Poslat mu přihrávku pod koš, pohodlně míč uklidí do síťky. Měří totiž 201 centimetrů. A jen pro zajímavost: velikost boty má 47. Jenže František Smetana neholduje basketbalu, ale sportovní střelbě. V Chateauroux si ve vzduchovce odbyl olympijskou premiéru, a přestože nedosáhl nijak oslnivého výsledku (38.), byl s předvedeným výkonem spokojený. ,,Hlavou jsem to zvládl. To je pro mě hlavní bonus pro příště,“ konstatoval pozitivním tónem dvoumetrový sympaťák.
Nad svými parťáky z českého týmu ční jako Eiffelovka. To ostatně už v mládí, když se ve třinácti rozhodl navštěvovat kroužek střelby. Už tehdy měl se svou postavou jistý problém. ,,Sehnat střelecký kabát a boty v mé velikosti, byl v začátcích velký problém. Používal jsem, co bylo nejdostupnější. Klasicky řečeno – byla to bída,“ nezdráhal se zavzpomínat na žákovské časy.
Terč, zejména jeho střed, se pro něho stal ohromnou výzvou. Zatímco vrstevníci odpadali, on cítil touhu se pořád zlepšovat. Na tréninky chodil častěji, začaly se rodit drobné úspěchy. ,,Po jisté době mi koupili na míru ušité oblečení, už to znamenalo obrovský posun. A dokonce jsem začal zjišťovat, že ani ta moje výška není úplně nevýhoda. Náš sport je především o psychické odolnosti a pochopení, co funguje nejlépe. Není důležité, jestli jste velcí či malí, ale jestli dokážete v závodě uchopit správné věci z tréninku,“ poznamenal šestadvacetiletý rodák z Uherského Hradiště.
Smetana v mládí vytěžil i ze skutečnosti, že se střelnice nalézala za jeho bydlištěm. ,,Na Uherskobrodsku zase tolik možností ke sportování nebylo. O basketbalovém oddíle jsem ani neslyšel. A když jsem jednou vyrazil na florbal, tak jsem tam nedošel, protože jsem to sportoviště jednoduše nenašel. Střelnice byla hned za domem. Proto vyhrála tato varianta.“
Ke všemu přišly výhody. Klub v Nivnici, zaměřující se na činnost s talentovanou mládeží, byl finančně štědře podporován. ,,Nepocházím z movité rodiny, proto šlo v mém případě o zásadní věc. Kdybych si to měl hradit sám, skončil bych velmi brzo. V oddíle nám platili i startovné, někdy přispívali na cesťáky. To mi umožnilo se rozvíjet,“ říká s naprostou vážností.
Zásadní spolupráce s Emmonsem
I jeho růst ovlivňovali trenéři. Poznal jich několik. ,,Někdy jejich rady smysluplné byly, někdy ne. Rozhodně nerad slýchávám výroky, že jsem byl rozený talent.“
Zásadní přerod v jeho kariéře nastal v roce 2017, kdy v Dukle začal spolupracovat s Matthew Emmonsem, držitelem všech tří olympijských kovů. ,,Od té doby jsem se vlastně opravdu učil střílet. Na náš sport jsem získal úplně jiný náhled. Vedli jsme i diskuze na téma: co vlastně talent vůbec je. Až s Mattem jsem se o tom dokázal v hlubší míře pobavit a jak ho případně využít.“
Na výraznější úspěchy na mezinárodní scéně Smetana čekal do svých čtyřiadvaceti. Píle a poctivý přístup mu je ale přinesly v hojné míře. Ví, jak chutnají týmová zlata z mistrovství Evropy či individuální bronz ze světového šampionátu. Díky němu si také vybojoval kvalifikační místo pro olympijské hry v Paříži. ,,Střelec zraje časem. Také z muzikanta se stane virtuos až po tvrdém drilu. Pod to se podepisuju. V tréninku vám to odstřílí kdokoliv, v závodě je to jiné. Myslím, že mi velmi pomohlo, že jsem na velké akce vyrážel až poté, co jsem svou výkonnost stabilizoval. Tedy jako dospělý,“ má jasno.
Smetanova výsledková sinusoida nemá nijak dramatický rádius. Přesto se chce věřit, že si vše musí nejprve otestovat, aby z nabyté zkušenosti následně vytěžil co nejvíce. ,,,Asi to tak je,“ souhlasí. ,,Na první Evropu i svět jsem odlétal s tím, že to jedu vyzkoušet a hlavně to ustát. Při dalších startech pak přišly i pěkné výsledky.“
Podobně to měl při své premiéře na olympijských hrách v Paříži. Za čtyři roky v Los Angeles by tedy podle předešlé prognózy mohl mířit vysoko. ,,Kéž by to tak bylo,“ směje se.
Problémy se zrakem
V Chateauroux jej bohužel provázely problémy se zrakem. Řešil je už před příjezdem do dějiště. Po nasazení kontaktních čoček Smetana do dvanácti hodin nevidí úplně dobře. A závod bohužel začínal už v jedenáct. ,,Blbě mně slzí oko, čočka se zamlžuje. Možná jsem mohl vyzkoušet jinou variantu, ale riskoval bych. Když bych si nakapal a nefungovalo by to, proklínal bych se. Olympiáda je jednou za čtyři roky, měl jsem strach. S panem doktorem musíme něco vymyslet,“ poznamenal chlapsky.
Umístění ve čtvrté desítce nebral nijak dramaticky. ,,Už od mala jsem přemýšlel, jaké to je závodit na olympiádě. Obdivoval jsem všechny ty sportovce, že se nerozklepou. Mně se dříve klepaly nohy i při závodech v „Horní Dolní“. Tady jsem si při nástupu všechno pečlivě zkontroloval, stoupl si do polohy, vzal zbraň do ruky, podíval se přes mířidla, a ouha, neviděl jsem na terč. Po nástřelu jsem se cítil už velmi dobře a byl překvapený, že jsem to i přes zdravotní trable obstojně zvládl.“
TEXT: Pavel Král/ASC Dukla
FOTO: olympijskytym.cz
