Na Stadionu mládeže ve Zlíně, kde se poslední červnový víkend uskutečnilo mistrovství republiky, vzal ve čtrnácti letech Vítězslav Veselý oštěp poprvé do ruky. Kdykoliv se sem vrací, přemůže ho nostalgie. Nyní se tu se svojí bohatou a úspěšnou kariérou rozloučil. Chtěl s náčiním v ruce, zdraví bylo proti.
V kariéře, kterou měl navzdory opakovaným zdravotním problémům složitou, vybojoval dvě olympijské bronzové medaile i tituly mistra světa a Evropy.
„Když jsem viděl program letošní sezony, říkal jsem si, že je to možná nějaké znamení. Že to ještě zkusím. Lákala mě olympiáda, mistrovství Evropy v Římě. Nakonec rozlučka ve Zlíně, i když v civilním oblečení, je také zajímavá,“ povídal Veselý, když mu diváci ve stoje aplaudovali.
Pořadatelé přemýšleli, že byste se loučil soutěžním hodem v závodu. Nemrzí vás, že to nakonec neklaplo?
„Ta představa byla, realita je jiná. Tělo už mě nepustilo ani do jednoho pokusu. Loni na jaře začaly problémy s ramenem. Táhly se. Řekl jsem si, že si dám pauzu. Jak jste starší, potřebujete nabrat síly. Ke konci prázdnin jsem cítil, že by to mohlo jít. Byl jsem odpočinutý, ale letos na jaře se do toho zase vložilo tělo. Objevily se problémy se zády, navázalo rameno, ztrácel jsem flexibilitu potřebnou k házení. Spělo to ke konci.“
S atletikou jste začínal v Hodoníně, poté přišel na řadu Zlín…
„Je to tak, oštěpařem jsem se stal ve Zlíně. Byl tady úžasný trenér Jaroslav Halva, který kdysi v Bánské Bystrici trénoval Honzu Železného a ten mi dal náhled na oštěp, který se ve mně udržel. Moc mě ovlivnil, tady jsem začal rozumět, co je oštěp.“
Kdy jste si naposledy hodil?
„Ještě jsem to zkoušel na tréninku v Praze, když jsem přiletěl z Afriky. Ale jen z trávy a lehkého pohybu, už mě to nepustilo ani do rozběhu. Nešlo to a doteď to nejde. Snažím se tělu vracet, co mi dalo. Budu o něj pečovat, naslouchat mu.“
Zdraví vás brzdilo už v začátcích kariéry, ale i tak přišla řada skvělých úspěchů. Jak se za svou atletickou cestou ohlížíte?
„Byla krásná, taková překvapivá. Vždyť ve dvaceti jsem úplně skončil s atletikou a za tři roky znovu začal, pak se to celé nastartovalo. Byly problémy, které jsem se učil překonávat. Všechno, co by vás v normálním životě potkalo během deseti let, jste schopni ve sportu prožít během jedné dvou sezon. Různá zklamání a nastartování… Bylo to úžasné, nemám si na co stěžovat. Končit po čtyřicítce, to se málokomu podaří a jsem za to vděčný. Bylo toho mnohem víc, než jsem si tenkrát vysnil. Je to pěkná cesta, ten sport. Krásných téměř 30 let s atletikou.“
A nejsilnější momenty kariéry?
„Užil jsem si je ke konci kariéry. Bronz z olympiády v Tokiu, ten byl hodně překvapivý. V osmatřiceti to od sebe člověk úplně nečeká. A také mistrovství republiky v Hodoníně, kde jsem hodil 86 metrů. Celou kariéru jsem emoce příliš neprojevoval, ale tady jsem si je dovolil.“
Takže to je více než světové zlato?
„Moskva byla také obrovsky silná, ale tam jsem to od sebe čekal a čekali ode mě i ti druzí. Když to ale od sebe nečekáte, má to svoje kouzlo.“
Podíváte se s chutí na olympijský závod v oštěpu, kde jste měl obhajovat bronz?
„Určitě. Těším se. Bude to dost zajímavé, průměr jde nahoru. Máme želízko na velmi silné pozici.“
Věříte Kubovi Vadlejchovi?
„Co se mu povedlo na Evropě v Římě, to bylo něco. Zlato k němu tak nějak patřilo a konečně si na něj sáhl. Je to věc, která ho neuvede pod tlak, ale naopak už je v pozici, kdy je tuhle energii schopný zužitkovat, aby mu to dalo sílu. Je to zkušený závodník a soupeři moc dobře ví, že v něm mají velice těžkého protivníka.“
Skončil jste jako aktivní sportovec. Kam povedou vaše další kroky?
„Nemám konkrétní plány. Budu se snažit dát si odstup i od atletiky. Prázdný prostor nebudu chtít hned něčím zaplnit. Pak může přijít něco nečekaného. Počkám a uvidím, co se vynoří. Cestu k trénování si nechci zavírat. Jsem pragmatik. Celý život házím oštěpem, a jestli můžu někomu předat nějaké know how, je to v téhle oblasti. Atletika je krásná, bude mě to k ní táhnout.“
TEXT: ASC Dukla/Jaroslav Cícha
FOTO: CPA
