Je v nejlepších oštěpařských letech. Ví to moc dobře. I proto se už nyní svědomitě připravuje na příští, velmi nabitý rok. Irenu Gillarovou (nar. 19. ledna 1992) žene touha výrazněji se prosadit mezi elitou. Členka armádního klubu Dukla Praha si po olympijské sezoně, kterou z velké části promarodila, hodlá spravit chuť. Příležitost bude mít hlavně na mistrovství světa i Evropy.
,,Snažím se udržovat v kondici, než začneme s ostrými dávkami. Chodím hrát i volejbal,“ prozrazuje svěřenkyně Jana Železného.
Jste dobrá volejbalistka?
Kdysi jsem tenhle krásný sport hrála celkem intenzivně.
Takže nejde jen o nějaké pinkání přes síť?
Nastupuju v první lize s holkama s Dobřichovic. Mojí fyzičce to pomáhá.
Stačíte?
Docela jo. Snad jim to moc nekazím. (směje se)
Pojďme k oštěpu. V uplynulé sezoně jste se potýkala se zdravotními problémy. Modlila jste se, aby vyšla alespoň účast na olympijském vrcholu v Tokiu?
Do skoku mi nebylo. Musela jsem v duchu doufat, že si všechno včas sedne a budu schopná závodit. Naštěstí to klaplo.
V kvalifikaci jste poslala náčiní do vzdálenosti 59,16 metru, což byl vzhledem k okolnostem a tréninkovému výpadku velice slušný výkon, ne?
Byl. Ale v ten den jsem to tak nevnímala. Spíše převládal smutek, že jsem nepostoupila do finále. V daný moment jsem to nebrala s pokorou. Postupem času jsem ale všechno přehodnotila.
V jakém smyslu?
Že to není jen o samotném výsledku, ale hlavně o boji, který člověk svede se všemi možnými okolnostmi. Zpětně si říkám, že ta vzdálenost byla malým zázrakem.
Trenér Železný o vás tvrdí, že jste skvělá závodnice na velkou soutěž. Jen je potřeba dobře načasovat formu…
Tahle slova samozřejmě těší. Trenér mě do formy dostat umí, i když to má se mnou občas těžké.
Povídejte…
Před závody se už v tréninku zvolňuje. Já bych si ale nejraději přidávala. Tak hudruju. (směje se) On to pak musí všechno zmanipulovat, abych měla pocit, že makám. Úplně mi ale nenaloží. Ví, co dělá.
Jak jste vůbec pronikla do jeho skupiny?
V našem oštěpařském světě v rámci republiky se všichni známe hodně dlouho. Trenér má o všech povědomí. Jezdila jsem s ním na soustředění, ještě než jsem odešla studovat do USA. Lidsky jsme si sedli. Když jsem se po čtyřech letech vrátila, vzal mě do skupiny.
Prý si u toho trochu zavtipkoval?
Jo, jo. Říkal, že má plno, ale že mě zachrání.
Váš osobní rekord je 61 metrů. V možnostech je ale určitě větší vzdálenost…
Doufám, že jsem startem na olympiádě setřásla nežádaný stres, který občas při výkonech brzdí. Vím, že moje kariéra zatím není taková, jaká by mohla být. Snad už to brzy uletí. Alespoň někam k 63 metrům.
Vaše pozornost se určitě bude upínat k vrcholům sezony – mistrovství světa v Eugene a evropskému šampionátu v Mnichově, že?
Ráda bych se na obou akcích podívala do finále a v nich zanechala výraznější stopu.
Co máte v plánu v nejbližší době?
Brzy odjíždíme do Tater na soustředění. S klukama tam chodíme po kopcích, nabíráme kondici. Snažíme se jim stačit, takže u toho lehce umíráme. Ale moc se na to těšíme.
TEXT: ASC Dukla/Pavel Král
FOTO: CPA
