Dnes je to sedmdesát let, co se v Dunajské Stredě narodila ikona československého disku Imrich Bugár. V roce 1980 na olympijských hrách v Moskvě získal stříbro, světovým šampionem se stal o tři roky později. Je patnáctinásobným mistrem ČSSR a ČR, zlato získal na ME (1982) a bronz v roce 1978. „Po skončení závodní kariéry zůstal věrný Dukle Praha, nejprve v roli trenéra a později až dosud působil na Dukle na zahraničním oddělení. Byl také manažerem diskařského mítinku Memoriál Ludvíka Daňka v Turnově.
Ve svém rodišti absolvoval maďarskou základní školu, a přestože byl rovněž nadaným házenkářem, začal se už tam věnovat hodu diskem, k němuž ho přitáhl tamní trenér Vincenc Vendégh. V 15 letech vyhrál okresní přebor v Dunajské Stredě a poté odešel do Bratislavy, kde se ve Slovnaftu vyučil. Když měl nastoupit vojenskou základní službu, očekávalo se, že půjde do Dukly Banská Bystrica, ale zamířil do Dukly Praha, oddílu, jemuž nakonec zůstal celoživotně věrný.
Jeho trenérem se v Dukle stal Miroslav Vlček, který pak léta stál v pozadí všech Bugárových úspěchů. Olympiáda v Moskvě pro něj prý je největší vzpomínka. „V pětadvaceti letech jsem se poprvé dostal na olympiádu a hned jsem v osobním rekordu získal medaili. A to jsem před odletem neměl bůh ví jakou formu,“ říká bez váhání dnes sedmdesátiletá ikona armádního klubu Dukla Praha.
Za čtyři roky bylo vše opačně. Stranické nařízení zakázalo sportovcům z východu účast v Los Angeles. „Vůbec jsem se s tím nechtěl smířit. Byl jsem v té době nejlepší na světě. Nemohl jsem tomu uvěřit. Něco se ve mně zlomilo. Od té doby jsem už žádnou velkou medaili nezískal.“ Jako jeden z mála československých sportovců se pokoušel tehdejšímu bojkotu vzdorovat. „Byl jsem na předolympijských závodech a vyhrál. Myslel jsem, že přijdu a udělám zlato, ale… Zklamalo mě to, olympiáda je svátek, a když se na něj připravujete a máte formu, tak je to nepříjemné.“
V roce 1988 byl Soulu dokonce vlajkonošem, ale závod mu nevyšel. „Někdy se to tak sejde. Bylo mi třiatřicet. Vůbec mi nesedla aklimatizace. Pokaždé, když jsem jel na východ, měl jsem s tím problém. Svých třetích a posledních Her se zúčastnil v roce 1992 v Barceloně. „To už jsem trénoval i Roberta Změlíka, který tam vyhrál desetiboj. Na poslední chvíli jsem v Ostravě hodil limit a jel si to tam spíše užít.“
Sportovní kariéru ukončil v září 1995. Krátce nato mu tehdejší prezident MOV Juan Antonio Samaranch v Praze udělil Olympijský řád. Jeho český rekord 71,26 z roku 1985 zatím nebyl překonán. „Já myslím, že ještě dlouho vydrží, pokud se ovšem nenajde nějaký takový hromotluk, jako jsem já,“ říká. „Vybral jsem si disk, protože jsem za mlada hrozně rád něčím házel. Tehdy mi můj učitel tělocviku říkal, že když tak dobře hážu, tak ať zkusím právě tohle náčiné,“ vzpomíná na své začátky.
A své působení v Dukle si stále pochvaluje. „Měl jsem všechno, co jsem potřeboval. O nic se nemusel starat. Dával jsem si postupné cíle a šel si za nimi. Když jsem pak poprvé v Zaragoze přehodil sedmdesát metrů, byl jsem šťastný. Celkem se mi to povedlo šestkrát,“ dodává oslavenec.
Tak všechno nejlepší Imrichu a hlavně hodně zdraví!
TEXT: ASC Dukla/jc
FOTO: CPA
