Mnozí mu věští skvělou budoucnost, dokonce ho považují za nástupce kanoistické legendy Martina Fuksy. Celkem po právu. Jedenadvacetiletý Adam Rudolf svými výkony na vodě jednoznačně kráčí ve šlépějích svého slavného kolegy z armádního klubu Dukla.
V kategorii do 23 let letos svěřenec Libora Dvořáka získal dvě evropská zlata na 500 a 1000 metrů, na mistrovství světa stejné věkové kategorie skončil na olympijském kilometru třetí. Sezona jako hrom.
,,Evropa mi vyšla nejlépe, jak mohla. O světě to říci nemohu. K bronzu mi tak trochu pomohla shoda okolností. Závod se vyvíjel hůř, než jsem čekal. Musel jsem využít vlny od soupeře, abych se vyvezl. Kdybych ho vybojoval bez ní, měl bych lepší pocit,“ říká s rytířskou čestností rodák ze Sezemic.
Historie se neptá, medaile se vždy počítá. Navíc jste byl nejmladším závodníkem na pódiu…
Kluci přede mnou v této kategorii končí. Oba startovali na olympiádě, jeden má dokonce medaili. Jsou opravdu dobří.
Vám je teprve 21 let. Zlato pro vás bude v příští sezoně asi výzvou, ne?
Pokud budu na tomhle mistrovství startovat, tak určitě. Je možné, že se už rozjede bodování směrem k olympiádě v Los Angeles. Možná kvůli tomu kategorie U23 vynechám. To se ale teprve uvidí.
Často jste přirovnáván k Martinu Fuksovi. Jak se to poslouchá?
(úsměv) Samozřejmě mi to lichotí. Rád bych se výkonnostně posouval způsobem, abych mu jednou stačil. Dělám pro to všechno.
Co v jeho projevu nejvíce obdivujete?
Je komplexní kanoista. Fyzicky velmi zdatný, dokonce bych řekl takový nadčlověk. Výborně pádluje, je silný. V rodině má obrovskou podporu, ke všemu přistupuje víc než stoprocentně.
Považujete ho za svůj vzor?
Svým způsobem ano. Nikdo lepší teď na světě není. Obdivuji ale i jiné borce.
Před důležitými závody si lakuje nehty, ochutnává také vodu. Máte i vy svůj rituál?
Ne takhle zvláštní. Jen si pustím svou oblíbenou písničku.
Na dráze jste se letos potkali při semifinále Světového poháru v Szegedu. Na Martina jste na kilometru ztratil přes čtyři vteřiny. Šlo o užitečnou zkušenost?
Určitě. Měli jsme v plánu, že se povezu na vlně. Bez ní bych se stejně do nabitého finále neprobojoval. Ale ani ta vlna mi tolik nepomohla. Bylo to rychlé.
Na seniorském mistrovství Evropy v Račicích jste absolvoval závod na 5000 metrů. Lákají vás tedy i dlouhé distance?
Jet pětistovku nebo pětikilák je samozřejmě velký rozdíl. Jedná se o nejtěžší závod, co se týká fyzičky i psychiky. Ve vlnách jste 25 minut, tempo se různě mění, musí se více reagovat na soupeře. Lákalo mě to a zároveň mi ani nic jiného při menším počtu disciplín nezbývalo. Jedině tak jsem na ME mohl být.
Trenérsky vás v Dukle třetím rokem vede Libor Dvořák. Dobrý trenér?
Jsem určitě spokojený. Trenérů jsem v mládežnických kategoriích poznal hodně, Libor je zatím nejlepší, kterého jsem kdy měl.
Máte vytyčeno, kam by měla vaše spolupráce směřovat?
Chtěli bychom bojovat o olympijské hry v Los Angeles. Může se totiž stát, že za jednu zemi budou moci startovat dvě lodě.
V kolika letech jste se vůbec rozhodl pro kanoistiku?
Nejdřív jsem hrál fotbal. Do třídy na základní škole se mnou ale chodil Tomáš Doktor, synovec dvojnásobného olympijského vítěze Martina Doktora. Kanoistiku začala dělat i moje starší sestra. Postupem času mě na ni nalákali. Od jedenácti jsem začal pádlovat naplno.
Když přišla před časem nabídka z Dukly, asi jste se dlouho nerozmýšlel…
Mateřské kluby nemají takovou podporu v mužských kategoriích. Volba byla logická.
Teď spíše odpočíváte po náročné sezoně. Kdy do toho zase naplno šlápnete?
Začátkem října. Pak přijdou na řadu různá soustředění.
Jste v rodných Sezemicích už populární osobou?
Ani ne, ví o mně vlastně jen lidé od vody. Jsou vždycky rádi, když se v klubu ukážu a pomůžu třeba s tréninkem mladých nadějí.
TEXT: Pavel Král
FOTO: CPA
