Jágr s brokovnicí. Olympijský šampion Kostelecký slaví padesátku!

Je málo takových sportovců. Na domácí vrcholné scéně snad jen hokejista Jaromír Jágr a on. David Kostelecký, legenda brokové střelby, olympijský šampion z Pekingu v disciplíně trap, dnes slaví 50. narozeniny.

Co říkáte na srovnání s Jaromírem Jágrem?

Oba jsme vydrželi dlouho, že? (směje se) Hokej je mnohem populárnější než střelba, ale faktem zůstává, že se dlouhodobě pohybujeme mezi mladými lidmi, což vás nesmírně okysličuje. A když občas přijde nějaký ten úspěch, tak se vám končit ještě nechce. Ale na rovinu říkám, že jsem neplánoval, že bych střílel takhle dlouho. Mělo to svůj vývoj.

Máte zlato a stříbro z olympijských her. A to jste byl v mládí považován za neperspektivního, že?

Tady pozor. Média to trochu překroutila. Jako mladík jsem končil v tréninkovém středisku mládeže, které se bohužel rušilo. Měl jsem přejít do tehdejší Rudé hvězdy Brno, ale vzali syna řezníka, který to uplatil. Na mě místo nezbylo. Jen mi řekli, že mě vezmou za rok, pokud budu mít výsledky, což se potom i stalo. Byl jsem jen odložený případ.

Šestkrát jste startoval na olympiádě. Čtyřikrát z toho bylo finále a dvě nádherné medaile. Zlatá z Pekingu asi ale ve výčtu sladkých okamžiků vyčnívá, souhlasíte?

Jo, jo. Všechno se tam nádherně sešlo. Ve finále byli tehdy všichni největší hráči té doby. Že se mi je povedlo porazit zrovna v ten okamžik, považuji za něco unikátního. Nebyl jsem favorit a možná i to mi pomohlo. Na druhou stranu jsem typ člověka, jenž nevzpomíná na všechna ta finále, ale spíše na to, co pos..l. Místo, abych si užil, že se mi něco povedlo, tak přemýšlím nad tím, co jsem mohl udělat jinak.

Vždycky jste chtěl být olympijským šampionem. Říkal jste, že jedině tak se střelba, coby okrajové sportovní odvětví, může zpopularizovat a veřejnosti dostat pod kůži. Dnes každý ví, kdo je David Kostelecký. Máte odškrtnuto?

(úsměv) Spousta lidí si deštivé finále z Pekingu pamatuje. Tehdy jsem neminul ani jeden terč, asi jsem jim připravil pěkný zážitek. Naše disciplína podobné úspěchy potřebuje.

Deštivé podmínky vám nevyhovovaly. Přesto jste byl neomylný…

Modlil jsem se, aby nepršelo. Nestalo se. Když jsem nastupoval, začalo kapat. Ironicky jsem si říkal, že to je super. V tu chvíli jsem hlavně řešil, aby mi to nešlo do brýlí. Poslední terče jsem už trefoval v pořádném slejváku. Paradoxně mi to asi pomohlo, koncentroval jsem se ještě víc než normálně.

Stříbro v Tokiu zase bylo specifické v oslavě se zlatým parťákem Jiřím Liptákem…

Vůbec jsem nepočítal, že bych se tam mohl dostat do finále. Dokonce jsem zvažoval, že do Tokia vůbec nepoletím. Díky Radku Jančíkovi (současný zástupce ředitele ASC Dukla a bývalý vedoucí starší trenér ASO Dukla Hradec Králové – pozn. red.) jsem své rozhodnutí nakonec přehodnotil. Bylo to hop nebo trop. Kdyby mi někdo před závodem řekl, že budu mít medaili, vůbec bych mu nevěřil. Už samotné finále bylo úspěch, stříbro pak krásná nadstavba. A roli sehrála ještě jedna důležitá okolnost.

Povídejte…

Nebyly tam takové hvězdy. Většina kluků střílela olympijské finále poprvé. Ať už to byl Kuvajťan, Číňan i Mexičan, kterého jsme pomalu ani neznali. Ano, střílet uměli, ale tíhu podobného okamžiku ještě nezažili.

V bohaté sbírce vám chybí snad jen zlato z mistrovství světa. Vlastníte stříbro z roku 2011. Schází vám tenhle titul?

Vůbec. Čím jsem starší, tím mi to chybí míň. Vždycky jsem to měl v plánu, ale teď se musím chlácholit, že jsem ho získal alespoň v juniorech. Člověk musí stát nohama na zemi. Když se ohlédnu za medailemi, které mám, tak nemůžu být naštvaný.

Velkou podporu jste měl vždycky v rodině. Máte tři syny. Jsou také sportovními nadšenci?

Nejstarší Denis hraje basketbal. Strašně ho to baví. Vidím na něm, že je podobný magor do sportu, jako jsem býval já. Alan a Daniel to zatím pojímají rekreačně, dělají tenis a judo.

Co střelba?

Alan se vyjádřil, že by to zkusit chtěl. Teď hrozně vyrostl, je mu jedenáct. Uvidíme.

Stíháte si jako táta při svém vytížení plnit své povinnosti?

Je to náročné, ale mám skvělou manželku, která to zvládá. Povinnosti si rozdělujeme. Ona sama mi říká, ať to ještě nebalím. Také závodně střílela, mám v ní neskutečnou podporu.

Jak se trap změnil od počátků vaší kariéry?

Velmi. Dříve ta špička byla užší. Deset lidí čnělo nade všemi. Teď v ní figuruje možná čtyřicet až padesát střelců. Hodně se náš sport zprofesionalizoval. Vyrábí se pažby na míru, chodí se do detailů, řeší se kvalita nábojů i způsob přípravy. Ať fyzické či mentální. V Paříži jsem spolukomentoval olympijské finále. Bylo obrovské vedro. Ale nikdo neměl nadváhu, což u střelby nikdy moc nebývalo. Pár medvídků se vždy objevilo, teď jsou všichni v topu.

Bude letošní sezona vaše poslední?

To řeknu až na jejím konci. (směje se) Záleží, jak se bude vyvíjet.

Tak jinak. Jak se vám povedla příprava?

Byla skvělá. Nikam jsme nemuseli cestovat. Olympijská místa letos získat nemůžeme, tak jsme stříleli v domácích podmínkách. Na podzim jsem ještě stihl operaci kolene, měl jsem čas na rehabilitaci, teď můžu více sportovat, nic mě nelimituje. Během zimy nám přálo i počasí, objemy jsme splnili, aniž bychom letěli třeba na Kypr či do Itálie.

Už delší čas působíte v roli mentora pro Pavla Vaňka, vašeho parťáka z Dukly Hradec Králové, který by rovněž mohl ze světa vozit velké medaile. Naplňuje vás to?

Pavel je už dlouho hotový střelec, má za sebou medaile v juniorské kategorii, a je to určitě budoucnost Dukly na trapu. Hledat detaily, které zlepšují výkonost, mě vždy bavilo, a tak to cítím i směrem k  Pavlovi a budu doufat, že mu to pomůže k velké seniorské medaili.

Bude střelba vaší náplní i po aktivní kariéře?

Uvidíme. Už teď jsem v technické komisi ISSF (mezinárodní střelecká federace – pozn. red.), byl jsem za sportovce i v evropské federaci. Snažím se našemu sportu něco vrátit, změnit podmínky pro střelce, které se mi nelíbí. Bojoval jsem za to celou kariéru, ale po prvních zkušenostech cítím, že je to trochu utopie.

Buďte konkrétnější….

Chybí mi větší vliv. Vztahy s významnými lidmi nestačí. Osobně mě nejvíce trápí nízká profesionalita rozhodčích a jury. Přehmatů na velkých akcích a třeba i na olympiádě je pácháno strašně moc. To by se stávat nemělo. Federace rozhodčí neplatí. Na těchto pozicích jsou starší páni, kteří vám za šera v šest hodin večer, rozhodují finále. Nemají střelecké brýle ani certifikáty na zrak. Vy trefíte terč, oni to nepostřehnou. A to třeba bojujete o kvalifikační místo na olympijské hry. Schází prostě mladá krev. Několikadenní brigádu za padesát euro vám zpravidla vezme jen důchodce. Chtěl jsem, aby se tato činnost zprofesionalizovala, ale peníze se nenašly. Další věcí je nastavování terčů, kde se rovněž daná pravidla nedodržují. Změny bychom potřebovali, ale je to jako v politice. Prostě bordel.

Vraťme se na příjemnější notu. Jakou roli sehrála ve vaší kariéře Dukla, do níž jste přišel v roce 2004?

Obrovskou. Tehdy jsem myslel, že skončím. Díky paní Šauerové, která znala tehdejšího šéfa Dukly pana Přiščáka, jsem dostal novou šanci. Mohl jsem se připravovat doma v Brně a měl individuální plán. Dali mi důvěru, já toho využil. Dukle za všechny ty roky podpory musím poděkovat.

Když se ohlédnete za tím, co jste dokázal. Řeknete si: mám splněno?

Nikdy neoslavuju sám sebe, ale svědomí mám čisté. Rozhodně netrpím komplexy z nesplněných cílů. Jak už jsem řekl, vždycky se zamýšlím spíše nad tím, co jsem mohl udělat jinak. Pak mi z toho vyjde, že jsem toho v kariéře devadesát procent pos..l. U té střelby to tak je. Procento toho, že se vám něco nepovede, je v naší disciplíně fakt vysoké. Pokažených závodů jsou mraky, nelze je z hlavy vymazat.

Máte cennou radu pro vaše nástupce?

Ať jsou trpěliví a pracovití. Mládí má výhodu, že se může pokusit o všechno. A i když budete poslední, tak nejde o život, ale o ho… S přibývajícím věkem řešíte úplně jiné starosti. Přichází více komplikací, nemoci blízkých atd. Proto se nesmí zapomínat na skutečnost, že jde pořád jenom sport. Když to nevyjde, tak se nic neděje. Jsou důležitější věci.

Co byste popřál sám sobě do dalších let?

V mém věku, kdy mě čekají návštěvy urologa či kolonoskopická vyšetření, tak hlavně to zdraví. (směje se)

TEXT: Pavel Král

FOTO: CPA

Pokračujte ve čtení