Pětadvacetiletý sprinter Tomáš Němejc je jedním z pětadvaceti českých atletů, kteří budou ČR reprezentovat na světovém šampionátu v Tokiu. Rodák z Tábora vyrůstal v nedaleké Roudné a v dětství trénoval v blízké Soběslavi. Závodit začal na základní škole a později trénoval na sportovním gymnáziu v Českých Budějovicích. Nyní studuje práva v Plzni a hrdě hájí barvy ASC Dukla.
V roce 2024 v Ostravě se poprvé stal halovým mistrem republiky. V červnu téhož roku startoval na své první velké akci, a to na mistrovství Evropy v Římě. Jako první Čech po 55 letech zde postoupil až do finále běhu na 200 metrů, kde vybojoval šesté místo. Následně získal ve Zlíně titul mistra republiky v běhu na 200 metrů a na letošním šampionátu v Jablonci nad Nisou ovládl opět 200 metrů i poloviční trať. Startoval i na olympijských hrách v Paříži 2024.
Loňský rok byl pro vás takový přelomový. První titul ve Zlíně, poté start na ME v Římě. Co za tím bylo?
Dovolím si nesouhlasit. Osobně si myslím, že přelomový pro mě byl rok 2023, kdy došlo k mému největšímu zranění v kariéře. Jenom díky tomu jsem se začal mnohem víc aktivně zajímat o svoje tělo, zdraví a stravu. To napomohlo tomu, že jsem další rok zvládnul odzávodit bez jakéhokoliv zranění. Předchozí sezony jsem se totiž opakovaně potýkal s bolístkami, nemocemi a s natrženými svaly. A i když jsem každý rok trénoval usilovněji, tak jsem nebyl ve stavu, abych byl schopný prodat to, na co mám.
Co pro vás znamenal start na olympijských hrách?
Byl to splněný sen. Ale já vždycky snil o tom, že olympiádu vyhraju a ne, že se jí ´jenom´ zúčastním. Takže teď odpovím jinak: určitý osobní příslib pro příští olympiádu v Los Angeles.“
Letošní sezona byla opět skvělá, na domácím šampionátu jste dokonce získal dvě zlata, přišlo i další zrychlení. Dá se říci, že vstupujete do nejlepších sprinterských let?
Dalo by se to tak říct. Ale na jednu stranu, i když jsou to nejlepší sprinterská léta, tak jich na druhou stranu už moc nezbývá. Nejsem typ sprintera, který by za každou cenu musel závodit, dokud to půjde. Umím si říct, že už to stačilo.
Kam si myslíte, že dokážete časy na 100 i 200 m stlačit?
Myslím, že okolo 10,20 a 20,20. Ale zda se to dá běhat stabilně, je otázka druhá. Na tu zatím odpovědět nedokážu.
K nominaci na světový šampionát jste na MČR dokázal splnit limit Českého atletického svazu na dvoustovce časem 20,49. Byl to cíl před sezonou?
Cíl to byl, ale troufal jsem si na čas, který by byl ještě o desetinu lepší. Bohužel mě po mistrovství Evropy družstev v Madridu na dva týdny zastavil zánět břišního úponu. Díky tomu už jsem si prakticky nemyslel, že je stále v mých silách splnit kvalifikační požadavek od České atletického svazu. Takže za těchto okolností spokojený rozhodně jsem. Ale uvidíme, co všechno se ještě může stát. Sezona ještě nekončí.
S jakým předsevzetím do Japonska poletíte? Na jaký výkon si troufáte?
Předsevzetí žádné nemám. A co se týče nějakého konkrétního času, tak na ten tam cílit nechci. Moc se mi neosvědčilo honit konkrétní čas celou sezónu. Ukázalo se, že je mnohem lepší jít do samotného závodu s tím, že chci ze sebe dostat to nejlepší a dosáhnout na co možná nejlepší umístění.
V Tokiu bude skvělá konkurence. Ke kterým světovým sprinterům, současným i těm co již nezávodí, nejvíce vzhlížíte?
Vždycky jsem byl spíš v týmu Gatlin než Bolt. Teď ale nejvíc sleduji Noaha Lylese. I když je poněkud kontroverzní svým chováním nebo arogantními výstupy.
Je o vás známo, že hledáte nové cesty v tréninku. Můžete něco prozradit?
Snažím se spíše si rozšířit obzory ve věcech, v nichž mám určité rezervy a které mi pomohou více po zdravotní stránce, než v samotném tréninku. Já sám si tréninky nevymýšlím a nepíšu. To mají na starosti moji trenéři Tomáš Najbrt a Jaroslav Tobiška.
Studujete, jak zvládáte náročnou školu a ještě náročnější atletiku…
Co je náročnější? Na to jsem zatím asi nepřišel. Každé má svoje. Ale zatím se mi úspěšně dařilo oboje skloubit. Ne vždycky to bylo v uvozovkách tak jednoduché. Během druhého a třetího ročníku na vysoké škole jsem si prošel menší krizí v obojím, kdy jsem se snažil dávat sto procent obojímu. Tehdy jsem ještě nevěděl, co mě to bude stát. Respektive zvládnout se dá oboje, ale musíte znát svoje limity. Já je dřív neznal. Dřív jsem byl schopný v sedm hodin ráno vstát, do devíti se učit, potom 30 minut spát a v deset hodin jít na trénink. Vrátit se ve dvanáct nebo v jednu, jít znovu spát, potom se jít na dvě tři hodiny učit, a pokud byl odpolední trénink, tak znovu na trénink. V šest, sedm večer jsem se vrátil, do hodiny jsem se šel znovu učit a v deset spát. Ve zkouškovém se tohle dá chvíli vydržet, ale nedá se to dělat tři či čtyři měsíce v kuse. Měl jsem pak například problémy s příjmem potravy. Dřív jsem nerozuměl tomu, co jsou nějaké kalorie nebo sacharidy a bílkoviny. Moje snídaně se v tu dobu skládala z 50 gramů instantní ovesné kaše a kávy. Kdybych byl jenom student, tak je to asi v pořádku, ale rozhodně to není jídlo, které mě mělo nasytit a dát mi energii pro následující dvouhodinový trénink. S tím se po nějaké době začali objevovat právě i nemoce. Během jednoho půlroku jsem měl čtyřikrát nebo pětkrát antibiotika. Z antibiotik a chronických onemocnění jsem se dostal až po roce a půl. Do té doby mi stačilo, abych se během tréninku napil studenější vody a hned jsem byl nemocný. Pomohla mi z toho hlavně výživová poradkyně Jana Žídeková, se kterou jsem spolupracoval i letos před sezonou.
TEXT: ASC Dukla/jc
FOTO: CPA
