Přestože v domácím pelotonu patří mezi nejstarší, stále Jarmila Machačová sbírá medaile na domácích šampionátech. A závodit hodlá i v roce 2025, přestože má již rodinu a stará se o syna Richarda.
Právě s ním a rodiči oslaví dlouholetá stálice Armádního sportovního centra Dukla letošní Vánoce.
Jak u vás vypadají vánoční svátky? Asi se ani ty neobejdou bez sportu nebo se mýlím?
„Vánoce trávíme jako většina lidí v rodinném kruhu. My jsme na Vysočině u babičky s dědou a během svátků se scházíme celá rodina. Ale i přes svátky se dost hýbeme, ať si pak u televize můžeme dát cukroví.“
Co v tyto dny nesmí u vás chybět?
„Vánoční setkání a zpívání koled ve vedlejší vesnici, ryba a bramborový salát, zdobení vánočního stromečku. Na kole se každý rok na Štědrý den jezdím podívat na nějaký betlém v okolí, to je už taková tradice.“
Dáváte si nějaká předsevzetí? Pokud ano můžete je prozradit či alespoň nastínit?
„Předsevzetí si dávám a to nejen na Vánoce. Bohužel teď se mi je už tolik nedaří plnit. Ale do nového roku bych si přála nedělat věci na poslední možnou chvíli a být někdy trochu v předstihu. Ale už teď vím, že je to asi trochu nereálné.“
Jak byste zhodnotila po sportovní stránce rok 2024?
„Rok 2024 pro mě začal po sportovní stránce skvěle, když jsem hned v lednu získala bronz na dráhovém evropském šampionátu v Apeldoornu. V dalších závodech v průběhu sezóny to bylo spíš nahoru dolů. Potýkala jsem se dost se zdravotními problémy a sezónu jsem zakončila zlomeninou klíční kosti na mistrovství světa v Kodani. A aby toho nebylo málo, tak jsem před třemi týdny na soustředění na Mallorce utrpěla při pádu ve sjezdu otřes mozku.“
Asi neplánujete ukončení kariéry. S jakými cíli půjdete do roku 2025?
„Po zraněních, které jsem na konci sezóny utrpěla, jsem konec kariéry zvažovala. Ale nakonec jsem rozhodla pokračovat. Ráda bych se rozloučila na Planetě a pokud možno v co nejlepší kondici. Konkrétní cíle úplně nemám, bude hodně záležet, jak na tom budu s výkonností.“
A jaký byl rok 2024 po osobní stránce?
„Byl hodně hektický, syn Ríša už začal chodit resp. běhat, a tak jsem se moc nezastavila. Nyní, jak už i hodně mluví, tak je s ním legrace. Moc si to užívám. Jen někdy má svoji hlavu a to je pak horší.“
V pelotonu již jezdí soupeřky, které by mohly být vašimi dcerami. Jak vnímáte, že je stále dokážete porážet?
„Věk úplně neřeším. Nikdy jsem neřešila a nevymlouvala se na to, že jsem mladá nebo teď už stará. Ráda jezdím na kole a závodím, a když se povede výhra je to super. Mám radost, když vyhraje kdokoliv z našeho týmu, jako se to třeba letos povedlo na silničním mistrovství republiky Báře Němcové.“
Počet vašich domácích titulů se blíží k číslu šedesát. Je toto číslo ještě pro vás nějaké meta?
„Nikdy jsem tituly nepočítala, ale vážím si každého vyhraného závodu, i když mistráky jsou vždy něco víc a je pocta vozit pak celý rok ten krásný dres. Tituly na silnici ale spočítané mám.“
Kromě sportu však musíte dělit svůj čas s rodinou. Jak to zvládáte?
„Jak jsem již říkala, letošní rok byl, oproti tomu loňskému, kdy byl Ríša ještě v kočárku, hodně náročný. Neměla jsem tolik času na odpočinek a hned po tréninku jsem za ním běhala. Mám ale skvělé rodiče a taky kamarádku Lenku, díky kterým jsem mohla absolvovat i etapové závody a o Ríšu bylo skvěle postaráno.“
Jak Ríša vnímá, že jezdíte na kole? Slavíte úspěchy spolu? Začíná také sportovat?
„Ríša je super parťák, i když samozřejmě někdy má svoji hlavu a je to náročnější. Pohyb miluje, jak kolo, tak i běh. Většinou je k neutahání a chce dělat to, co vidí okolo sebe. Opravovat kolo když to vidí u našeho mechanika nebo teď přišel s tím, že ho bolí nožičky a chce namasírovat od Pepy (našeho maséra). To nás hodně pobavilo. Rád tleská, když je někdo na stupních, ale spíš někdo jiný než máma.“
TEXT: ASC Dukla/jc
FOTO: archív
