Ve věku 82 let odešel z tohoto světa Jiří Čtvrtečka, skvělý rychlostní kanoista, jenž po ukončení úspěšné závodní kariéry pracoval v Dukle i jako trenér a šéftrenér.
Čtvrtečka se proslavil především stříbrem z mistrovství světa v roce 1975 v kánoi dvojic na 500 metrů společně s Tomášem Šachem, o rok dříve získali bronz. Ten vlastní i z MS v roce 1970 na kilometru a mistrovstvích Evropy 1967 a 1976. Zúčastnil se tří olympijských her, nejblíže byl v medaili v Mexiku 1968, kde skončil čtvrtý na 1000 metrů.
Jeho otec Jaroslav byl sjezdový lyžař, který před válkou reprezentoval Československo na olympijských hrách. A i jeho syn Jiří se rychle ve sportu prosadil. Studovat moc nechtěl, vyučil se v ČKD Vysočany. V dětství v centru Prahy tehdy bylo plno plácků, kde hrál fotbal třeba Střeleckém ostrově, v létě chodil plavat na plovárnu na Žofíně. O prázdninách jezdil s rodiči na chatu na Živohošti, kde sportování pokračovalo. „Začátek padesátých let, to byla éra Emila Zátopka, všichni jsme chtěli být Zátopkové, a tak jsme běhali,“ zavzpomínal před časem. Díky otci se s Emilem a Danou Zátopkovými osobně znal a ovdovělou sportovkyni chodil navštěvovat až do její smrti v roce 2020.
Otec jej samozřejmě zasvěcoval také do lyžování a na základě výsledků závodů v běhu na lyžích dostal pozvání do sportovního oddílu Slavia Žižkov, ale časem se začal věnovat kanoistice. „Můj kamarád Mirek Adámek mi řekl, že jeho parťák z deblkánoe odchází na vojnu a jestli bych s ním mohl trénovat místo něho. Začal jsem s ním v oddílu Slavoj Oděvní služba a už po roce jsem se dostal do juniorského družstva,“ připomněl své začátky na vodě. Krátce nato přestoupil do Dukly Praha a od devatenácti let byl profesionálem.
V roce 1964 onemocněl žloutenkou, vypadl z tréninku a přišel o možnost účastnit se olympiády v Tokiu. Díky své houževnatosti se ale do reprezentace brzy vrátil a o čtyři roky později si v Mexiku svůj olympijský sen splnil, skončil čtvrtý. Do finále postoupil také o čtyři roky později v Mnichově (obsadil sedmé místo) a následně v Montrealu. Tam byl šestý v C1 na 1000 metrů a osmý v C2 na 500 metrů.
Po skončení aktivní kariéry pokračoval v Dukle jako trenér, po roce 1989 byl jedním ze zakladatelů Českého klubu olympioniků, který sdružuje bývalé a podporuje současné olympijské závodníky. Vždycky říkal, že zdrojem duševního klidu a pohody pro něj byl zejména sport a pobyt na vodě: „Ta voda je nádherná. Každý, kdo na ni někdy jezdil, ví, jak je krásné, když jede nedotčenou přírodou.“
Čest jeho památce!
TEXT: ASC Dukla/jc, pk
FOTO: archív
