Minulý týden se tyčkař Jan Kudlička, český rekordman, držitel medailí ze světového a evropských šampionátů a třináctinásobný mistr republiky, loučil s kariérou na exhibici v Opavě, kde s atletikou začínal.
Brzy půjde do akce v dresu pražské Dukly, svého milovaného klubu, naposledy. Přesněji řečeno 4. září při mistrovství České republiky družstev v Chebu.
Jak se těšíte?
Vnitřně jsem se rozloučil už v Opavě. Jsem zaměstnancem Dukly, pokud ona má zájem, abych tam skákal, tak to pro ni rád udělám. Jede se na body. Udělám maximum, co půjde.
Duklu reprezentujete od roku 2009. Pouto je určitě srdeční…
Určitě. Nikdy jsem nechtěl fungovat v jiném klubu. Dukla je fenomén. Vnímal jsem to tak už v době, kdy jsem závodil za Opavu. Těšil jsem se, až se jednou stanu duklákem. Budu jím už celý život.
Exhibiční rozlučku jste absolvoval minulý týden v rodné Opavě. Jak jste si užil báječnou kulisu na Dolním náměstí?
Strašně moc. Tak akce se fakt povedla. Přišlo hodně lidí, kteří vydrželi až do večerní autogramiády. Z toho jsem byl mile překvapený.
Na stojanech jste překonal 507 centimetrů a skončil druhý. O výsledek ale asi moc nešlo, že?
Přesně tak. Byla v tom i trocha smutku, když si člověk uvědomí, že po tak dlouhé době opravdu končí. Vůbec jsem nevěděl, co od sebe čekat. Skákal jsem jen z deseti kroků, takže to nic extra být nemohlo. Před akcí jsem měl spoustu zařizování. Tři dny jsem se vlastně nezastavil. Pro mě osobně bylo důležité, abychom si to hlavně užili. Výkon šel na druhou kolej.
Skočila si tam po dlouhé době i vaše manželka Jiřina, bývalá držitelka českého rekordu. Měl jste radost?
(směje se) Na dvou trénincích v Praze skákala líp. Ale přijela vlastně až v den akce. Čtyři hodiny seděla v autě a řídila. Pak ještě čekala, až skončíme my. Při třetím pokusu na 370 jsem měl spíše obavy, jestli by se na to neměla vykašlat. Nebylo už skoro vidět. Jinak si vedla velmi dobře.
Závod byl také vzpomínkou na někdejšího trenéra Jiřího Lesáka, který vás pro tuto náročnou disciplínu objevil…
Krásné začátky. Tréninky byly velice zábavné, proto jsem u atletiky také zůstal. Dělali jsme všechno. Jedině tím můžete mládež udržet na stadionu.
Jste mimo jiné vicemistrem Evropy, máte i bronz z halového mistrovství světa. Třikrát jste startoval na olympijských hrách. Sportovních zážitků je nepočítaně. Ční některý nad ostatními?
Je fakt těžké vypíchnout jen jeden. Každý závod měl svůj příběh. Silných okamžiků byla spousta. Často se mi vybaví olympiáda v Riu 2016, kde jsem skončil čtvrtý.
A poměrně nečekaně bojoval o medaili…
Hlavně jsme tam s Michalem Balnerem udělali české tyčce výbornou reklamu, vždyť jsme se oba probojovali v silné konkurenci do finále.
Bronz tehdy nebyl daleko. Co scházelo?
Dařilo se mi dlouho skákat všechny výšky na první pokus, což je vždycky základ úspěchu. Shodil jsem až na 585. Američan s horším zápisem to dal, takže nezbývalo než jít na 593, což už bylo bohužel nad moje síly.
Roli tehdy hrály i nepříznivé podmínky, že?
Soutěž nám dvakrát přerušovali. Jednou kvůli rozbitým stojanům, podruhé kvůli dešti. Museli jsme opustit stadion, seděli v tunelu na zemi a čekali, kdy nás pustí zpátky. Únava se stupňovala, bylo to už moc dlouhé.
Jste držitelem českého rekordu 583 centimetrů. Kdy ho může někdo překonat?
(úsměv) Rekordy jsou od toho, aby se překonávaly. Teď v nejbližší době o tom přesvědčený nejsem. Pár let asi ještě vydrží.
Jak nahlížíte na současnou domácí tyčkařskou generaci?
My jsme na sebe postupně navazovali. Byla éra Štěpána Janáčka, Adama Ptáčka, Michala Balnera, pak jsem přišel já. Teď je to slabší. Vychovat šikovného tyčkaře nejde ze dne na den. Doufám, že se brzy někdo najde.
V čem nám svět utíká?
Asi v lepších podmínkách a zabezpečení. Venkovní stadiony jsou fajn, ale máme tady jen dvě haly, když nepočítám přetlakovou nafukovací na Strahově. To je hrozně málo.
S manželkou Jiřinou máte malé dcery Terezu a Barboru. Budou z nich jednou atletky?
To se teprve uvidí. Ke sportu je samozřejmě povedeme. Atletika s gymnastikou jsou strašně důležitým základem pro všechno. Pak už to bude na nich.
Co vaše plány do budoucna? Mohou se fanoušci těšit na Honzu Kudličku trenéra?
Nedovedu si zatím představit, že bych měl dělat trenéra na plný úvazek. Ani nevím, jestli bych to uměl. Možná tak ještě někomu poradit. Své budoucí uplatnění stále ještě řeším.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
