Stále ho zdobí blonďatý přeliv vytvořený hvězdnou parťačkou ze snowboardcrossového týmu Evou Adamczykovou. Radek Houser je na něj právem hrdý. Byl to on, kdo po patnácti letech prolomil medailovou bariéru a jako další Čech vystoupil na stupně vítězů ve Světovém poháru. Naposledy se to povedlo Michalu Novotnému v roce 2009.
Stalo se 23. března při závodě v kanadském středisku Mont Sainte Anne, kde skončil třetí. ,,Jsem nesmírně rád, že takový výsledek přišel,“ neskrýval nadšení při zpětném hodnocení. A blond vlasy? ,,Zpočátku jsem se při pohledu do zrcadla vždycky lekl, ale pak se mi to začalo líbit. Dokonce jsem si zašel do Barber shopu, aby účes dostal tu správnou fazonu,“ praví s úsměvem sedmadvacetiletý člen liberecké Dukly.
Co znamenalo pódium pro sebevědomí v končící sezoně?
Beru ho jako vítězství. V sezoně to probíhalo jako na houpačce, nahoru, dolů. Ale už malé finále na začátku března v Sierra Nevadě mě velmi povzbudilo. Konkurence je vysoká, přesto jsem věděl, že když mi sedne trať a máza, mohu jet o super výsledek. V Kanadě to konečně přišlo, beru to jako obrovský úspěch a zadostiučinění.
Po skvěle rozjetém finále z toho byl nakonec těsný bronz. Neměl jste v cíli v první chvíli o medaili obavy?
Tajně jsem doufal, že to klaplo. Ale přesvědčený jsem úplně nebyl. Ve finiši jsem se ještě ohlížel za pravým ramenem, soupeře jsem ale neviděl. Prkno jsem naštěstí stihl předkopnout, bylo to o fous.
Hned v cíli vám běžela gratulovat Eva Adamczyková. Blahopřání byla ale jistě spousta… Neobjevila se mezi nimi i zpráva od předchůdce Michala Novotného?
V kontaktu nejsme. Věřím, že ho výsledek potěšil. Byl jsem mile překvapený, jaký dosah tenhle úspěch měl. Ani jsem na všechny zprávy nestihl odpovědět. Na nějaké akci se s Michalem určitě uvidíme, takže to probereme osobně.
V březnu jste absolvovali sedm závodů Světového poháru. O jak náročný šlo program?
Nezastavili jsme se. Cestování bylo opravdu hodně. Člověk je z toho rozlámaný a utahaný. O to víc se pak musíte snažit zkoncentrovat. Ale zvládli jsme to i s třešničkou na dortu.
Začaly vám vycházet kvalifikace. V kontextu s vyřazovací částí jde o dvě odlišné disciplíny… Je těžké se v hlavě přepínat?
Je to tak nastavené, jsme zvyklí. Kvalifikace ukázaly, že na to mám. Někdy sedly víc, někdy míň. To se ale stává všem, i těm nejlepším. Jste na trati sám, nikdo vás neruší, soustředíte se jen na vlastní stopu. V závodě se jede na krev. Máte tam tři soupeře, kteří se vás snaží všelijak rozhodit. Faktorů, které jízdu ovlivňují, je moc. Pramení z toho i chyby. Výhodou bývá povedený start. Když jedete první, jste v menším ohrožení.
U startů jste v přípravě pod dozorem Marka Jelínka měnili návyky. Především v činnosti paží. V Mont Sainte Anne se vám obzvlášť dařily. Směrem k příští sezoně jde bezpochyby o důležitý prvek, že?
Hodně jsme je pilovali. V závodech jsou kolikrát rozhodující. Můžete hodně získat, soupeřům poodjet a nedostat se do konfliktu. Jde o vertikální pohyb nahoru, dolů pomocí paží. Posunuli jsme se všichni. Evka (Adamczyková), já, Kryštof (Choura) i Johny (Kubičík).
Ambice by tedy měly být zákonitě vyšší?
Sám na sebe si kladu vysoké nároky. Dobré výsledky chci zajíždět pravidelněji, stupně vítězů lákají. Potřebuji výkonnost stabilizovat, což vyžaduje i práci na mentální přípravě. Psychické nastavení je ve snowboardcrossu ohromně důležité.
Je vám v tomto směru nápomocná Eva Adamczyková, která špičkové výkony potvrzuje každým rokem?
Všichni čtyři mezi sebou komunikujeme, Evka se ptá nás, my zase jí. Jsou to cenné rady a postřehy. I co se týká techniky. Ona tyhle věci dělá skvěle. Přestože je moje postavení na prkně odlišné, dá se toho hodně okoukat.
Díky pódiovému umístění a uzavřené sázce obarvila Eva Adamczyková celému týmu vlasy na blond. Jak přijali změnu vizáže vaši nejbližší?
Už si zvykli, i když přítelkyně se na to zpočátku moc netvářila. V divadle mě na chodbě skoro nepoznala. (směje se) Mě osobně se to začalo líbit víc a víc. Dokonce jsem si skočil do Barber shopu, aby účes dostal tu správnou fazonu. Sranda musí bejt.
Je po sezoně. Jak nejlépe relaxujete?
Úplně jsem vypnul. V rodné Třebíči jsem si byl s kamarády zahrát fotbal, s přítelkyní dáváme dohromady bydlení. Rozhodně se nenudím.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
