Mistr nad mistry. Skvělý člověk, sportovec a trenér, který je už dlouhé roky spjatý s armádním klubem Dukla. Jan Železný, oštěpařský fenomén, dnes slaví pětapadesáté narozeniny!
Trojnásobného olympijského vítěze (ve sbírce má i jedno stříbro) a světového rekordmana stále zdobí skromné vystupování a nadhled. Jen pro příklad. Když mu položíte otázku na blížící se Hry v Tokiu, potažmo medailové ambice české výpravy, dostanete jasnou, vskutku vyčerpávající odpověď: ,,Kdo se kvalifikuje na olympiádu, je pro mě absolutně výjimečný sportovec. Povede se to jen malému zlomku z miliónů lidí, kteří po tomhle velikánském snu prahnou. Proto zaslouží obdiv. A i když medaili nezískají, budu na ně jako Čech hrdý.“
Slavíte 55. Čistě hypoteticky, přehodil byste oštěpem tuhle vzdálenost?
Jo, to by se ještě dalo. Možná i bez treter, stačily by maratonky. (směje se) Horší by to bylo druhý den. Bolelo by mě celé tělo. Oštěp je na pohybový aparát náročný. Je to strašná rána, člověk se musí dobře připravit.
Jste pořád v jednom kole. Je těžké se udržovat v dobré kondici?
To je kolikrát problém. Když začne sezona, mám toho hodně. Skoro nic nestíhám. Baterky dobiju zpravidla až na soustředění v Jihoafrické republice, kam jezdíme už dlouhé roky. Tam kromě trenéřiny jiné povinnosti nemám, takže se cvičením trochu udržuju. Vždycky mi to do dalšího období pomohlo. Ale čím je člověk starší, tím je to horší. Jsem malinko lajdák, každopádně bych se chtěl do budoucna zaměřit více na sebe.
Vždycky vás pojilo velké pouto s Emilem a Danou Zátopkovými. V srpnu přijde do kin film o legendárním běžci. Půjdete se podívat?
Plánuju to. Vzhledem k tomu, že jsem oba znal, Danu tedy víc, tak mě zajímá, jak Zátopka natočili. Doufám, že se film povedl a bude odrážet jejich život v pozitivním směru.
Představitelku Dany ztvárnila herečka Martha Issová, která prý pilovala hod oštěpem 1,5 roku na Julisce. Vy tam jste téměř denně. Přišla si někdy pro rady?
Ne, ne. Spolupracovali s jinými lidmi. Jenom jsem ji občas pozoroval.
A k čemu jste došel? Má oštěpařský talent?
(smích) Raději bych to moc nerozebíral. Měla to těžké. Je skvělá herečka, ale ne moc talentovaná oštěpařka. O to ale v zásadě nejde. Věřím, že konečný výsledek bude stát za to. Emila a Danu zná celý svět. Také proto by se tenhle film mohl prosadit na mezinárodní scéně.
Ještě k oštěpařské technice. Dá se za zmiňovanou dobu udělat velký pokrok?
Je to fakt hrozně těžké. Buď se s talentem pro oštěp narodíte, nebo ne. Nějaké základní věci se naučíte, ale jde vskutku o náročnou disciplínu. Jednoduše řečeno: musí tam být ten dar. Na něm je všechno postavené.
Vy jste ho měl. Vaši rodiče ke všemu oštěpem výborně házeli. Jiný sport asi nepřicházel do úvahy, že?
Možná jsem si na oštěp sáhl už v kočárku. (směje se) Genetika určitě nějakou roli sehrála. Na atletickém stadionu jsem vlastně vyrůstal. Ale pozor! Rodiče mě do ničeho nenutili. Dělal jsem i jiné sporty, což bylo pro pozdější rozvoj základem. Trénoval mě táta. Nechtěl, abych jenom házel oštěpem. Hrál jsem i házenou a dělal jiné atletické disciplíny.
Dnešní děti to kvůli covidu neměly se sportováním ještě v nedávné době jednoduché. Všechny aktivity byly prakticky zakázané. Litoval jste je?
Moc. Různé změny a nařízení jsem kolikrát nechápal. Stejně jako skutečnost, že děti nemohly sportovat. Naše oštěpařská skupina měla v tomhle směru poměrně štěstí. V lednu jsme stihli vycestovat na soustředění do Jihoafrické republiky. Vytvořili nám tam paradoxně mnohem lepší podmínky než bychom měli doma.
V čem například?
Dostali jsme se mezi hrstku cizinců, které vpustili do země. Jezdíme tam už dlouho. Znám šéfa, co se stará o areál. Vyšli nám ve všem absolutně vstříc. Mohli jsme odtrénovat, co bylo potřeba. Vůbec si nedovedu představit přípravu na olympiádu, kdybychom tuhle možnost neměli. Oštěp je potřeba házet za ideálních klimatických podmínek.
Takže by se Jakub Vadlejch či Nikol Ogrodníková měli v Tokiu předvést v nejlepším možném světle?
Snažíme se o to. Olympijské hry jsou specifickou soutěží. Čtyři roky se připravujete na jednu jedinou hodinu. Ta rozhodne. Vlastně na dvě, když počítám i kvalifikaci. Ve finále to buď prodáte, nebo ne.
Vy jste podobně vypjaté okamžiky zvládal neuvěřitelně. Nejprve jste v Soulu získal stříbro, poté triumfoval v Barceloně, Atlantě a Sydney. Zavzpomínáte občas?
Že bych si sedl do křesla a cíleně vzpomínal, to ne. Většinou mi to připomene okolí. Tím, jak se olympiáda blíží, se všechno zvýrazňuje. Nejen média, ale i lidi kolem více reagují.
Stále jste držitelem fantastického světového rekordu (98,48). Nedávno uběhlo čtvrtstoletí od chvíle, kdy jste v Jeně poslal oštěp do téhle ohromné dálky. Výrazně se mu přiblížil pouze Němec Johannes Vetter. Je pro vás největším favoritem pro Tokio?
V tuto chvíli nemá konkurenci. Ale jak už bylo řečeno: olympiáda je dost o psychice, takže i on tam bude pod obrovským tlakem. Je vynikající závodník, ale na velkých akcí míval problémy. Uvidíme, jak to ustojí.
Tipnete si, kolik mohou zástupci armádního klubu Dukla na olympiádě získat medailí?
Řeknu ta asi takhle. Kdo se kvalifikuje na olympiádu, je pro mě absolutně výjimečný sportovec. Povede se to jen malému zlomku z miliónů lidí, kteří po tomhle velikánském snu prahnou. Proto zaslouží obdiv. A i když medaili nezískají, budu na ně jako Čech hrdý.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
