Nedávno oslavil 82. narozeniny. Vitalitu a energii by mu však mladší generace mohly jenom závidět. Olympijský vítěz z Tokia 1964 ve stíhačce Jiří Daler stále velmi aktivně sportuje.
Kromě cyklistiky a turistiky populární duklák pravidelně vyráží na lyže či běžky. ,,Ale už to není ono. Třeba vloni jsem na kole najel jen čtyři tisíce kilometrů,“ usmívá se legendární cyklista.
Počkejte, takové kvantum nenastřádá leckterý hobík…
Před pár lety jsem toho zvládl mnohem víc. Čtyři tisíce za loňský rok je na mě strašně málo.
Sport je pro vás nejlepší drogou, že?
Bez pohybu to nejde. V zimě běžky, sjezdovky, v létě kolo a turistika. Sem tam si musím vzít nějaký ten prášek, ale jinak se cítím v pohodě.
Dráhovou cyklistiku jistě pořád bedlivě sledujete. Jak jsme na tom?
V dnešním vrcholovém sportu je všechno výrazně propojeno s financemi. Jedině pak ho můžete dělat na profesionální úrovni. Je trochu ostuda, když naši kluci musí jezdit trénovat do Bulharska. Tady tak kvalitní dráhu nemáme.
Zajdete občas v Brně na velodrom?
Občas ano, když není hezky a nechce se mi jet po silnici. Pár kol si na betonové dráze v Písárkách obkroužím. Rád se podívám i na závody.
Jste nesmírně skromný člověk. Jak vnímáte dlouholetou popularitu?
Podobných úspěchů dosáhlo vícero lidí. Když mi někdo tu moji medaili připomene, rád se o tom pobavím. Je škoda, že někteří olympionici z Tokia už nejsou mezi námi. Z toho mi je někdy smutno.
Nedávno jste oslavil narozeniny. Který dárek vás nejvíce potěšil?
Na dárky si nepotrpím. Vždycky v rodině říkám, ať mi nic nenosí, že všechno mám, že nic nepotřebuju. (směje se) Přesto si nedají říct. Pro mě je nejkrásnější, že společně posedíme.
Zavzpomínáte při tom i na vaše začátky?
Někdy se k tomu dostaneme. Mě v tomto směru nejvíce ovlivnil Závod míru. V té době byl ohromně populární. Hodně se o něm mluvilo, poslouchalo v rozhlase, psalo v novinách. Byly to krásné reportáže. Reportér Karel Malina o tom vždycky hodně vykecával. Měli jsme špičkové cyklisty. Veselý, Růžička a další. Ti mě inspirovali.
Chtěl jste být jako oni, že?
V té době mi bylo kolem třinácti, čtrnácti let. Ale rozkejval jsem se až v šestnácti.
Dnes by bylo na kariéru vrcholového cyklisty asi pozdě, ne?
Beru to jinak. Buďme rádi, když v dnešní době děti sportují. Mají tolik lákadel, že se spíš nehýbou a hnijí u mobilů a počítačů. Naše doba byla úplně jiná.
Krásnější?
Já to tak vnímám. Přišel jsem ze školy, kabelu hodil do ,,kóta“ a šlo se ven. Dělali jsme různé vylomeniny a taky si hráli na Zátopka, Doležala či Veselého. Rybníky byly zamrzlý. Mydlili jsme hokej a různě blbli na sněhu. Nádhera.
Později jste trénoval při zaměstnání. Šlo o těžkou řeholi?
Lehké to nebylo. V práci jsem byl v tehdejších Fučíkových závodech osm hodin denně. Dělal jsem od sedmi do tří. Jen v úterý a ve čtvrtek jsme mohli jako reprezentanti chodit o tři hodiny dřív a mohli trénovat o to víc.
Pořádnou dřinu jste zúročil právě při olympiádě v Tokiu. Vloni se do této metropole Hry vrátily a pro českou výpravu dopadly znovu velmi dobře. Byl jste pozorným divákem?
Samozřejmě. Hodně jsem přál Tomáši Bábkovi. Bohužel mu to nevyšlo. Z výsledků českých sportovců jsem jinak měl velkou radost. Za éry Československa bylo Tokio nejúspěšnější, za éry Česka také. Svědčí nám to tam.
Od vás se tehdy zlato nečekalo. Favoritem finále byl Giorgio Ursi z Itálie. Vy jste mu to ale pěkně nandal…
Překvapení to bylo. Věděl jsem, že medaili mám už jistou. Vůbec jsem se nestresoval. Porazil jsem ho a vůbec si v tu chvíli neuvědomoval, co jsem vlastně dokázal. Přivítání v Brně bylo veliké. Moc jsme si to tehdy s Ludvíkem Daňkem a Františkem Schmuckerem užili.
A byla také zajímavá odměna, že?
(směje se) Jo, jo. Dostal jsem 6 000 korun a plynovou ledničku.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
