Na Tour de Ski se znovu blýskla ve sprinterské stopě. Znovu z toho bylo finále, stejně jako na začátku prosince při závodě Světového poháru v norském Beitostölenu. A to se Tereza Beranová prala nejen se skvělými soupeřkami, ale také s rostoucí únavou a zdravotním handicapem.
,,Ráno jsem se vzbudila a měla své dny. Ale věděla jsem, že se ve sprintu může stát cokoliv. Snad budu časem ještě lepší,“ věří v překonání kariérního maximama, kterým je zatím 6. místo, čtyřiadvacetiletá členka armádního klubu Dukla.
I tak muselo sebevědomí stoupnout, ne?
(směje se) Dokud nevyhraju, tak nestoupne.
Co ještě schází k pódiu?
Doufám, že moc ne. Ve sprintu se může stát cokoliv, na stupních může být kdokoliv.
Bez výkonnosti to ale určitě nejde…
Sprint je kouzelný. I když na to člověk nemá, může někdo spadnout a jste tam. Není to zkrátka jen o dobré fyzičce. V této disciplíně nelze nic moc plánovat.
Jaký pocit je stát ve finále po boku těch nejlepších? Jste před startem nervózní?
Tímhle netrpím. Vykolejené musí být soupeřky, protože jedou se mnou. (směje se) V duchu si musí říkat: Boha jeho, zase ona. Kristepane, co zase předvede.
Krásně zlehčeno….
Ano, ano. Tyhle holky jsou fakt dobrý. Musí se všechno sejít.
V semifinále jste jim trhákem z posledního na první místo musela vyrazit dech. Přišla na tento nádherný moment řeč?
Snad jim trochu zaskočilo. Ale po závodě se nic neprobírá. Nějaká ta gratulace a jdeme si po svém.
Co jste před sezonou udělala jinak, že se najednou můžete měřit s těmi nejlepšími?
Začala jsem se soustředit vyloženě sama na sebe. Energii už zbytečně nerozptyluju. V tom vidím zásadní proměnu.
Na Tour jste absolvovala pět etap ze sedmi. Jak náročné bylo vše na fyzické a psychické síly?
Velmi. Dokonce se přiznám, že už v Oberstdorfu jsem to chtěla při desítce ve druhém kole zabalit. Hlavou mi běželo, že to asi nezvládnu. Ale bylo by mi hrozně trapně, naštěstí jsem to ustála. Trpěla jsem jako pes. Celá Tour je strašně těžká.
Svědčí o tom i velký počet odstoupivších závodnic… Sedm etap jich zvládlo pouze 37. Co jste měla v plánu vy?
Chtěla jsem dojet. Nebyly v tom ani tak zdravotní trable, ale možná určitá nevyzrálost. Když jste mladý a absolvujete takhle náročný závod poprvé, máte na kahánku. Podívejte se na Fridu Karlssonovou, kterou museli na sjezdovce po závěrečné etapě křísit. Pěkně jí to sesekalo. Tělo má své limity. Je obrovsky znát, když ve sprintu postupujete nebo vypadnete hned v kvalifikaci. Sil pak máte na další dny mnohem víc.
Ve čtvrtfinále i v semifinále jste náramně kopla nohu do cíle a o setinky postoupila. Jde o nacvičenou věc?
Je to spíše intuitivní. Okolnosti vás donutí. V tréninku jsem to snad nikdy neudělala. (směje se)
Za tři roky je ve Val di Fiemme olympiáda. Sprint se rovněž pojede klasicky. Motivace uspět jako hrom, že?
Bezpochyby. Přesto doufám, že nějaký dobrý výsledek přijde ještě dřív.
Třeba na únorovém mistrovství světa v Planici?
Kéž by. Teď se hrabu z veliké únavy. Pak vyrazím do Livigna, kde se potřebuju restartovat. Vynechám i skateový sprint ve Světovém poháru, vše podřídím Planici. Snad se to vyplatí.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: Barbora Reichová
