Když si minulou sobotu nasadil pomyslnou korunu pro krále české atletiky, byl oštěpař Dukly Praha Jakub Vadlejch myšlenkami částečně v přípravě na příští sezonu. Ta už začala a brzy se se skupinou Jana Železného přesune na soustředění do Špindlerova Mlýna.
Není od věci si připomenout, co se letos Vadlejchovi kromě olympijského stříbra povedlo. Jeho triumf v anketě byl naprosto zasloužený. Stal se nejúspěšnějším českým atletem v Tokiu, dosáhl tam sezonního maxima 86,67 metrů a nestačil pouze na Inda Neeraje Chopru. Dařilo se mu i v Diamantové lize. Na mítinku v Lausanne skončil druhý a v curyšském finále třetí. Vždy hodil za 85 metrů, a to se mu letos podařilo čtyřikrát.
Jak byste zhodnotil uplynulý rok?
Letošní sezona je myslím životní. Jinak ji nazvat nelze. Olympijské stříbro, to je událost, jaká se už nemusí nikdy zopakovat. Ještě teď v sobě cítím pocit, kdy jsem odcházel ze stadionu, a v hlavě se mi honilo, že se zúročilo dvacet let dřiny.
Takový výsledek byl jistě vaším cílem…
… vždycky jsem chtěl na něco takového dosáhnout. Vzorem pro mě byl právě trenér, který vyhrával olympiády. Vždycky jsem se mu chtěl podobat nebo ho nějak napodobit. V momentě, kdy se mi to po tak dlouhé době, co jsem s oštěpem začal, povedlo, jsem cítil obrovské zadostiučinění. (úsměv)
Letošní sezona se pro vás nevyvíjela optimálně. Kdy vám bylo nejvíc ouvej?
Někdy mezi Zlatou tretrou a mistrovstvím republiky. Před tím jsem se cítil parádně, ale na ostravský mítink jsem přijel s natrženým tříslem. Tretru jsem ještě nějak odházel, protože jsem potřeboval potvrdit limit na Tokio. Až pak se zjistilo, že jsem závodil s dírou v noze.
Jaké byly následující týdny?
Všelijaké. Zkraje se to nechtělo vůbec hojit. Věděl jsem, že do olympiády zbývají necelé dva měsíce. Naštěstí se to podařilo vyléčit. Všichni lidé kolem mi pomohli vrátit se zpátky a pak to dopadlo, jak to dopadlo. (úsměv) Musím jim všem poděkovat.
Máte z letoška nějaké momenty, na něž jen tak nezapomenete?
Jeden takový nastal při mistrovství ČR ve Zlíně. Ještě jsem pořád cítil tříslo a věděl, že musím závodit. Říkal jsem si, že kdybych nenastoupil, tak si přestanu věřit. Předvedl jsem relativně slušnou sérii a potvrdil si, že zranění je na ústupu, a mohu se od toho odrazit. Tohle byl zlomový okamžik a pak přišel ještě druhý.
Povídejte.
Bylo to samozřejmě v tokijském finále ve chvíli, kdy se mi podařilo pátým hodem přehodit kluky, a dostat se na druhou pozici. To je prostě pocit, který každému přeju. Když se stane to, co chcete, a v co vnitřně doufáte, je to něco neskutečného.
Co jste stihl po konci sezony?
S manželkou zaslouženou dovolenou u moře. Také jsme nějaký čas strávili při lázeňském pobytu v Karlových Varech, což zařídil Český olympijský výbor. Pak jsme zvládli spoustu návštěv u našich rodin a partnerů, s nimiž spolupracuji.
Jak vám „chutná“ zimní příprava?
Už začala, bez ní by to nešlo. Se skupinou odjedu na soustředění ve Šindlerově Mlýně, pak budeme pokračovat v teple v Turecku.
Příští sezona je specifická tím, že se krátce po sobě uskuteční mistrovství světa a Evropy. Jak se k tomu postavíte?
Osobně bych rád závodil na obou vrcholech, protože z mistrovství Evropy ještě nemám medaili. To je pro mě obrovská motivace. Na druhou stranu jsem docela rád, že se světový šampionát koná dřív, protože je to přece jen větší akce. Člověk se na něj bude víc upínat.
Co olympijská Paříž, do začátku dalších her zbývají jen necelé tři roky?
V hlavě to samozřejmě mám, olympiáda je největší závod, ale já chci končit až v Los Angeles 2028. To, že se mi povedlo uspět teď v Tokiu, mi dodává sebevědomí a pokusím se to nějak zopakovat.
TEXT: ASC Dukla/lan
FOTO: CPA
