Čas nezastavíš. Od olympijského vítězství Aleše Valenty v akrobatických skocích na lyžích na Hrách v Salt Lake City uplynulo loni dvacet let. Za dvě dekády uspěl i mimo sportovní oblast. Vyhrál taneční soutěž StarDance, prosadil v radiu i v televizi. A dnes mu je padesát.
Nevnímá to jako nějaký předěl. „Člověk je starý tak, jak se cítí. U mě je to různé. Někdy to je na sto, jindy na dvacet let,“ smál se bývalý příslušník Dukly Liberec. „Mám řadu aktivit a dívám se dopředu. Necítím potřebu se ohlížet. Jsem člověk okamžiku. Padesátka je skutečně jen číslo a pro mě to vůbec nic neznamená.“
Jeho slavný příběh se začal rodit čtyři roky před slavným olympijským triumfem. Čtvrté místo z Nagana tak trochu zaniklo ve zlaté hokejové euforii a dvou cenných kovech Kateřiny Neumannové. Aleš Valenta si musel počkat na další hry v roce 2002 v Salt Lake City. Do té doby širší veřejnost akrobatického skokana na lyžích moc neznala. Do Utahu přijel na další hry s novinkou. Měl připravené unikátní trojité salto s pěti vruty. Věděl, že pokud ho na můstku v Deer Valley skočí, měl by získat medaili.
„Skok jsem měl natrénovaný. Poprvé jsem ho skočil na sněhu při tréninkovém kempu v Lillehammeru a pak i na světovém poháru ve Whistleru,“ vzpomínal účastník tří olympiád, jehož prvním sportem byla gymnastika a před přestupem k lyžování to doma v Šumperku zkoušel mezi atlety v tyčkařském sektoru.
„Na olympiádě bych trojité salto s pěti vruty nevyužil jen v případě silného větru, hustého deště nebo ostrého sluníčka. Podmínky však byly skvělé, žádný otazník před finále nevyvstal. Věděl jsem, že skok umím. Tlak, jako že musím, jsem si nepřipouštěl. A povedlo se mi to.“
Valentův originální kousek se stal za roky legendou a akrobat celebritou. „Sice jsem měl za sebou brambory z Nagana, ale až v Salt Lake City mě zaregistrovala většina národa. Otvíraly se přede mnou dřív přivřené dveře, objevoval jsem nové prostory. Nebudu zapírat, bylo toho hodně… Naštěstí mi bylo devětadvacet a jako dospělý jsem vnímal souvislosti. Nešlo tak o nic, z čeho bych se měl zbláznit. Být mi ale jednadvacet, asi by mě to semlelo,“ přiznal.
Trvalo pak sedmnáct let, než se slavný skok povedlo zopakovat. „Teď už ho skáče asi pět lidí a mám z toho radost. Zajímavé je, že se disciplína za ty roky neposunula v náročnosti, ale v preciznosti. To co jsem tehdy předváděl, nová generace vyleštila a nablýskala. Jejich skoky jsou nádherný.“
Od minulého roku se Aleš Valenta pod křídly lyžařském svazu zapojil do přípravy mladých závodníků. „Vychází to z toho, že jsem ve Štítech vybudoval Acrobat Park, kde lyžaři a snowboardisté trénují skoky do vody. Z přirozeného vývoje jsem se dostal na pozici předsedy komise disciplíny aerials, což jsou právě akrobatické skoky,“ vysvětlil.
„Pomáhám při tréninku a podílím se na celkové koncepci směrem do budoucnosti. Sešla se u toho stará parta. Po letech jsem se znovu setkal se svým bývalým trenérem Pavlem Landou. Snažíme se disciplíně pomoci,“ prozradil otec dvou dětí.
Nelze se nezeptat, jestli si ve Štítech ještě někdy skočí do vody. „Tak jednou ročně si při nějaké vhodné příležitosti, když se sejde parta kamarádů. Nebráním se tomu, ale musí přijít pohodová situace. Mluvím ale o menším můstku. Na ten velký už nelezu,“ dodal s úsměvem.
TEXT: ASC Dukla/lan
FOTO: archív A. Valenty a CPA
