Tvrdí, že má ohromné štěstí, protože kryje záda Josefu Dostálovi, nejlepšímu kajakáři na světě. Společně si členové armádního klubu Dukla Praha v Tokiu střihnou na deblu olympijský kilometr.
A myslí vysoko, vždyť při posledním ostrém testu nestačili při závodu Světového poháru pouze na jedinou posádku. ,,Vědomí, že mám v lodi takového borce, je vskutku ulevující. Nemusím se tolik nervovat,“ říká na rovinu Dostálův parťák Radek Šlouf, plzeňský odchovanec, jenž v šestadvaceti letech vyrazí na své první Hry.
Rád si hrajete na jasnovidce. Předpověděl jste svůj titul ve třiadvacítkách v roce 2016 i to, že s Josefem Dostálem skončíte na mistrovství světa 2019 čtvrtí a kvalifikujete se na olympiádu. Jak to dopadne v Tokiu?
(směje se) Takhle to nefunguje. Stává se to až ke konci přípravy, když je více prostoru a tolik netrénuju. S přítelkyní chodíme na procházky. Ona také dříve pádlovala, všechno rozebíráme. Je profík na startovní listinu, soupeře má načtené. Říkáme si, co je možné, co ne. Dvakrát mi ten tip vyšel. Teď nějaký nosím v hlavě, ale ještě počkám. Uvidím i podle formy. Nahlas to raději říkat nebudu.
V cíli každého závodu umíte pořádně vypustit emoce. Stejně tak váš parťák. Jsou tyhle chvilky svým způsobem jedinečné?
Hlavně na deblu nebo čtyřkajaku. Když to zkrátka můžete sdílet s ostatními. Jde o vyvrcholení společného úsilí, dlouhodobé práce.
Pepa na počest vašeho domovského klubu při povedeném závodě na Světovém poháru v Szegedu radostí křičel: ,,Plzeňský expres!“. Rozesmál vás?
Ale jo. Smál jsem se spíš v duchu. Pár sekund poté, co projedete cílem, vám do zpěvu moc není. Na kameře to možná tak vypadá, ale je to spíš křeč. Sotva se v tu chvíli můžu nadechnout.
Napadlo ho to jen tak?
Ne, ne. Na tréninku se často špičkujeme. Vždyť jsme spolu přes dvě stě dní v roce. Občas se Pepovi snažím stačit nebo ho v nějakém úseku i předjet. Když teda zrovna nemá den. (směje se) Prostě mu to nechci dát zadarmo. Vždycky mu pak říkám: Ti to nandal plzeňský expres, co? Tak si na to v cíli asi vzpomněl.
Sranda musí být, že?
Bez ní to nejde. Někdy to navzájem přeženeme nebo spíš neodhadneme. Nálada na vtipy nemusí být každý den. I my máme své starosti. Jak už jsem řekl, jsme spolu víc než s našimi blízkými. Známe se ale čím dál víc, takže víme, kdy je čas nechat toho druhého na pokoji. A naopak…
Pepa je vášnivý rybář. Taky chytáte?
Druh tohoto relaxu se mi začíná líbit čím dál víc. S Pepou ale chodím tak třikrát za rok. Většinou na delších soustředěních. Má radost, že tam není sám, já zase, že mu to psychicky pomůže. Stojí tam a furt nahazuje. Mě to nudí, on je z toho nabitej. (smích) Ale nedávno v Livignu jsme to krásně spojili. Pepa si na jezeře rybařil, já se hodinu a půl procházel po kopečkách a kochal se přírodou. Bylo to fajn.
Co na kajaku? Tam vám to šlape náramně. Dá se vůbec na kilometrové trati improvizovat?
Asi nejvíce z tratí, které se jezdí. Nějakým způsobem se reagovat dá. Ideální je, když jedete svůj vlastní závod. To, co máte natrénované. Zkrátka se snažíte podat svůj maximální výkon. Lepší než reagovat na soupeře.
Taktika je asi předem stanovená… Musíte se coby druhý vzadu podřizovat?
Mám hrozné štěstí, vždyť přede mnou sedí nejlepší kajakář na světě. Věřím mu tolik, že tlak nebo nervy nejsou tak enormní. Vědomí, že mám v lodi takového borce, je vskutku ulevující. On volí tempo, stanovuje taktiku. Musím být stoprocentně soustředěný, abych jeho pohyb kopíroval a dával stejnou energii do záběru. To je moje práce.
V Tokiu se pojede na krev. Užíváte si podobně vypjaté závody?
Těžko to s něčím srovnávat, na olympiádě jsem ještě nebyl. Pojede se ve dvou dnech. Nejprve rozjížďka a opravná jízda, poté semifinále a finále. Bude to náročné. Snažíme se na to připravit a nepřipouštět si, že se jedná o takhle významný závod. Budou tam stejné tváře jako při Světovém poháru. Hrozně se těším. Jde o vyvrcholení celoročního úsilí.
Co vám trenér Karel Leština nejvíce vtlouká do hlavy?
(smích) Něco na způsob: hlavně buď v klidu ventilku. (Ventil je přezdívka Radka Šloufa – pozn.) Ví, že když něco udělám v tréninku na sto procent, tak zpravidla nejsem úplně spokojený. Rád trénuju víc než je potřeba. Ne vždy to je dobře, může se toho tím hodně pokazit. Musí mě zkrátka krotit a já poslouchat, abych byl na Tokio v topu jako na Světovém poháru v Szegedu.
Mírní i Josefa Dostála?
Pepa je přesvědčený, že u chytání ryb relaxuje. Trenér je nervózní, když na ně chodí často, protože si jde místo kvalitního odpočinku nahazovat. To ho trošku straší. Pepa sám sobě důvěřuje, stejně tak tréninkovému programu. Jejich spolupráce trvá nějakých deset let a pořád jsou z toho parádní výsledky. I když má někdy pocit, že by chtěl něco udělat jinak, tak si všechno včas vyhodnotí. Ví, že to takhle dělal každý rok a nikdy nelitoval. Tak proč to měnit.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
