od pátku do neděle se ve švýcarském Lucernu koná světový pohár veslařů. Na startu nebude chybět, skifař Ondřej Synek. Tradiční regata pro něj bude v podstatě posledním předolympijským testem.

V jakém rozpoložení se cítíte před startem?
Docela dobře a na závody se těším. Na startu by měla být kromě dvou lodí skifařská špička. Konečně budu mít pořádné porovnání a snad dopadu líp než na posledním světovém poháru v Záhřebu.

Co byste rád proti předchozímu startu změnil?
S pátým místem jsem nebyl moc spokojený, protože tam dost soupeřů chybělo. Chtěl bych, aby to teď bylo lepší. Pokud postoupím do finále, bude to super výsledek, protože se zatím necítím v takové formě jako minulé sezony. Na druhou stranu je to ale výborný test před olympiádou.

Jak důležitý to pro vás bude závod právě kvůli Tokiu?
Zásadní váhu mu nebudu přikládat, ale určité měřítko to bude. Uvidí se, jak na tom kdo je. Určitě budu mít dál na čem pracovat. Pokud mi teď finále nevyjdu, budu se pak v závěrečné přípravě snažit, aby se to na hrách povedlo. Ale je to sport, nikdy dopředu nevíte, jak to dopadnete.

Lucern je jakási Mekka veslování, co se vám tam líbí?
Je tu krásná příroda, jezero je v údolíčku, jezdíme v krásné čisté vodě. Mám to místo rád a myslím, že se tady líbí všem veslařům. Proto se tady asi závodí každý rok. (lan)

Foto: Archiv ASC Dukla

Poslední rok a půl byl jako na horské dráze, říká Podrazil po té, co s Cincibuchem vybojovali OH

Je to velké překvapení. O tom, že by se narychlo sestavený duklácký dvojskif Jan Cincibuch, Jakub Podrazil mohl na dodatečné kvalifikaci v Lucernu kvalifikovat na olympijské hry, se příliš neuvažovalo.

Zvláště po té, co nevyšel projekt, kdy se ve stejné disciplíně zkoušel Podrazil dostat do Tokia s ostříleným skifařem Ondřejem Synkem. Jenže po neúspěšném vystoupení na veslařském mistrovství Evropy ve Varese se jejich cesty rozešly.

Cincibuch s Podrazilem spolu začali trénovat teprve před měsícem. „Poslední rok a půl byl jako na horské dráze a dopadlo to úplně jinak, než by člověk na začátku roku řekl,“ líčil Podrazil. „Vzhledem k tomu, jak jsme to rychle dali před čtyřmi týdny dohromady je to super výsledek.“

Nově složená posádka se před dvěma týdny představila na světovém poháru v Záhřebu, kde skončila pátá. V Lucernu se Cincibuchovi s Podrazilem dařilo od začátku. Vyhráli rozjížďku, pak během jednoho dne ovládli semifinále a následně uspěli i ve finále.

„Začali jsme dobře, byli jsme první, ale Rusové na nás pak tvrdě zatlačili a my jsme se snažili s nimi udržet krok. Jsme šťastní, že se nám povedlo udržet druhé místo a kvalifikovat na olympiádu,“ usmíval se Podrazil, kterého čeká třetí olympijský start.

Pro Cincibucha to bude pod pěti kruhy premiéra. „Všechno se odehrálo strašně rychle, mezi semifinále a finále jsme měli jen dvě hodiny, což se moc často nestává, tak jsme tomu museli všechno uzpůsobit. A vyšlo to,“ dodal Podrazil.

Text: (lan)

Foto: archiv ASC Dukla

Dvojskify Dukly se kvalifikovaly na olympiádu!

Veslaři pražské Dukly Jan Cincibuch, Jakub Podrazil, Miroslav Vraštil a Jiří Šimánek poletí na olympijské hry do Tokia! Rozhodly o tom jejich úspěšné jízdy v dodatečné kvalifikaci v Luzernu. Na jezeře Rotsee vybojovaly české dvojskify v kategorii lehkých i těžkých vah druhá postupová místa.

Cincibuch s Podrazilem se postarali o velmi příjemné překvapení, vždyť spolu začali trénovat teprve před měsícem! Ve finále nestačili pouze na vítězné Rusy Kondratěva s Potapkinem. ,,Jsme šťastní, že se nám podařilo udržet druhé místo a kvalifikovat na olympiádu,“ řekl Porazil.

Vraštil se Šimánkem vyhráli rozjížďku i semifinále, ve finále dojeli druzí za kanadskou dvojicí Patrick Keane, Maxwell Lattimer. Na postupovou příčku se prodrali až v závěru, kdy předjeli čínskou dvojici. „Byl to těžký závod. Více než polovinu závodu jsme s Číňany prohrávali, ale věřili jsme, že budou v závěru vyčerpaní a my to v posledních 150 metrech zvládneme,“ uvedl Šimánek pro web Mezinárodní veslařské federace.

TEXT: ASC Dukla

FOTO: České veslování (František Piškule)

Čeští veslaři vezou z ME příslib olympijské dokvalifikace

Podobně jako na loňském mistrovství Evropy v Poznani i letos ve Varese je nejlepším výsledkem české výpravy 4. místo. Tentokrát se o něj postaral dvojskif lehkých vah mužů, Jiří Šimánek s Miroslavem Vraštilem. Ve finále nestačili jen na kompletní trojlístek medailistů z posledního mistrovství světa v Linci.

Kromě nejlepšího společného výsledku, který tato dvojice dosáhla na velkém šampionátu, si svěřenci Michala Vabrouška odvážejí dobré vyhlídky směrem k olympijské dokvalifikaci. Na evropském šampionátu totiž porazili všechny své potenciální soupeře pro květnovou kvalifikaci.

„Máme velkou radost. Je dobře odjíždět jako nejrychlejší nekvalifikovaná loď. Ssoupeři si budou muset lámat hlavu jak na nás. My mezitím ještě vylepšíme naše slabiny. A pak uvidíme jak to dopadne v Lucernu. Teď nás čeká ještě pět týdnů tvrdého ne pěkného tréninku,“ neskrýval radost Vraštil, který bude v Luzernu bojovat o svoji třetí olympijskou účast.

Zbylé české posádky startovaly ve finále B a C. Párová čtyřka mužů v posledním závodě na jezeře Varese získala cenný skalp dvojnásobného olympijského vítěze, Olafa Tufteho. Čtveřice Jan Fleissner, Jan Potůček, Tomáš Šišma, Filip Zima dojela ve finále B na 3. místě a celkově skončila devátá. Zatímco Norové s Tuftem v sestavě až 12. Druhé místo ve finále B a 8. celkově obsadila dvojka bez kormidelníka žen Anna Šantrůčková – Pavlína Flamíková.

Dlouho očekávaná premiéra dvojskifu Ondřej Synek – Jakub Podrazil se bohužel nevydařila podle představ. Po sobotním semifinálovém zklamání se dvojici nedařilo ani v nedělním finále B.

Celkové 11. místo je daleko za očekáváním zkušených veslařů a znamená návrat Synka zpět na skif, ve kterém si vyjel olympijskou místenku již na Mistrovství světa 2019 v Linci.

„Fyzicky jsme na tom, myslím, byli dobře, ale loď nám prostě nejela. Bojovali jsme spíš sami se sebou než se soupeři. S těmi jsme vůbec nebyli schopní jet v traťovém tempu,“ uvedl trojnásobný olympijský medailista v tiskové zprávě agentury Sport Invest.

„Moc nás mrzí, že se to nepotkalo, ale i to je sport. Měli jsme s Kubou předem jasně stanovená pravidla, kdy pokračování ve dvojskifu mělo být podmíněno bojem o medaili na mistrovství Evropy. K tomu jsme se bohužel vůbec nepřiblížili, před námi skončily i nekvalifikované posádky.“

Jan Cincibuch při svém debutu mezi skifaři těžkých vah skončil na 15. místě díky třetí příčce v nedělním závěrečném závodě.

FOTO: Detlev Seyb/ meinruderbild.de
TEXT: Český veslařský svaz

Jaroslav Hellebrand, bronzový z OH v Montrealu, slaví 75 let

Jako kluk hrál fotbal, chodil na atletiku a závodil na kole. V roce 1960 ho však jeden kamarád přivedl do smíchovské loděnice, kde ho nejvíc lákal skif. Dlouho potom jezdil s Petrem Krátkým na dvojskifu.

„V roce 1965 i o dva roky později jsme si z evropských šampionátů přivezli bronzové medaile, ale když můj parťák po olympiádě v Mexiku emigroval, tak jsem se vrátil na skif. A v roce 1970 na mistrovství světa v Kanadě se mi podařilo díky třetímu místu najít cestu na stupně vítězů, což byl pro mě životní úspěch,“ netají Hellebrand i po mnoha letech své tehdejší pocity, ale zároveň s úsměvem dodává příběh, který s tímto triumfem souvisel.

„Půjčil jsem si tam starší loď, která už dost pamatovala, byla to prostě babička. Když potom jeden novinář napsal, že nebýt babičky, mohl jsem dosáhnout ještě lepšího výsledku, tak potom lidé chodili za mojí opravdovou babičkou s dotazy, co mi to provedla.“

Jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili ze světových šampionátů získal do své sbírky v polovině sedmdesátých let jako člen posádky párové čtyřky. V té době už měl za sebou účast na olympijských hrách v letech 1968 a 1972.

„V Mexiku jsme s Krátkým skončili dvanáctí a stejnou příčku jsem obsadil na skifu i v Mnichově. Podle představ se nedařilo, zato do třetice to vyšlo. V Montrealu si naše párová čtyřka – posádku tvořil s Vochoskou, Peckou a Lacinou – dojela pro bronz,“ vzpomíná vynikající závodník, který během své kariéry získal na velkých mezinárodních akcích sedm cenných kovů.

„Přitom start se nám vůbec nepovedl. Museli jsme dohánět manko, ale nakonec jsme byli moc rádi, že jsme na stupních vítězů nechyběli a podařilo se nám splnit původní medailové představy.“

Hezké vzpomínky má své působení v Dukle: „V lepším klubu jsem být nemohl. Měli jsme báječné podmínky, výborného trenéra, možnost zahraničních startů, a tedy i kontakt se svými největšími soupeři. Po skončení závodní činnosti jsem se mimo jiné věnoval paraglidingu.“

Při jednom letu se ale padák poškodil a Hellebrand spadl z výšky 30 metrů. „Vážně jsem si poranil páteř a už dvacet let trávím většinu času na vozíku. Bydlím na Smíchově se skvělou manželkou a na nic si nestěžuji,“ dodává jubilant, jenž se ještě v roce 2005 zúčastnil MS paraskifařů a skončil čtvrtý.

TEXT A FOTO: Iva Roháčková