Byla jedinou z mála běžkyň na lyžích, která na zimních olympijských hrách v Pekingu absolvovala všechny disciplíny. Od sprintu po závěrečný maraton. Nyní už bude Petra Hynčicová své soupeřky sledovat z jiné pozice. Členka armádního klubu Dukla Liberec totiž na začátku dubna oznámila ukončení závodní kariéry. V sedmadvaceti letech…
V rozhovoru se rozmluvila nejen o životní filozofii či olympijských startech, ale i slastném vítězstvím na univerziádě v Krasnojarsku 2019, kdy to ve finále sprintu nandala ve finiši hned třem ruským soupeřkám!
Ale pěkně popořadě.
Co vás vedlo k ukončení kariéry?
Důvodů je hodně. Všechno se nasčítalo. Je na čase se posunout v životě dál, do světa dospělých. Chci si užívat i jiných radostí než je lyžování. Roli určitě sehrálo určité psychické vyčerpání, vždyť na nějaké úrovni závodím nějakých 18 let. Už to chtělo změnu. Lyžování chci mít pořád ráda, nechtěla jsem, aby to byla jenom práce a zprotivilo se mi. Tohle rozhodnutí jsem udělat musela.
Kterých jiných radostí si tedy začnete užívat?
(směje se) Nejprve jsem si vyhradila čas na cestování. Vyrazím za sestrou do Ameriky. Bude to taková odměna za náročnou sezonu. Pak začnu hledat práci.
Líbilo by se vám zůstat v Dukle na jiné pozici?
Sport miluju, samozřejmě bych to uvítala. Něco jsem lyžování obětovala, nastřádala řadu zkušeností. Uvidíme, jaké budou možnosti. Budoucnost je otevřená.
V květnu vám bude teprve 28 let. Nezvažovala jste přeci jen ještě olympijský start za čtyři roky v Turíně?
Trošku ano. Absolvovala jsem dvě asijské olympiády, v Evropě by to bylo jiné. Čtyři roky jsou ale moc. Je to dlouhá doba.
V Pekingu jste si splnila sen, když jste ve skiatlonu skončila do třicítky, konkrétně na 26. místě. Bude tento závod ve vaší kariéře navždy nezapomenutelným?
Asi určitě. Předcházelo tomu hodně věcí, hodně stresu. Měla jsem výsledkový cíl, a ten se povedlo splnit. Byl to velice těžký závod hlavně vzhledem k náročným podmínkám.
Absolvovala jste všechny disciplíny. Kolik sil vás to stálo?
Nedá se to snad ani popsat. Pro mě osobně se jednalo o nejhorší dvoutýdenní závodění. V televizi to možná nevypadalo tak hrozně, jaké to ve skutečnosti bylo. Náročné tratě, mrazivé počasí…
Nepřemýšlela jste, že byste nějaký závod kvůli vyčerpání vynechala?
To zase vůbec. Mám to tak v hlavě nastavené. Jedu vždycky až do konce. Hrábla jsem si na dno, ale cílem na závěrečné třicítce jsem projet musela.
Jak jste v tomto kolotoči zvládala regenerovat?
Každý regeneruje jinak. Já se snažila dělat i nějaké činnosti okolo, aby se tělo a mozek nesoustředily jenom na závodění. První týden byl náročnější. Závodů tam bylo naskládaných víc. Vzalo to hodně sil.
Kdybyste měla porovnat vaše výkony z Pchjongčchangu a Pekingu. Pomohla zkušenost z před čtyř let?
Už jsem věděla, jak se dobře vypořádat s časovým posunem. Hlavní rozdíl vidím v tom, že jsem v Pekingu už byla plnohodnotná profesionálka. V Koreji jsem se věnovala ještě studiu na univerzitě v USA. Na Hry v Číně jsem rozhodně dřela víc.
Kombinovat studium s vrcholovým sportem muselo být jistě náročné…
Bylo, ale rozhodně méně než tady v Čechách. Univerzitní sport v Americe je braný úplně jinak. Škola si váží, že ji reprezentujete a vychází vám vstříc. V časových možnostech, výběrech předmětů. Tréninkový plán si pak nastavíte, jak potřebujete.
Zpět do současnosti. Světová špička je pořád o něco vpředu. Čím to?
Těžko se můžeme porovnávat se severskými zeměmi, které jsou napřed v mnoha směrech. Především v obrovské základně. U nás závodí pár stovek běžců, u nich tisíce. Pořád se musí zlepšovat, konkurence je k tomu nutí. Pokazíte jeden závod a jste mimo tým. Velkou roli hraje i odlišné mentální nastavení.
Myslíte, že v Čechách může někdy vyrůst nová Kateřina Neumannová?
Talenty tady máme. Teď hovořím za ženskou sekci. Budu holkám fandit, výkonnostní posun tu rozhodně je.
Vy máte na kontě také jedno velké vítězství. Na univerziádě v Krasnojarsku v roce 2019 jste opanovala sprint. Co víc, ve finále jste porazila tři ruské soupeřky. To musela být slast, že?
(směje se) Byla. Sportovní zážitek jako hrom. Konalo se to v Rusku, domácí závodníci do té doby všechno vyhrávali. A já jim to překazila.
Bylo to hodně těsné?
Na internetu k tomu koluje hezké video. Ve finále nás bylo šest, z toho čtyři Rusky. Do cílové rovinky jsem najížděla za nimi. Bylo to tam lehce z kopce, schovala jsem se v háku a v poslední zatáčce se díky rychlosti dostala na jejich úroveň. Oni najednou nevěděly, co se děje. Přesprintovala jsem je.
Ruští funkcionáři museli být na mrtvici…
Obličeje se jim protahovaly. Rozhodně jim to nebylo příjemné. (směje se) Já jsem naopak jásala štěstím.
Co vám kromě nespočtu závodů a zážitků přinesla do života kariéra vrcholové běžkyně na lyžích?
Naučila jsem se být cílevědomá, ctižádostivá. Formovaly se moje charakterové vlastnosti. Díky lyžování jsem mohla studovat na americké univerzitě, což se jen tak někomu nepoštěstí. Poznala jsem hodně kamarádů z různých koutů světa. A teď se těším na další životní kapitolu.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: olympijskytym.cz
