Olympijský vítěz a bývalý světový rekordman v desetiboji Roman Šebrle před osmi lety končil v Dukle veleúspěšnou kariéru, teď rozdává moudra v pozici trenéra.
,,Dukla vždycky byla desetibojařskou baštou a snad brzy zase bude,“ doufá sedmačtyřicetiletý Šebrle, jenž momentálně velí tříčlenné skupině. Taktéž jej stále můžete vídat na jedné z televizních stanic v roli populárního moderátora.
Jak se váš návrat k atletice upekl?
Chce se mi říct, že to byla náhoda. Ale já už na ně nevěřím, protože všechno vždycky do sebe tak nějak zapadá. Ondra Kopecký, kterého mám teď ve skupině, mě o pomoc žádal už dlouho. Já chtěl taky, jenže to pořád z nějakých důvodů nešlo skloubit. Teď už to klaplo.
Co vás tedy přesvědčilo?
Jeho možnosti. Pořádně jsem si poslechl, jakým způsobem trénuje. K ideálu to mělo daleko. Přesto dosahoval slušných výkonů. Byla by škoda, nechat tenhle talent bez dohledu. Dal jsem si pár dní na rozmyšlenou. Nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Ondrovi je třiadvacet, má v sobě velký potenciál. Přibral jsem ještě další dva kluky a rozjelo se to.
V tříčlenné skupině jsou ještě Marek Lukáš a Lotyš Reinis Kregers. Ti však oblékají dres Olympu. To vám nevadí?
Všechno má své důvody. V Olympu skončil Josef Karas, jediný trenér pro desetiboj. Ondra potřeboval parťáky. Skupina je pro výkonnostní růst velmi důležitá, kluci si mohou navzájem pomáhat. A já můžu pomoci jim všem. Dukla vždycky byla desetibojařskou baštou a snad brzy zase bude. Určitě se časem porozhlédnu i v mládežnických kategoriích, další naděje se určitě objeví.
K jaké bodové hranici by mohly sahat Ondřejovi vícebojařské schopnosti? Stále je držitelem juniorského halového rekordu v sedmiboji…
Konkrétně to říci nelze. Trochu ho limitují bolístky s kolenem. Museli jsme tomu uzpůsobit trénink. Zdraví je vždycky nejdůležitější. Pokud odtrénuje, co bude potřeba a zůstane fit, půjde nahoru.
Pomohou i vaše tréninkové deníky z doby závodní kariéry?
Zkušenosti jsou vždycky k nezaplacení. Máte možnost se zpětně podívat, jak jste to dělal sám. Jestli to někam vedlo nebo se něco muselo změnit. Já měl na trenéry štěstí. Byli vlastně jen tři – Zdeněk Váňa, Dalibor Kupka a Jana Jílková. Z každého můžu čerpat něco.
Kdo vás ovlivnil nejvíce?
Zdeněk Váňa. Pod ním jsem dosáhl na světový rekord. Dalibor Kupka měl zase skvělé přípravy na hlavní závody sezony. Uměl to vyladit. Já pak vozil medaile.
Jakým směrem jste se ve skupině vydali?
Chci, aby kluci byli hlavně rychlí. Kvalitní čtvrtka je základem pro osm disciplín z deseti.
Jak rychle se člověk rozkouká, když naskočí zpátky do atletického kolotoče?
Kluky jsem hned upozornil, že je čeká pořádná dřina. Desetiboj je především o tom. Musí se hlavně běhat, pak se výsledky dostaví. Vzali si to rychle k srdci. Myslím, že to s nimi půjde.
V Dukle jste prožil nádherné časy. Je pro vás Juliska posvátným místem?
(směje se) Nevím, jestli bych to úplně nazval posvátným místem. Ale svým způsobem ano. Jedno jsem totiž věděl jistě: když se vrátím jako trenér, tak jedině do Dukly, v níž jsem prožil nejlepší sportovní roky života. Vždycky mi tady vyšli vstříc, já se jim to snažil splácet výkony. Kluci mají na Julisce nejlepší podmínky k tréninku.
V barvách Dukly jste získal osmnáct velkých medailí, z toho devět zlatých. Atletikou jste si splnil všechny sportovní sny, že?
Je to tak. Se svou kariérou jsem naprosto spokojený. Dosáhl jsem všeho, co jsem chtěl. Kdyby člověk předešel nějakým zraněním, mohlo být zlatých medailí i víc, ale to k tomu patří. Člověk se musí z chyb poučit. Když to dokáže, posune se dál.
Syn Štěpán i dcera Kateřina si místo atletiky vybrali fotbal. Oba jsou členy mládežnických reprezentací. Jste na ně pyšný?
Jsem pyšný hlavně na to, že dělají nějaký sport, mají ho rádi a jsou schopni kvůli němu obětovat spoustu věcí. Třeba dcera. Začínala také na Dukle, pak přešla na Slavii. Kvůli fotbalu jezdí sama přes celou Prahu. Tam a zpátky. Naštěstí ji to pořád baví, což vždycky pomůže k překonávání různých překážek. Chuť se zdokonalovat je náramně důležitá.
Určitě je chodíte bedlivě sledovat. Býváte na tribuně nervózní?
Docela jo. Více u Štěpána. Konkurence mezi chlapama je obrovská. Štěpánovi je devatenáct, o místo v sestavě tvrdě bojuje. Má chuť a vůli něco dokázat. To mě jako tátu těší.
Dá se i nějak poradit?
Fotbal spolu rozebíráme celý život. Sám jsem ho hrál šestnáct let, nejvýše divizi. Troufnu si tvrdit, že se v něm docela vyznám. Vždycky jsem mu říkal, co se mi líbí, co ne. Mám za to, že mu to vždycky pomáhalo. V zápasech ho nijak nestresuju, své mu řeknu třeba až v autě nebo doma.
Vy sám jste kdysi více než po atletice toužil po fotbalu, že?
Zpočátku ano.
Tehdy zasáhla náhoda v podobě těžkého zranění…
Stalo se to ve třinácti. Šlo o dvojnásobnou frakturu nohy – holenní i stehenní kosti. Naštěstí jsem nikdy nepřemýšlel způsobem, že bych se fotbalem či později atletikou živil. Z tohoto pohledu nešlo o totální zmar, že bych si to nějak moc bral. Zlomem byl až přechod k trenéru Čechákovi do Pardubic a pak ke Zdeňkovi Váňovi do Dukly. To byly dva milníky v kariéře, které rozhodly.
Z očí veřejnosti jste nezmizel ani po konci aktivní kariéry. Stal jste se úspěšným moderátorem a sledovanou osobností. Je komplikované obě profese kombinovat?
Taky jsem nad tím přemýšlel, ale vyřešilo se to samo. Moderátorské dvojice se rozšířily na tři, takže mám v měsíci jen deset relací. Stále je to ale pro mě práce číslo jedna. Ke všemu mám volná dopoledne. Kluci už nejsou úplní zelenáči, i kdybych ten čas někdy neměl, jsou schopni odtrénovat na čem se domluvíme sami.
Jaké byly vůbec ohlasy na váš návrat?
Setkal jsem se jen s pozitivními. Všichni to uvítali, včetně ředitele ASC Pavla Bence či Jirky Šimiceho, šéfa atletiky na Dukle. Slíbili, že mi vyjdou vstříc. Teď jen, aby to šlapalo.
Text: Pavel Král (ASC Dukla)
Foto: CPA
