Ani letos nescházel v elitní desítce prestižní ankety Armádní sportovec roku parašutista. Mezi nejlepší dukláky se tentokrát vklínil Oldřich Šorf (8.), jenž kromě týmových úspěchů na armádním a civilním mistrovství světa dosáhl také na individuální stříbro v kombinaci.
,,Být mezi takovými borci je pocta. Jsme neolympijský sport, takže si tohoto výsledku cením opravdu moc,“ říká dvaačtyřicetiletý Šorf, stálice armádního sportovního oddílu Dukla Prostějov.
Ve Strakonicích vám k titulu světového šampiona scházel bod na Němce Robina Griesheimera. Vyčítal jste si něco?
Líp to udělat nešlo. Každý seskok byl úplně jiný. V přesnosti přistání jsem v závěru ztratil dva centimetry, což je v našem sportu moc. Němec byl zkrátka lepší a možná měl i víc štěstí.
Výkonnostně jste rostl po boku opravdových legend – Libora Jirouška a Jiřího Gečnuka. Byla to nejlepší škola?
V izolovaném prostředí zkušenosti nezískáte. Člověk si ani pořádně neuvědomí, že skáče s těmi nejlepšími. Dalo mi to hodně.
Ve své sbírce máte spoustu individuálních medailí. Chybí snad jen titul z civilního mistrovství světa…
Dvakrát jsem byl druhý. Touha to dokázat je pořád veliká. Jde o poslední metu, na níž můžete v klasickém parašutismu dosáhnout.
Letos jste posbírali řadu týmových úspěchů a po zásluze byli vyhlášeni malým kolektivem roku. Jste vzájemně propojeni i mimo sportoviště?
Jsme malá sociální skupina. Je nás pár, známe se se všemi klady i zápory. Atmosféra je skvělá, podporujeme se. Není tam očividná rivalita, hrajeme si do karet.
Na armádním mistrovství světa v Güssingu vás postihla nepříjemnost, zkolaboval jste na pokoji. Co se přesně přihodilo?
Šlo o otravu jídlem. Schytala to celá moje rodina. Přesně jsme se ani nedopátrali, co tuhle patálii způsobilo. Na mě to bohužel skočilo až právě v Güssingu.
Vynechal jste jeden soutěžní den, přesto jste získali stříbro. Oddechl jste si?
Kluci to naštěstí zvládli i beze mě. V přesnosti se nejhorší výsledek škrtá, oni ale zaskákali výborně, takže i kdybych tam byl a dal dvě nuly, neposunuli bychom se. Zůstali bychom druzí za Německem.
Ve Strakonicích jste byl fit. Užil jste si šampionát v domácím prostředí?
Jezdili jsme tam trénovat. Věděli jsme, do čeho jdeme. Bylo nám jasné, že to bude hrozně o náhodě.
Jak to myslíte?
Podmínky na přesnost jsou tam příšerné. Myslím tedy celoročně. K dobrému výsledku potřebujete i velký kus štěstí.
To vám přálo. S fanoušky jste si úspěchy mohli náležitě vychutnat…
Bylo to moc fajn. Doma je doma. Měl jsem tam rodinu a spoustu známých. I kvůli nim mě velmi těšilo, že jsme to zvládli. Cítili jsme jakousi zodpovědnost.
Jste ženatý, máte dvě děti. Jak váš adrenalinový sport vnímá rodina?
Oni se o mě nebojí, máme to v krvi. Vyrostli v tom stejně jako já, táta s mámou byli také parašutisté. Doma se nad tím nikdo nepodivuje.
Půjdou dcera a syn ve vašich šlépějích?
Nechám to na nich. Je jim pět a devět, ještě mají čas. Pokud budou chtít, bránit jim nehodlám.
Jste vystudovaný letecký inženýr. Už jste přemýšlel, co budete dělat po kariéře profesionálního sportovce?
Můžu skákat ještě dlouho, ale taky mohou přijít zdravotní komplikace. Špatně přistanete, hnete si se zády a je konec. Na zadní vrátka se myslet musí. Obor, který jsem vystudoval, postupuje hrozně moc dopředu. Pokud se v něm denně nepohybujete, ztrácíte kontakt. Takže jsem si ještě dodělal pedagogické minimum, abych mohl případně učit odborné předměty na střední škole.
Je po sezoně. Máte prostor na relax?
Skupinovou akrobacii už neskáču, takže mám přes zimu ve fyzické přípravě určitou volnost. Chodím hlavně do posilovny a věnuji se rodině. Vynahrazuji jim čas, kdy jsme pořád někde pryč. To mě naplňuje nejvíce.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
