Olympijské stříbro z Moskvy 1980 nebo bojkot bývalého východního bloku Her v Los Angeles 1984? Která vzpomínka je pro Imricha Bugára, československou diskařskou legendu, více emotivní? ,,Samozřejmě ta první. V pětadvaceti letech jsem se poprvé dostal na olympiádu a hned jsem v osobním rekordu získal medaili. A to jsem před odletem neměl bůh ví jakou formu,“ říká bez váhání šestašedesátiletá atletická ikona.
Samotný závod měl dle jeho slov velice podivný průběh. Zlato získal v té době poměrně neznámý sovětský diskař Raščupkin, favorizovaný Kubánec Delis skončil až třetí. ,,Dozvěděli jsme se, že tam trochu švindlovali. Já bych druhý zůstal, ale vítěz neměl být vítěz…“ Jak si tuhle lapálii vysvětlit? ,,Rusovi metr přidali, Delisovi ubrali. Ke všemu ten Raščupkin hodil možná ještě míň než Wolfgang Schmidt, takže by nakonec skončil až čtvrtý. Bohužel všechny záznamy z moskevské olympiády zmizely. Druhý den jsme chtěli svolat komisi, která by vše prošetřila. Ale jak říkám, průkazné materiály byly fuč. V té době ještě rozhodčí běhávali na místo dopadu a označovali ho. Dalo se to ovlivnit,“ je Bugár přesvědčen i po více než čtyřiceti letech.
Se stříbrnou medailí z olympiády v Moskvě 1980
Neúčastnili se Američani. Mohl vás tehdy některý přehodit?
Ne, ne. V té době už od nás dostávali ,,kartáč“. Pravidelně jsme je v naší disciplíně poráželi.
Za čtyři roky nastal opačný případ. Sportovcům z východního bloku byla účast v Los Angeles zakázána. Co vám po tomto politickém nařízení letělo hlavou?
Vůbec jsem se s tím nechtěl smířit. Byl jsem v té době nejlepší na světě. Tahle zpráva mě shodou okolností zastihla právě v Los Angeles, kde jsem absolvoval přípravný kemp. Nemohl jsem tomu uvěřit. Něco se ve mně zlomilo. Od té doby jsem už žádnou velkou medaili nezískal.
Prý jste se chtěl Her zúčastnit na vlastní náklady?
Měl jsem pohovor s tehdejším předsedou ÚV ČSTV Antonínem Himlem. Všechno bylo marné. Ještě mě nutili, abych odjel na Družbu, která měla být pro východní blok jakýmsi náhradním řešením. Já jim ale řekl, že když nemůžu na olympiádu, tak si vezmu dovolenou.
Přesto vám nakonec start na Družbě nařídili…
Kontrarozvědce se nelíbilo, že jsem v Americe blbě mluvil. Všude jsem totiž prohlašoval, že nevidím důvod, proč bychom do Los Angeles neměli cestovat. Tak mi dali nůž na krk.
Vy jste na téhle akci ale nijak nezazářil. Šlo svým způsobem o bojkot?
Vůbec ne. Vždycky jsem chtěl podat co nejlepší výkon. Před tím jsem odjel na dovolenou k moři. Bylo to spíš soustředění, ale místo trenéra jsem si s sebou vzal manželku. (směje se) Italové mě přemluvili k rámcovým závodům. Tak jsem házel a užíval si pohody. Před Družbou jsem ještě startoval v Norsku. Z Osla jsme pak odlétali do Moskvy. Jenže nám jaksi zapomněli sdělit, že předělali časový program. Přiletěli jsme ve čtvrtek a místo soboty házeli už v pátek. Ten den na přípravu mi scházel. Hodil jsem ,,jen 65.36“.
Výkony Imricha Bugára v nejlepších letech
Pocházíte z maďarské vesnice Ohrady. Kudy vedla cesta do diskařského kruhu?
Strašně rád jsem házel. Ve škole mi to nikdy nemohli změřit. Museli kvůli mně chodit na fotbalové hřiště. Krikeťák jsem kolikrát mrsknul až do kukuřičného pole. V patnácti mi pak řekli, že jsou okresní přebory, abych to šel zkusit, že mě přihlásí na disk.
Jak to dopadlo?
Ani jsem nevěděl, jak pořádně vypadá. V pátek jsem ho vyfasoval. Říkali mi: takhle nějak to vem a hoď to. Na zahradě jsem dal asi deset pokusů, ale vůbec mi to nešlo. V neděli jsem sedl na kolo a jel do Dunajské Stredy na závody. Tam jsem to při rozcvičce od kluků trochu okoukal. Mrsknul jsem prvním hodem 31.14 a vyhrál o dva metry.
Kdo vám dával první základy?
Trenér Hurtoň na SVŠT Bratislava. Bydlel jsem na učilišti a trénoval třikrát týdně.
Výkonnost stoupala. Je pravda, že vám první nominaci na velký závod musel přečíst farář z vaší vesnice, protože jste uměl jenom maďarsky?
Souhlasí. Šlo o mezistátní utkání ve Švédsku. V mládí jsem dělával také kostelníka, tak jsem šel za panem farářem. Ten mi řekl, kdy a v kolik mám dorazit na sraz, a že si mám vzít bílé trenky. Hodil jsem je do igelitky a jel. Neměl jsem ani pořádné boty. Ve Švédsku jsem pak naštěstí nafasoval svoje první adidasky.
Na vojnu jste měl narukovat do Dukly Bánská Bystrica, ale skončil v Dukle Praha. To vás na Slovensku nechtěli?
Byla tři střediska, ještě Rudá hvězda. V Bánské emigroval trenér vrhačů. Na Rudé hvězdě bych se nevešel do počtů. Prý už měli ve skupině jednoho Poláka a vzít ještě Maďara se jim nechtělo. Až se ozval pan Vlček z Dukly Praha. Řekl mi jen: Když tě nikdo nechtěl, tak jsem tě vzal já. Narukoval jsem 1. října 1974 a už tu zůstal.
Prý jste s vrhačskou partou zažil spoustu srandy?
Fajn časy. Bylo by to na dlouhé vyprávění. Vzali mě hned mezi sebe, i přes jazykovou bariéru. Pořád jsem uměl jen maďarsky. Trenér vždycky ze srandy říkal, že nemám mluvit, ale makat.
Dukla byla asi ideálním působištěm pro váš sportovní růst…
Měl jsem všechno, co jsem potřeboval. O nic se nemusel starat. Dával jsem si postupné cíle a šel si za nimi. Když jsem pak poprvé v Zaragoze přehodil sedmdesát metrů, byl jsem šťastný. Celkem se mi to povedlo šestkrát. Maximum mám 71.26 ze San Jose v roce 1985. Tehdy to bylo šedesát centimetrů za světovým rekordem.
Vaším diskařským rivalem na tuzemské scéně byl dlouhá léta Gejza Valent. Vycházeli jste spolu? Vždyť byl věčně druhý…
Taky mě párkrát porazil. Ale byl v pohodě. Jeden rok jsem s ním byl častěji než s manželkou. (směje se) Bohužel měl jednu špatnou vlastnost: strašně chrápal. Ke všemu si v noci občas rozsvítil a začal cvičně házet. Moc jsem se nevyspal.
Ještě k olympijským štacím. V Soulu jste byl dokonce vlajkonošem. Proč to nevyšlo v závodě?
Někdy se to tak sejde. Bylo mi třiatřicet. Vůbec mi nesedla aklimatizace. Pokaždé, když jsem jel na východ, měl jsem s tím problém.
Svých třetích a posledních Her jste se zúčastnil v roce 1992 v Barceloně…
To už jsem trénoval i Roberta Změlíka, který tam vyhrál desetiboj. Na poslední chvíli jsem v Ostravě hodil limit a jel si to tam spíše užít. A mám taky jednu krásnou vzpomínku.
Povídejte…
Vždycky jsem si myslel, že jsem vysokej chlap. Ale omyl. Šli jsme se podívat k moři na molo. No a jak tam tak stojím, vynoří se proti mně parta dlouhánů. Byl to slavný basketbalový Dream team. Všichni o hlavu vyšší. Jakoby proti mně stála černá zeď. Zůstal jsem jen koukat. Viděl jsem je pak i v akci. Uměli to kluci.
Jak se těšíte na olympiádu v Tokiu?
Hlavně, aby se uskutečnila. Sport si to zaslouží. Očkováním se všechno hodně zlepšuje.
Kolik Dukla přiveze medailí?
Počet neřeknu. Hodně věřím kanoistům. Hlavně Fuksovi s Dostálem.
TEXT a VIDEO: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: Pavel Král a CPA
