Po vstupu do armády toužila už delší čas. Teď se jí přání vyplnilo. Kanoistka Martina Satková absolvovala ve vyškovských kasárnách šestitýdenní základní výcvik a v pátek společně s dalšími čtyřmi dukláky (trenéři Petr Luštický, Petr Náprstek a orientační běžci Tomáš Křivda a Tereza Rauturier) složila slavnostní vojenskou přísahu.
,,Hodně mi to dalo, hodně naučilo. Přišla i nová přátelství. A také jsem si o vojenském světě velmi rozšířila obzory,“ poznamenala s pokorou sedmadvacetiletá slalomářka, pátá žena z letošního MS v Austrálii.
Dal vám výcvik coby profesionálnímu sportovci zabrat?
Fyzicky jsem na tom byla dobře. Snažila jsem se spíše pomáhat těm, kteří tolik nemohli. Trochu jsem bojovala se spánkovou deprivací, unavená jsem byla opravdu hodně. Někdy jsem se i divila, že jako vrcholový sportovec jsem stejně vyždímaná jako ostatní. Výcvik je úplně o něčem jiném, má svá specifika.
Nastal i krizový moment?
Nešlo o úplné dno. Jen při komplexním výcviku mi nebylo až tolik do zpěvu. Ale pochopila jsem, že se jednalo o záměr. Voják musí být připraven i na nepohodu, umět si poradit v těžkých situacích. Hodně lidí z čety ve mně hledalo oporu, proto jsem se snažila být mentálně co nejsilnější.
Je známo, že se jede v zajetém režimu. Brzký budíček, celodenní povinnosti. Volna jste si příliš neužili, že?
Je fakt, že třeba od mobilu jsem si docela odpočinula. (směje se) Ani mi nescházel. Bylo fajn jet zase v trochu jiném módu. S rodinou jsme komunikovat ve volném čase mohli, ale spíše jsem se soustředila na věci, kvůli nimž jsem do výcviku šla. Na dlouhodobější soustředění jsem zvyklá, v tomhle jsem to měla oproti ostatním jednodušší. Snažila jsem si ten pobyt spíše užít. Ve výsledku to uteklo hrozně rychle.
Kdy se ve vaší hlavě zrodilo, že byste chtěla být vojákem z povolání?
Už je to déle, asi před osmi lety. Ale ta příležitost přišla až teď. Byla jsem za ni vděčná. U nás sportovců to nefunguje stylem, že si řeknete, a tak to bude. Jsem ráda, že jsem tu nabídku dostala.
V pátek jste složila přísahu. Stejně tak vaši kolegové z ASC Dukla. Byli jste po celý pobyt v kontaktu?
Ve stejné četě jsem byla jen s Terkou Rauturier. S ostatními jsme na sebe tak akorát mrkli a prohodili pár slov. Schůzky někde na chodbách nejsou v rámci výcviku vůbec povoleny. S Terkou to ale bylo moc fajn. Má velmi podobné hodnoty jako já. Tím, že jsme byly dvě sportovkyně, tak jsme naši četu držely hodně nad vodou. I díky disciplíně, která nám je vlastní. Staly se z nás velké kamarádky.
Jakou máte hodnost?
Do ledna jsem vojínka čekatelka. Pak budu nadporučice.
Může se výcvik hodit i v přípravě na náročnou sezonu?
Na to ještě nedokážu odpovědět. V pátek jsem složila přísahu, teď půjdu po dlouhé době na vodu. Úplně jsem si nepřipouštěla, že bych tím měla něco ztratit. Po mistrovství světa v Austrálii si všichni dávali pauzu. Já jsem ale věděla, že mě čeká Vyškov, tak jsem trénovala dál, aby přestávka nebyla až tak dlouhá.
Máte co dohánět?
Ve Vyškově jsem se snažila zvyšovat alespoň fyzickou kondici. Samotný výcvik pro vrcholové sportovce zaměřený není. S trenérem máme daný plán. Vím, že mě hned na prvních trénincích nezničí. Jsem bojovník a závodník, těším se na vodáckou dřinu. Možná půjde o pozitivní změnu. Uvědomila jsem si, jak moc mě slalom baví. Jsem plná nové energie.
Stýskalo se po vodě hodně?
Občas jo. Byla ale zima a škaredé počasí. Tak jsem si říkala, že na vodě může být ještě hůř. Spíše se stýskalo po té komunitě a prostředí, v němž jsem šťastná.
Jak to vypadá s ambicemi do příští sezony?
Jsem v tomhle opatrná a skromná. Jdu krůček po krůčku. Nejprve si potřebuji zajistit místenku v reprezentaci. Pak se uvidí.
Proběhne vám někdy hlavou závod v australském Penrithu, kdy vás od světového bronzu dělila necelá vteřina?
Teď už ne. Život ve Vyškově vám myšlení hodně změní. Ani jsem tam neměla čas nad sportem přemýšlet. Bezprostředně po závodě to mrzelo, teď je to pryč. Nemělo by cenu dlouho smutnit. Koukám se dopředu. Kdyby se povedl nějaký podobný výsledek i v příští sezoně, budu jen ráda.
TEXT: Pavel Král
FOTO: ASC Dukla a CPA
