Krásné časy. Na dosažené výsledky jsem moc pyšný, říká bývalý šéf parašutistů Jiří Šafanda

Chlap na svém místě. Nadhled, odbornost, ohromná pracovitost, skromnost a férovost udělaly z Jiřího Šafandy jednoho z nejúspěšnějších vedoucích trenérů v historii armádního klubu Dukla. Pod jeho vedením prostějovští parašutisté vozili ze světových akcí jednu medaili za druhou.

Není divu, že zpráva o odchodu mnohé zaskočila a překvapila. ,,Rozhodl jsem se z vlastní vůle. V nejlepším se má přeci přestat, ne?,“ usmívá se devětapadesátiletý sympaťák. ,,Cítil jsem, že oddíl potřebuje nový impuls. Byly to krásné časy. Na dosažené výsledky jsem moc pyšný,“ pronáší s náležitou hrdostí.

Armádní oddíl parašutismu jste vedl od roku 2006. Úspěchů bylo zaznamenáno nepočítaně. Který vám osobně nikdy nevymizí z paměti?

Civilní mistrovství světa je sice hodnoceno vždy jako výraznější úspěch, u mě však vždy převažovalo to armádní, protože mělo o jednu disciplínu více, tedy tři. Navíc světové špičky v obou závodech byly totožné. Za nejcennější jsem vždy považoval medaile z největších armádních sportovních podniků světa, hlavně z armádních světových her (ASH). Ať už z Indie v roce 2007, Brazílie 2011, Jižní Koreje 2015, nebo Číny 2019. Pokud bych měl vyzdvihnout ten největší, pak za něj považuji zlatou medaili v absolutním hodnocení družstev na ASH v jihokorejském Pohangu v roce 2015. Povedlo se nám to poprvé v historii našeho oddílu.

Co nějaké historky či adrenalinový zážitek?

Adrenalinu bylo vždy až moc. Rušené mezinárodní lety v noci před odletem, měnění letenek a cest, chybějící padáky v Indonésii (nemáš padák – neskáčeš a jseš diskvalifikovaný), požadavek na zaplacení nadváhy v Jakartě 5500 amerických dolarů na nuceně změněný let z důvodů stávky přepravce nebo když jsem sám převážel přes 200 kilogramů výbavy do Indie. Kluci letěli linkou z Prahy, já s německým Bundeswehrem z Kolína nad Rýnem. Je na co vzpomínat.

A přímo ze sportovního prostředí?

Za největší zážitek považuji seskok nadrotmistra Miloše Kříže na armádním MS v Německu v roce 2017. Rozeskakoval se již druhým pokusem o zlatou medaili ve velmi nepříznivých povětrnostních podmínkách (nadlimitní vítr) s mnohonásobným mistrem světa Rusem Maximovem, který měl asi o 10 000 seskoků více. Vysazovali se sami. Miloš bohužel velmi špatně, u doskočiště to mezi čekajícími sportovci jen zahučelo. Němci nás plácali po ramenou a hecovali, ať si jdeme nastartovat auto a jedeme pro něj někam hodně daleko. Miloš se šplhal po popruzích padáku a bojoval jako lev. K úžasu všech dopadl na doskočiště jednu vteřinu v limitu pro odečet času pro opakovaný seskok pro opětovný nadlimitní vítr. Ve třetím opakovaném seskoku vzal Rus opět v nadlimitním větru jeden centimetr a věřil, že to Miloš nedá. On ale zapsal nulu a zaslouženě se stal armádním mistrem světa v přesnosti přistání.

Bylo těžké šéfovat skupině s řadou osobností a mistrů svého řemesla? Jak fungovala spolupráce s těmi nejlepšími?

Není to občas jednoduché. Každý chce především uspět individuálně, má jinou povahu, jiné sebevědomí. Navíc na vás tlačí vlastními požadavky. Z těchto lidí pak musíte sestavit závodní tým. Nominaci jsem vždy pečlivě zvažoval a konzultoval s trenérem i top závodníky v zájmu nejoptimálnější sestavy pro světové podniky. Stejně tomu bylo i u plánování sportovního roku. Ne vždy jsme se shodli. Občas ustoupili oni, občas já. Vždy šlo o vyvážený kompromis.

Měl jste svého oblíbence?

Oblíbence má každý. Někdo je vám více, někdo méně sympatický, protože každý je jedinečný. Pro mě byla vždy rozhodující sportovní výkonnost.

Jak se parašutismus změnil za posledních 15 let?

Na zázemí, podmínky, finance si nemohu za celou dobu mého působení v Dukle stěžovat. Vždy jsme od vedení dostali vše, co jsme potřebovali. V Prostějově panují velmi dobré vztahy se všemi útvary v posádce a specialisty záchranné a výsadkové služby napříč AČR.  Rovněž postupná obměna oddílu probíhá plynule a plánovaně.

Zásadně, bohužel ale k horšímu, se mění podmínky nákupu potřebného materiálu a služeb. Co šlo jednoduše před 15 lety, dnes dusí „falešná korektnost“ výběrových řízení. Stát i sama armáda si vytváří čím dál složitější podmínky něco rychle a efektivně koupit. Panuje utkvělá představa, že každý chce snad něco ze zakázek vyzískat a předat je spřáteleným firmám. „Transparentně“ pak nakupujeme výběrovým řízením přes překupníky mnohdy dráže než přímo s výrobcem. Vše neskutečně trvá. Díky za to, že máme kolem sebe schopné lidi, kteří se snaží dělat maximum, abychom včas dostali, co potřebujme. Mám na mysli hlavně tajemníka oddílu Lubomíra Havláka nebo pracovníky logistiky a akvizic ASC Dukla.

Armádní oddíl patří mezi světovou špičku. Jak velké úsilí za obrovskými úspěchy stojí?

Není to tak složité. Musíte najít lidi, kteří chtějí něčeho v tomto sportu dosáhnout, něco mu obětovat. Pak jim vytvoříte odpovídající podmínky, zformujete do vyváženého kolektivu, nedusíte je přehnanou tréninkovou drezurou, a dáte jim jasné cíle. Celkem jednoduchý a hlavně fungující recept.

Čtenáře jistě bude zajímat váš životopis a vztah k této náročné sportovní disciplíně…

Naprostou část života jsem strávil v prostějovské posádce jako voják z povolání. Začínal jsem v roce 2005 po absolvování VVŠ PV průzkumného směru jako poručík – velitel čety u 22. výsadkového pluku speciálního určení, prošel různými velitelskými funkcemi a končil v roce 2003 jako podplukovník – zástupce velitele 6. skupiny speciálních sil (dnes 601.). Byl jsem rovněž účastníkem mise SFOR na území bývalé Jugoslávie v letech 1999-2000 jako náčelník štábu praporu. Po ukončení služebního poměru jsem dostal od 1. ledna 2004 nabídku dělat tajemníka ASO Dukla parašutismu. Sportovním parašutismem jsem se nikdy předtím nezabýval, ale členy Dukly jsem z posádky znal. Od druhé poloviny roku 2006 jsem byl po odchodu vedoucího trenéra do zahraničí pověřen výkonem této funkce a vykonával ji do konce roku 2021. Nyní do konce března pomáhám novému veliteli Liboru Jirouškovi v „aklimatizaci“ v nové funkci po úspěšné kariéře sportovce.

Odcházíte coby jeden z nejúspěšnějších armádních trenérů. Jste pyšný na výsledky, kterých tým pod vaším vedením dosáhl?

Ano, jsem. Bylo to dobrých 17 let. Z nostalgie jsem nedávno spočítal medaile dosažené za dobu mého působení jen z těch nejvrcholnějších sportovních podniků Evropy (ME) a světa (MS a armádní MS). Je jich 92. K tomu je nutno připočítat několik desítek cenných kovů ze závodů Evropského a Světového poháru. Kluci se holt činili a věřím, že dál budou. Vždy jim budu držet palce a sledovat jejich výsledky. Novému vedoucímu trenérovi přeju jen to nejlepší.

Prý jste se rozhodl skončit z vlastní vůle?

Je to tak. Dospěl jsem k názoru, že v nejlepším je třeba přestat. Oddíl potřeboval nový impuls do další práce. V současné evropské situaci to však nebude jednoduché.

Co máte v plánu do budoucna?

Zatím si dám odpočinek, pak se uvidí. Třeba zůstanu „rentiérem“. Ze všeho nejdříve ale musím popracovat na zanedbávaném domě a zahradě.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA a archív ASC Dukla

Pokračujte ve čtení