Řadí se mezi výjimečné. Osud mu nachystal těžkou zkoušku, on v ní ale obstál. Leckdo by po vážném úrazu, který přišel před deseti lety, rezignoval. Ne však Jakub Kosek. Bývalý velitel týmu průzkumníků potápěčů žije plnohodnotně i na vozíku a do toho výborně střílí.
Bývalý voják, jenž v současnosti pracuje jako operátor podvěsných zařízení a pomáhá také válečným veteránům, už má za sebou dvě účasti na paralympijských hrách v Tokiu a Paříži. Ve sportovní a vzduchové pistoli je několikanásobným mistrem České republiky, pochlubit se může rovněž úspěchy na mistrovství Evropy, světových pohárech či závodech Grand Prix.
Čtyřicetiletý Kosek se i díky tomu ocitl v hledáčku Armádního sportovního centra Dukla, jež ho bude v dalším olympijském cyklu podporovat. ,,Je pro mě ohromná čest tak slavný klub reprezentovat,“ říká bez váhání.
V roce 2015 jste nešťastně spadl do jámy, zlomil si obratel a jeho úlomky poškodily míšní kanál. Jak těžké bylo překlenout skutečnost, že už nikdy nebudete chodit?
Do psychické pohody vedla dlouhá cesta. Otázka je, jestli toho člověk někdy vůbec dosáhne. Mně k tomu pomohl sport a obě rodiny. Jak ta, kterou mám doma, tak ta armádní, v níž jsem před úrazem fungoval. Střelba u průzkumné jednotky byla součástí mé práce, a při rehabilitaci v Kladrubech jsem s ní začal i na vozíku.
Zkoušel jste i jiné sporty?
Ano, ale byl jsem i střelecký instruktor, takže jsem měl k tomuto odvětví nejblíže. Zároveň jsem zjistil, že sportovní střelba se svým pojetím od klasiky, co jsem znal já, liší. Snažil jsem se proto co nejrychleji přetransformovat.
To se vám povedlo náramně. Máte za sebou už dvě paralympiády. Nejlépe jste si zatím vedl v Paříži, kde jste ve sportovní pistoli skončil na 12. místě. Jste s tímto maximem spokojen?
Potvrdilo se ono otřepané, že se na první olympiádu jedete rozkoukat, na druhou se o něco pokusit a na třetí teprve pro pořádný výsledek. Tohle mohu podepsat. Spoustu sil stojí jen to, abyste se tam kvalifikoval. Je to velká akce a vy jste její součástí. Každopádně to na vás dolehne. A navíc se snažíte prosadit v nezvykle vysoké konkurenci. Na psychiku opravdu náročné.
V Tokiu jste tedy zaplatil nováčkovskou daň?
Dá se to tak říci. Moje nervozita se na výsledcích jednoznačně podepsala. V Paříži se mi už při nabíjení ruce neklepaly. Vše bylo navíc opřeno o další čtyři roky tréninku a intenzivní přípravy.
Jaké jsou nyní vyhlídky směrem k Los Angeles 2028?
Potřebuji hlavně splnit nominační kritéria, tedy co nejdříve vybojovat tzv. kvota plac. Letos se o ně ještě střílet nebude, takže mám dost času, abych hlavně kvalitně potrénoval. Snem je olympijské finále, v něm se už může stát cokoliv.
Kdo patří ve vaši disciplíně k nejlepším?
Asiati. Číňani, Korejci a Indové. Z finálové osmičky si umí urvat čtyři, pět míst pro sebe. Je těžké se mezi ně vklínit. Ilustrovala to i loňská Paříž, kdy o medaile bojovali jen dva Evropani.
Čeká vás poolympijský, spíše přípravný rok. Kolik času věnujete střílení?
Střílím čtyřikrát týdně, do toho pálím i doma do elektronického terče, z čehož jsou o víkendu všichni opravdu nadšeni. (směje se) Díky vzniklé spolupráci s Duklou navíc jednou za měsíc absolvuji kemp v Plzni, kde mi bude k ruce trenér Pavel Šafránek.
Už jste si řekli co a jak?
Odtrénovali jsme spolu první týden. Je to jiné, ale hlavně přínosné. Nechci tady říkat, že mi někdo stojí za zadkem a říká, co dělám špatně. Naopak. Jsou to poznatky, které mě příjemně zaskočily. Je strašně znát, když se vám věnuje profesionál.
Vyfasoval jste od Dukly novou pistoli. Jaké jsou první dojmy?
Výborné. Dal jsem na radu odborníků a přešel na jiný typ zbraně. Hned jsem s ní odstřílel tři závody a vypadalo to slibně. Byly z toho osobní rekordy. Myslím, že to bude dobré.
Máte raději vzduchovou nebo sportovní pistoli?
Za svoji disciplínu bych prohlásil sportovní pistoli, té se věnuji nejvíc. Sedí mi rychlejší střelba.
Jste rád, že si vás Dukla vzala pod svá křídla?
Jsem bývalý voják, je pro mě čest tak slavný klub reprezentovat. Jednání s vedením, v čele s ředitelem Pavlem Bencem, bylo úžasné. Navíc mohu spolupracovat, jak už tady bylo zmíněno, s profesionály, což mě určitě výkonnostně posune mnohem výš.
Co vás letos čeká za vrcholy?
Na přelomu října a listopadu to bude Světový pohár ve Spojených arabských emirátech. Krátce před tím se koná mistrovství Evropy v chorvatském Osijeku. Jsou tam i závody Grand Prix.
Na ladění formy tedy budete mít dost času…
Jsem zato rád. Alespoň se pořádně sžiji s novou pistolí a předvedu s ní nějaké pěkné výsledky.
Jste v České republice ve své kategorii postižení jasně nejlepší?
Na národní úrovni není střelců zase tolik. Jsme asi dva, kteří umí čelit mezinárodní konkurenci. Já a můj parťák Tomáš Pešek. Jsme něco jako v brokové střelbě Kostelecký s Liptákem. Panuje mezi námi zdravá rivalita i velké kamarádství. Přejeme si. Navštěvují se i naše rodiny.
Prý máte i společný sen…
Jednou bychom si spolu chtěli na paralympiádě střelit o placku. Stejně jako David s Jirkou v Tokiu. To nás tehdy naprosto dostalo. Hlavně Davidův přístup ke střelbě je pro mě velkou inspirací. Řekl i jednu perfektní věc: jak člověk žije, tak střílí. Nad tím se vždycky hodně zamýšlím.
Jak to máte se sebevědomím?
Věřit si musíte, to je základ. Můj kamarád ze Slovenska se na mě chodil dívat, když jsem začínal. Pak mi řekl, že to jednou bude dobré. Že musím jen zlomit čarovnou moc toho závodu. Prostě nezávodit, ale zastřílet si. Pak tě to teprve baví, je z toho ta pravá láska. V tu chvíli se staneš vyspělým sportovcem.
Život se vám před deseti lety změnil během okamžiku. Překonal jste těžké chvíle díky svému charakteru a působení v armádě, kde člověk ctí pravidla a jen tak se nevzdává?
Žádnou samochválu ode mě nečekejte. Psycholožka, s níž jsem spolupracoval, mi řekla hned na začátku, abych byl rád, jak na tom vůbec jsem. Mohl jsem dopadnout i hůř. Měl jsem vždycky nastavené, že se přede mě kladou úkoly a já je musím plnit. Nemusela mě ani moc motivovat. Po třech týdnech jsme spolu už neřešili psychiku, ale jak bych si mohl předělat auto, abych mohl řídit. Člověk nepříjemné věci musí přijmout a postavit se k nim. Ale i já mám splíny. Občas to přijde, ale je potřeba se rychle oklepat a jít zase dál.
TEXT: Pavel Král
FOTO: ASC Dukla a archív Jakuba Koska
