Je mu čerstvě čtyřiatřicet. Na špičkového sportovce pokročilejší věk, řečeno s nadsázkou. Dráhový cyklista Tomáš Bábek, česká naděje pro olympiádu v Tokiu v keirinu, ale tuhle malichernou skutečnost absolutně neřeší. Má před sebou jasnou vizi: ,,Chtěl bych medaili a dělám pro to maximum,“ podotýká s bojovností sobě vlastní člen armádního klubu Dukla Brno, jenž před časem strávil v Japonsku dva roky života v roli zahraničního profesionála.
Brzy se vrátí na místo činu. Coby samuraj, který na dřevěném oválu nechá všechny síly.
Olympiáda se kvapem blíží. Do závodu zbývají de facto dva měsíce. Příprava se prý ale rapidně pozměnila…
Je to tak. Touto dobou jsem měl být už v Kolumbii na závodě Světového poháru. Jenže byl zrušen. Přesunuli ho až na září. Neuskuteční se ani červnové mistrovství Evropy. Ladili jsme formu na team sprint s Dominikem Topinkou a Martinem Čechmanem, byla by to výborná prověrka výkonnosti. Nedá se nic dělat. Na dřevěné dráze už do olympiády asi nepojedu ani jeden závod, což považuji za mírný handicap. Nicméně se s tím musím popasovat.
Kdy jste vůbec naposledy závodil?
(směje se) Vloni na mistrovství Evropy. Je to dlouho. Ale zase jsem měl čas na kvalitní trénink. V rámci přípravy se musím dívat i na videa, abych si připomněl některé důležité prvky a na betonu se alespoň malinko rozzávodil.
Bylo pro vás covidové období v lecčems limitující nebo jste si tréninkové komplikace nepřipouštěl?
Jsem přeci jen už starší sportovec. Kdyby mi bylo dvacet, asi bych se z toho lámal víc. Život to tak přinesl, tak se to musí brát.
Kvůli odložení Her jste si prodloužil kariéru. Čerstvě vám je čtyřiatřicet. Sníte pořád o medaili?
Určitě. V keirinu ale nikdy nevíte. Strašně ošidná disciplína. Můžu se vrátit oslavován nebo jako spráskaný pes. Rozhodujete se v mžiku, v rámci nanovteřiny. Je to kolikrát veliká loterie. Zůstanu ale pozitivně naladěn. Co se má stát se stane.
Co bude na téhle cestě nejtěžší? Sledujete konkurenci?
Některé západní národy do toho šlapou po svém. Uspořádaly si tajné závody. Tři země mezi sebou. Takový triumvirát. Sázejí na dobrou kondici, tu mám ale i já.
Jste svým způsobem také v utajení. Chystáte nějaké překvápko?
(směje se) Něco šiju. Se špičkou si do olympiády nezazávodím, musím být připraven po všech stránkách. Taktika je důležitá.
Japonci keirin zbožňují. Dají se očekávat emoce a pokřikování v hledišti?
Pokud jim umožní vstup, budou šťastní. Keirin je disciplína, kterou vymysleli. Dali ji světu. Když pojede Japonec, bude to mazec.
Prostředí znáte výtečně. Co dráha a stadion? Vyhovuje?
Tamní velodrom příliš v lásce nemám. Jsou tam krátké zatáčky, velmi těžko se předjíždí. Ale něco jsem tam odjel, což považuji za výhodu. Právě tyhle zkušenosti je potřeba využít. Po příjezdu si všechno musím rychle vybavit. Jsou to přeci jen už dva roky, co jsem tam působil.
Tamní keirinová liga je velmi ostrou soutěží. Hodně se na ni sází, závodníci jsou pod obrovským tlakem. Pravidla jsou oproti evropským zvyklostem diametrálně rozdílná. Zážitků máte mraky. Ční některý nade všemi?
Legračních věcí jsem prožil spoustu. Jeden okamžik je však poměrně zásadní a může se hodit i směrem k olympiádě. Byl jsem přetrénovaný, nedařilo se mi. Převažovalo ve mně zklamání. Ale jel jsem na poměrně významný závod jako jediný z gaidžinů (japonský výraz pro cizince). Pro mě úplně nová zkušenost. Jenom já a samí Japonci. Musíte si zvyknout na roli jakéhosi samuraje, neohlížet se napravo, nalevo. Šlo o čtyřdenní závod. Najednou jsem byl ve finále. Co teď? Hodně si mě hlídali, musel jsem něco vymyslet, jinak by mě vytlačili dozadu. Tak jsem to kolo a půl před koncem napálil. Vůbec jsem nepřemýšlel a jel, co to dalo. Byli šokovaní, vůbec mě nemohli sjet. Až na cílové pásce mě jeden z nich začal brousit tretru. Slyším to ještě dnes. (směje se) Ale nestihl to. Krásný pocit, nádherné vítězství. Sáhl jsem si na hranu, fyzickou i psychickou. Skvělý zážitek.
Sportovci budou v dějišti v jakési bublině. Mrzí vás, že se nepodíváte na známá místa?
V Japonsku jsem strávil nádherné chvíle. Dokonce jsem tam při odjezdu nechal svoje auto. Kdyby to šlo, svoje místa bych si určitě projel. Pláž, hory. Jedním slovem nádhera. I návštěva místního pivovaru měla své kouzlo.
Pivo chutnalo?
Jo, jo. Vůbec není špatné. Oblíbil jsem si dvě značky. Mají ho dobré, o tom žádná.
Jste obrovský bojovník. Vždycky jste říkal, že vás pobyt v téhle zemi pořádně zocelil…
Byla to vojna se vším všudy. Odjížděl jsem tam coby keirinová světová jednička a na místě zjistil, že to neznamená vůbec nic. Začínal jsem úplně od nuly. Jezdí se na kolech z oceli, platí úplně jiná pravidla. Všechno gradovalo nepřátelským prostředím. Jde o velké peníze. I způsob života nebyl luxusní, naopak.
Můžete být konkrétnější?
První rok jsme bydleli v takové džungli kousek od velodromu. V domě plném švábů a pavouků. Těžké to vstřebat. Pral jsem se s tím. Do toho střet našich kultur. Pokud žijete v Japonsku delší čas, jsou pro vás coby Evropana jejich životní přesvědčení velmi těžko přijatelná. Vše má svůj řád. A pravidla mnohdy nedávají smysl. Těžký to ustát.
Co tetování? S ,,ozdobami“ na těle se prý na leckterá místa nesmí…
Pro Japonce se jedná o symbol yakuzy (mafie). Je pravda, že potetovaní závodníci tam mají dveře zavřené.
Řada sportovců řeší problém s aklimatizací. Jak jste na tom vy?
V rámci působení v Japonsku jsem tam létal častěji. Jednou jsem dokonce přiletěl na závod jen tři dny před zahájením. Dospával jsem to, ale sedlo si to. Zadařilo se. Doufám, že to klapne i tentokrát.
Vraťme se do reality. Covidové období leckteré špičkové sportovce stmelilo s rodinou. Platí to i u vás?
Rozhodně. Máme malou dcerku, díky covidu jsem s ní mohl strávit mnohem více času než by bylo možné za normálních okolností. Závody pro mě znamenají hodně, rodina ale úplně všechno.
TEXT a VIDEO: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: archív ASC Dukla
