Své schopnosti ukázal v pravou chvíli, nominaci na olympijské hry v Itálii by měl mít jistou. Matyáš Bauer, syn legendárního běžce na lyžích Lukáše Bauera, si v nedělním závodě Světového poháru v německém Oberhofu 20. místem na klasické desítce s intervalovým startem vylepšil kariérní maximum.
Výborný výsledek jednadvacetiletého mladíka náramně potěšil. ,,Je to obrovské povzbuzení. Po ne úplně povedeném startu sezony přišel konečně krok správným směrem. Z nějakého důvodu jsem zatím jezdil dost pod své možnosti. Moc jsem nevěděl, co se děje. Všechny indikátory napovídaly v přípravě solidní výkonnosti, ale velmi dobrý výsledek přišel až teď,“ říká upřímně. ,,Kvůli nachlazení jsem musel vynechat Tour de Ski. Deset dní jsem s tím laboroval. Intenzivně trénovat jsem znovu začal po novém roce. A konečně je to někde vidět. Pocitově se dostávám tam, kam si myslím, že pařím,“ těší ho.
V Oberhofu se všechno sešlo nebo jste cítil nějaké rezervy?
Ze závodního hlediska všechno klaplo. Lyže byly super připravené jak na stoupání, tak na sjezd. I síly jsem si rozvrhl optimálně. Všechno zatím jedeme z poměrně náročného tréninku, v případě menší únavy bych možná zajel ještě lépe.
Představíte se i nyní při SP ve švýcarském Gomsu?
Vyrážím v pátek. V neděli mě tam čeká dvacet kilometrů klasicky s hromadným startem.
Bude start na olympijských hrách splněným snem, tedy alespoň počátečním?
S tím počátečním souhlasím. Rád si kladu vysoké cíle. Nerad bych tam byl jen do počtu. Půjde o první olympiádu. Uvidíme, jak budu svázaný tlakem s ní spojeným. Takovouto akci jsem v životě nezažil, bude tam toho pro nás mladší běžce dost nového. Naše hlavní chvíle by měly přijít až v dalším olympijském cyklu.
Určitě se vám ale může hodit zkušenost z loňského mistrovství světa v Trondheimu, kde byla divácká atmosféra fantastická. Plné tribuny i velký počet fanoušků kolem trati vás poženou také ve Val di Fiemme…
Ve vytrvalostních sportech hrají diváci opravdu velkou roli. Jedná se o výraznou emoční podporu. Ze strany závodníka jde i o lehký závazek nechat na trati všechno. Vím, že mě chtějí pomoci. Řev, který byl v Trondheimu, na to jsme fakt zvyklý nebyli. V Itálii může být všechno ještě intenzivnější.
Velkou sílu můžete mít ve štafetě na 4×7,5 kilometru. Souhlasíte?
Jirka Tuž byl v Oberhofu patnáctý, Michal Novák je dlouhodobá stálice reprezentace. Toužíme po hezkém výsledku.
Poprvé se na OH pojede na úseku místo deseti jen sedm a půl kilometru. Je to výhoda vzhledem k větší možnosti udržet se v kontaktu s TOP týmy?
Vyzkoušeli jsme si to už v Trondheimu. Pro mě osobně se o velký rozdíl nejedná. Člověk to ale nesmí přepálit.
S Jiřím Tužem závodíte už od žáků. Jste velcí kamarádi?
Jsme stejně staří, navzájem se popoháníme. Kdybychom neměli jeden druhého, nebyli bychom na tak dobré úrovni.
Váš otec je legendou běžeckého lyžování. Měl jste od dětství nastavené, že půjdete v jeho šlépějích?
Jako malý jsem byl rozhodnutý, že lyžovat vůbec nebudu. Chtěl jsem hrát fotbal. Do nějakých čtrnácti let jsem se toho také držel. Běžky jsem dělal jen pro zábavu. Stejně tak orientační běh a horská kola. Zlomilo se to až v dorostu, kdy jsem v Karlových Varech přestoupil do skupiny Míry Petráska. U něho jsem měl možnost se spojit se skupinou lidí, v níž mě to extrémně bavilo. I přesto, že běh na lyžích je o velkém odříkání, tak jsem si to užíval. Díky tomu jsem své priority přehodnotil.
Táta to tedy nechal čistě na vás…
Ve finále se mě skoro snažil tlačit do fotbalu. Moc dobře věděl, jakou je lyžování řeholí. Nenechal jsem se. Jsem rád, že teď přichází čas, kdy se s ním začnu porovnávat.
Když váš otec získal stříbrnou olympijskou medaili v Turíně, byly vám necelé dva roky. Na dalších Hrách ve Vancouveru přidal dva bronzy. Má je doma vystavené?
Jsou ve vedlejším pokoji ve vitríně. Když někdy nemám chuť nebo ztrácím motivaci, protože je venku počasí pod psa a měl bych v tom tři hodiny trénovat, tak se na ně jdu podívat. Hned je všechno zpátky. Touhu něco dokázat mám v sobě danou. Nepotřebuji tátu převýšit, ale velká medaile samozřejmě láká.
Neustálé porovnávání tedy berete s nadhledem…
Dříve jsem to vnímal dost. Hlavně v žácích a dorostu. I když se mi závod povedl nebo ne, oboje bylo špatně. Buď jsem slyšel, že jsou to geny po rodičích nebo nejsem schopný dostát slavnému jménu. Od juniorů, kdy už dospíváte a běhu jsem začal obětovat opravdu hodně, to už vůbec nevnímám. Soustředím se sám na sebe.
Přesto. Berete jeho rady?
Pořád jsem mladý. I táta dělal chyby, právo na ně mám i já. I když to možná nejsem schopen dát tolik najevo, tak si je beru k srdci, aby omylů ubývalo.
Máte srovnatelné obě techniky?
V bruslení ani v klasice nejsem nijak odstřelený od špičky. Jen ten sprint mi tolik nejde. To jsem asi trochu podědil. (směje se)
Jaká by měla být vaše hlavní distance na olympijských hrách?
Desítka volnou technikou. Tam si věřím nejvíc. A kéž by se mi konečně povedl také skiatlon. Možná pojedu i padesátku. Tam ale člověk nikdy neví, jak mu to sedne. Úmrtnost na trati je dost vysoká.
Co profily okruhů, jsou ve Val di Fiemme náročné?
Slyšel jsem, že jsou za poslední roky na takto významné akci nejtěžší. Uvidíme. Pokud bude forma dobrá, tak to nebude moc o okruhu, ale hlavně o nastavení těla.
TEXT: Pavel Král
FOTO: Tomáš Kozáček
