Před šedesáti lety se na děčínském vlakovém nádraží sešli čtyři mladí muži. Josef Nalezený, Jiří Pták, František Kodena a Ivan Parlesák a všichni jeli do Prahy. Lépe řečeno rukovali do Dukly Praha. Dnes se opět po šedesáti letech vyfotili společně, tak jako tehdy, před hotelem International, ale již pouze ve třech. Chyběl před třemi lety zesnulý Josef Nalezený.
„Rázem jsme se ocitli na Julisce ve velkém světě a s otevřenou pusou zírali na takové sportovce jako byl Emil Zátopek, Josef Masopust, Jiří Vícha Rudolf Havlík, Josef Trojan, Vilém Mandlík a další. Poprvé jsem se takto sešli před deseti lety a řekli si, že zase letos, a tak jsme tu,“ prozradil organizátor setkání Jiří Pták, téměř nesmrtelný kormidelník veslařských posádek. Po focení přijali všichni pozvání ředitele ASC Dukla Pavla Bence ke krátkému posezení a zavzpomínání, ale všichni se živě zajímali spíše více o to, jak to na ´sportovní´ vojně nyní funguje.
„Byla to jiná doba. Tenkrát jsme se se těšili, protože nás čekaly dva roky vojny a šance být zde, znamenalo, že ten sport budeme moci dělat. Já z Děčína byl jediný a musel jezdit se všema, řekněme dobrýma staršíma. V roce 1965 jsem narukoval a hned v tom dalším roce jsem se dostal do reprezentace a z toho jsem vypadl až za 27 let. Bylo to prostě nádherné období a já to chtěl dělat. Proto jsem skončil s vysokou školou. Tu si potom dodělával, až když jsem zde byl jako délesloužící důstojník.“
Po vojně v 1967 někteří zůstali, ale míst bylo málo a Pták proto zůstal jako civilní zaměstnanec, protože byl v nominaci na olympiádu do Mexika. „Potom po roce jsem se vrátil do Děčína, stačil se oženit a po pěti letech přišla nabídka, zda se chci vrátit. Tu jsem přijal v roce 1973 a zůstal až do dneška. Se sportem jsem skončil v roce 1993,“ vypráví Jiří Pták, který ´šéfoval´ sedmadvacetkrát osmiveslici Dukly na Pražských primátorkách. Šestkrát startoval na olympijských hrách, reprezentoval na 15 mistrovstvích světa z nichž má tři stříbra a jeden bronz.
„Tehdy to nebylo jen o Dukle, ale byl tu Blesk, Slavia, Vyšehrad, Tatra, byly to bitky a jenom deset jsem jich vyhrál.“ Celou kariéru si musel jako kormidelník hlídat svoji váhu. Tehdy bylo povoleno 50 kilo. „A kdybych měl víc, tak by mě asi nevozili. Do 46 let jsem se hlídal, ale v třiadevadesátém jsem na to již morálně neměl. Hubnutí bylo strašné. Dvacet kilo na mě potom vletělo bleskem. Abych si tu váhu udržel, tak jsem musel běhat nabalenej a zatímco oni museli posilovat, tak já pro to také musel něco dělat. Byli kormidelníci, kteří měli váhu a nemuseli pro to nic dělat. Potom tu váhu zvedli na 55 kg, protože 50 kg má nyní kluk v páté třídě. A co mě nyní nejvíce na veslování mrzí je, že v mužském sportu mohou kormidlovat ženy. To se mi zdá trochu jiné. Kormidloval jsem i ženy, ale to se prostě nehodí, aby u nich seděl chlap.“
A kdy naposledy seděl Jiří Pták v lodi? „To mi byli 62 v roce 2008, Dukla neměla kormidelníka, Olda Hejdůšek měl nějaký problém, a tak za mnou přišel trenér Blecha, zda bych nemohl zaskočit. Já měl ale přes sedmdesát kilo, ale rozhodl se poměrně rychle, shodil na 65 kilogramů. Přišel jsem do loděnice, sešla se osma s níž jsem měl jet a řekl, že bych nerad slyšel, že jsem starej a za druhé, že jsem těžkej. Odpověď byla, že je to v pořádku. A dali jsme se dohromady, i když mi kluci vykali. Vysvětlil jsem jim, že lépe se říká ty vole než vy vole. Chvíli to trvalo, než to pochopili a nakonec jsme vyhráli Primátorky s největším rozdílem za celou kariéru.“
A jak hodnotí současné své nástupce. „No moc dobře ne. Je to vždy, že jsou v nějaké době nějací veslaři. Nyní je tam mladá párová čtyřka, ale celkově ta situace ve veslování není moc dobrá. Nyní byli na mistrovství světa a jeli finále C. Dobře, stane se, že se spadne do malého B finále, ale níže, to ne.“
Když jsem skončil na Dukle tak jsem měl dělat na loděnici správce, ale dodnes pořádně nevím proč to nevyšlo. Na druhou stranu je to asi dobře. Lidi se vyměnili a člověk by si měl uvědomit, že tam patří či nepatří. Myslím, že to tak je, každý by měl být soudný.“
TEXT: ASC Dukla/jc
FOTO: CPA
