Nadporučík Libor Jiroušek jako závodník skončil, armádnímu klubu Dukla Prostějov šéfuje už z pozice trenéra a manažera.
Přijal novou výzvu. Libor Jiroušek, česká parašutistická legenda, se už z nebes nebude snášet jako elitní závodník armádního klubu Dukla Prostějov. Bohaté zkušenosti začne úročit z postu vedoucího trenéra. ,,Beru to spíše jako pozici manažera, který musí zajistit co nejlepší podmínky pro kvalitní trénink,“ má jasno třiačtyřicetiletý mnohonásobný mistr světa a Evropy.
Bylo těžké dát závodům definitivní sbohem?
Je pravda, že mi bylo líto zahodit všechny ty roky úsilí to někam dotáhnout a pak, když už je člověk na špici, toho všeho zanechat. Na druhou stranu převládl pocit, že mi to úsilí už nestojí za ten chvilkový pocit vítězství. Prostě nastal čas se rozvíjet v něčem jiném.
Chlubit se můžete řadou skvělých úspěchů. Ať v přesnosti přistání, individuální či skupinové akrobacii. Ve sbírce máte i titul absolutního mistra světa. Bude na co vzpomínat, že?
Titul absolutního mistra bude asi největší zážitek. Shodou okolností se tak stalo na Slovensku, kde u toho mohla být moje mamka. Ke všemu se jednalo o jediný šampionát, na který se kdy vypravila, takže si to užila asi víc než já, protože mě v tomto sportu velice podporovala.
Dokázal jste si v začátcích v roce 1994 představit, že vám to takhle půjde?
Vůbec jsem si nepředstavoval, že bych v parašutismu závodil. Začal jsem, protože oba rodiče skákali a celé dětství jsem strávil na letišti. Pokaždé, když jsem letěl letadlem, jsem si představoval, jaký je to asi pocit z něj vyskočit. No a první seskok mě strašně nadchl. Rázem mi bylo jasné, že se tomu budu věnovat hlava nehlava.
Kterou nejužitečnější radu jste od rodičů dostal?
Hlavně si vždy hlídat výšku, což ne vždy jde v závodním skákání úplně dodržet.
Výjimečnosti jste dosáhl především v individuální akrobacii. Kolik za ní stojí dřiny?
Většinou jsou v ní nejlepší bývalí gymnasté, což já totálně narušuji. Jsem v tomto směru snad největší antitalent, co znám. Je to prostě o úsilí, tréninku, rychlé reakci, orientaci, psychice a štěstí.
V oblacích je jako doma. Parádní výhled na Dubaj při seskocích ve Spojených arabských emirátech. Foto: archív
Poslední velkou medaili jste získal při listopadovém armádním mistrovství světa v Kataru. Byla stříbrná. Co scházelo k prvenství?
Chybělo hodně a málo. Semifinálový seskok se mi extrémně nepovedl. Při individuální akrobacii se vyskakuje z 2200 metrů a natáčí vás pozemní kamera, která je vyznačena na zemi. Já jsem ji bohužel vnímal pod jiným úhlem, než byla doopravdy. To znamená, že jsem si myslel, že se mi seskok povedl, než jsem uviděl videozáznam. No a pak jsem se již posledním seskokem zachraňoval ze čtvrtého místa.
Loňská sezona byla výjimečná. Z civilního MS v Rusku jste si přivezl tři zlaté. Dvě z týmových soutěží. Parta v Dukle musí fungovat skvěle…
Myslím, že parta je výborná a hlavně je vidět, že nás to baví. Výhodou našeho týmu je schopnost udržet dlouhodobě ty nejlepší sportovce v našem týmu a možnost obměnit je za mladší až ve chvíli, kdy na to opravdu mají. To by samozřejmě nebylo možné bez podpory Dukly, potažmo AČR, za což velice děkujeme.
Rozumíte si i mimo parašutistické dění?
Samozřejmě jsou chvíle, kdy chemie v týmu není úplně růžová. Ale myslím, že je to naprosto přirozené, když uvážíme, že mnohdy spolu trávíme více času, než s manželkami. (smích)
Vyhýbala se vám v kariéře zranění? Případně, které bylo nejvážnější a jak se přihodilo?
Nevybavuji si žádné způsobené během skákání. V našem sportu jsou zranění spíše ultimátní. Musím zaklepat, že v historii Dukly Prostějov se žádné vážnější zranění během seskoku nestalo a doufám, že to tak bude pokračovat i nadále. Samozřejmě z dlouhodobého hlediska máme všichni problém se zády, která dostávají zabrat při otevření padáku a nesymetrických dopadech při přesnosti přistání. Jednoznačně však můžu říci, že úrazy nejvíce přicházejí, když se neskáče (fotbálky, kola, trampolíny, lyže atd.).
Měl jste někdy při výskoku strach? Co se zpravidla honí hlavou?
Samozřejmě. A čím jsem starší, tím více. Není to nějaký dlouhodobý pocit, ale spíše taková rychlá myšlenka, když se přihodí něco nestandardního. Řekl bych, že se více bojíme na palubě letadla, než při samotném seskoku, protože to nemáme ve svých rukou a nemůžeme to nijak ovlivnit. Při seskoku už není moc času se bát, jelikož se musíme soustředit na samotný výkon. U mladých kluků se někdy stává, že se chovají jako kdyby měli být nesmrtelní, ale časem a hlavně s nárůstem zkušeností, je to většinou přejde.
Ve vzduchu to musí být pořádný adrenalin. Je náročné se udržovat stále ve stoprocentní koncentraci?
Adrenalin to je spíše ze začátku. Později už se jedná o klasický rutinní trénink. Člověk nemůže zažívat adrenalin pětsetkrát za rok, to by skončil v blázinci. Přichází většinou opět v nějakých nestandardních podmínkách. Například seskok doprostřed Křižíkovy fontány na pražském výstavišti byl toho jasným důkazem. 3000 trysek tenkých jak jehly, na které se napíchnete, pokud se netrefíte. To vyvolá adrenalin i u apatického lenochoda. (smích)
I vám se stalo, že se neotevřel padák… Šok?
Ano, myslím, že pětkrát. První případ jsem zažil, až když jsem měl 6500 seskoků, pak se tempo trochu zrychlilo. Většinou to není tak, že by se padák neotevřel, ale je nějak poškozený nebo zamotaný. Například u malých padáků, které používáme na akrobacii stačí lehké protočení při otevření a následuje velká rotace s obrovským přetížením. V takovou chvíli musíme padák odhodit a teprve potom otevřít záložní. V mém případě to nikdy nebyl šok, ale spíše dávka stresu následovaná pár ostrými slovy. Pak již následuje bezpečnostní postup, který má každý z nás nacvičený. Bezpečnost parašutismu se velice zvýšila díky novým postupům, materiálům a přístrojům. V roce 2020 vycházela jedna smrtelná nehoda na zhruba 250 000 seskoků. Dá se tedy konstatovat, že náš sport je velmi bezpečný.
Ze závodníka jste se rázem stal trenérem. Půjde z vašeho pohledu o jednoduchý přerod?
Na letošním civilním MS jsem byl oficiálně trenér i závodník. V našem týmu je potřeba trenér spíše pro B tým a juniory. A tým je na takové úrovni, že každý ví, co má dělat. Spíše jde o vzájemné konzultace. Hlavním úkolem trenéra je pozice manažera, který musí zajistit co nejlepší podmínky pro kvalitní trénink.
Dukláci patří mezi světovou špičku. Je složité držet laťku pořád hodně vysoko?
Kdyby to bylo jednoduché, tak by vyhrávali všichni. Hlavní výhodu vidím v kontinuitě taktiky přípravy a objemu seskoků ve třech disciplínách. Další výhodou je, že nemusíme obměňovat sportovce, kteří mají výkonnost. Například německý tým se díky jejich vojenským nařízením mění téměř každý rok. Samozřejmě výkonnost jiných států se také mění a my na ni musíme pružně reagovat.
Máte představu, co by mohlo fungovat lépe?
Největší problém nám aktuálně dělá stáří civilních letadel, ze kterých trénujeme. Jsou velice pomalá a často dochází k technickým problémům. To nás zdržuje a někdy dokonce i ohrožuje. Do budoucna by se to mohlo odrazit i na úrovni naší výkonnosti. Zkrátka musíme najít nějaké řešení ve formě většího využívání vojenských letadel, popřípadě koupí letadla nového.
Stanete se nástupcem Jiřího Šafandy. Jak moc si ceníte jeho dlouholeté trenérské práce u Dukly?
Pokud vím, tak pan Šafanda byl u nás nejdéle sloužícím velitelem. A přesto, že jsme ne vždy měli stejný názor na trénink a vedení našeho týmu, musím uznat, že za jeho éry se dovezlo nejvíce medailí v historii Dukly Prostějov.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
TITULNÍ FOTO: CPA
