Fotbal mu nešel podle představ, na základce jej při tělocviku předbíhaly i dívky. ,,Je to tak,“ usmívá se Ondřej Macík, dnes nejrychlejší muž české historie na dvousetmetrové trati.
Za rekordním časem 20,39 vteřiny, kterého dosáhl při domácím šampionátu v Táboře, stojí spousta tvrdé dřiny a odříkání. ,,Atletikou žiju. Dávám jí maximum. Těžím také z podpory rodiny, mám výborného trenéra. Chci si splnit své sny,“ nezastírá dvaadvacetiletý mladík z Dukly Praha.
Gratulací k rekordu i titulu jistě přišlo nepočítaně. Která potěšila nejvíc?
Samozřejmě od mých nejbližších, tedy rodiny, kamarádů, trenéra, ale i soupeřů. A pak také od Evy Adamczykové. Když vám napíše olympijská vítězka, je to něco, čeho si moc vážíte.
V cíli jste výslednému času nemohl uvěřit. Šokoval jste sám sebe?
V danou chvíli ano. V hlavě něco nosíte. Touha překonat určité limity tam je vždycky. Teď si to sedlo náramně. Rozhodně jsem nečekal, že se takový čas povede v této sezoně, natož v tomto závodě.
Kde se dají stlačit další setinky?
Nejslabší jsou starty. Zrychlit se dá i ve finiši. Rezervy tam jsou. Zlepšuju se každým závodem. Pořád mi zbývá dost sil, což je skvělý odrazový můstek do další práce. Čas se dá určitě stlačit.
Hrají velkou roli i zkušenosti?
To bych ani neřekl. Nervozitu moc nevnímám, jde spíše o techniku, kterou je potřeba vypilovat. Není mi od boha úplně daná.
Spolupráce s trenérem Michalem Novákem vám evidentně svědčí. Kolik úsilí a dřiny stojí za skvělými časy z poslední doby?
Za svůj výkonnostní růst mu hodně vděčím, stejně tak rodině. Mám své sny, které bych rád naplnil. Atletice teď dávám všechno.
Po vítězném závodě v Táboře jste zmínil, že vás k pořádnému tréninku motivovala zlatá medaile Pavla Masláka z halového ME 2015 v Praze. Jak jste fungoval před tím?
Skoro jako každý kluk jsem začínal s fotbalem. Postupem času jsem zjistil, že jsem se pro tenhle sport úplně nenarodil. Ve čtrnácti tak došlo k rozhodování, co dělat dál. Vítězný běh Pavla Masláka mě tehdy velmi motivoval. Přesto byla atletika dlouho jen koníčkem.
Vrozené dispozice pro sprinty jste cítil od mala?
(směje se) Vůbec. Na základce mi to na dráze nandávaly i holky.
Na ovále jste začínal čtyřstovkou. Co způsobilo přechod na sprinterské tratě?
V roce 2020 jsem chytil covid. Bylo nutné pozměnit přípravu. Začali jsme pilovat rychlost a uzpůsobovali tomu tréninkový proces. Kratší tratě se staly prioritou. Velkým skokem byla dřina v posilovně. Hodně jsem zesílil a začal být rychlý.
Pomohlo v tom i duklácké zázemí? Čerpáte rady od zkušenějších borců, třeba Jana Veleby či Pavla Masláka?
Bezpochyby. Nejbližší vztah mám v tomhle směru s Honzou Velebou. I trenér Novák s ním řadu věcí konzultuje.
Co jste vůbec říkal na jeho titul v šestatřiceti letech na hladké stovce?
(směje se) Je to neuvěřitelnej blázen. Moc mu to přeju.
Vám se velmi přiblížil start na mistrovství světa v Budapešti…
Na základě žebříčku by to mohlo klapnout. Nechci to zakřiknout.
Určitě hlavou běží i účast na olympijských hrách v Paříži. Jednalo by se o splněný sen?
Každopádně. Výkon z Táboře mě hodně nakopl. Chci udělat všechno, abych v příští sezoně nabral potřebné body nebo třeba i splnil limit. To je ale ještě hudba budoucnosti. (usmívá se)
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
