Šedesáté narozeniny dnes slaví legendární oštěpař Jan Železný. A symbolicky v den konání Zlaté tretry v Ostravě, mítinku, který dlouhá léta formoval jako sportovní ředitel. Trojnásobný olympijský vítěz, stříbrný medailista ze Soulu 1988, trojnásobný mistr světa a dodnes držitel světového rekordu 98,48 metru z roku 1996 zůstává v atletickém světě nezapomenutelnou ikonou.
Šestky (16. 6. 1966) u svého data narození mu dělají dobře. Považuje je za šťastné a velmi oblíbené. Třeba ta v památném roce 1996 mu přinesla olympijské zlato v Atlantě, světový rekord v Jeně či ocenění pro nejlepšího atleta Evropy.
Co čerstvému šedesátníkovi přinesou v roce 2026?
„Nechci nic předpovídat, to osudu nesvědčí. Šedesátku beru jako číslo. Slaví se to, ale já na tyhle věci moc nejsem. Říkám spíš, že slavit se má, když je chuť. S přáteli klidně kdykoliv. Je to určitý milník, to ano. Člověk může něco hodnotit, říct si, co a jak dál. Z hlediska zdraví se říká, že do 61 je člověk ještě zdravý, pak už se o sebe musí víc starat. Takže i já přemýšlím, co dál a jak to uchopit. Rád bych dojel olympijský cyklus. Pak… Ne že bych úplně zmizel ze scény, ale z té vrcholové určitě,“ prozradil směrem k trenérské budoucnosti.
Cítíte se fit, děláte pro své zdraví hodně?
Cítím se líp než poslední dva tři roky, protože jsem na sobě trochu pracoval. Třeba teď na soustředění v Africe jsem chodil i do posilovny. Dnes už se ví, že pokud chcete být ve vyšším věku zdravý, musí být pohyb propojený se silovým tréninkem. Přijde mi zvláštní, že se na to nepřišlo dřív, dává to jasnou logiku. Podívejte se na starší lidi na vesnici: měli zahrádku, manuálně pracovali, byli šlachovití, a to ještě neměli žádnou špičkovou stravu. Přál bych si, aby lidé začali takhle uvažovat. Nejhorší je ztráta svalů. Občas si dát něco na sílu, zacvičit s vlastní vahou nebo udělat pár jednoduchých cviků, je cesta. A vůbec kvůli tomu nemusíte chodit do posilovny. Doma to krásně stačí. Tuhle osvětu teď hodlám šířit. Pracovat na sobě se musí oběma způsoby. Je fakt jedno, jestli vám je 60, 70 nebo 80 let. Dá se to zvládnout. Samozřejmě přiměřeně věku a schopnostem. Moc aktivity by vás zákonitě zničilo.
Vraťme se do vašich dětských let. Určitě se k nim vážou moc hezké vzpomínky…
Měl jsem skvělé dětství. Hlavně díky rodičům, které pořád ještě mám. Nic mi nezakazovali, byl jsem pořád venku, takové typické sportovní dítě. Buď na hřišti na stadionu, kde se hrál fotbal nebo dělala atletika, nebo jsme s kamarády za barákem hráli bandy hokej. To pak máma vykoukla z okna činžáku a tahala nás nazpátek domů, protože my bychom pořád hráli. Byla to tehdy vyloženě čistá radost. Profesionální sport už je dřina, občas radost, občas smutek.
Vy jste se časem upnul na oštěp. Šlo o jasnou volbu?
Měl jsem geny po rodičích, kteří byli v oštěpu úspěšní. Až do devatenácti jsem ale hrál i házenou. Třeba s Romanem Bečvářem, naším dlouholetým reprezentantem. On na spojce, já na křídle. Jenže poměrně brzy jsem začal házet daleko, i kriketovým míčkem. Takže to bylo dané. Ale první sport, který jsem miloval, byl hokej. S ním jsem ale musel skončit kvůli zdraví. Dodnes si pamatuju, jak jsem v první třídě brečel, když mě na dva měsíce poslali do ozdravovny.
Jak vůbec vnímáte dětskou energii? Nedávno jste jim startoval závody v rámci eventu k 130. ročníku silničního běhu Praha – Běchovice…
S dětmi je to vždycky úžasné. Jsou spontánní, přirozené. Právě proto se takové akce pořádají, aby nasály atmosféru sportu. A vždycky se najde nějaké, které si řekne, že by to chtělo zkusit. To je strašně moc dobře. Já jsem takhle běhával třeba do šesté třídy: běh Mladé fronty, běh Mileny Hájkové… Postupně jsem to omezil na kratší tratě. V přípravě u oštěpu to byly takové ty klasické vzdálenosti 300, 200, 150 a 100 metrů. Na soustředěních jsme je běhali klidně třikrát týdně. A taky kopce.
Vás by start na jubilejním ročníku v Běchovicích nelákal?
Někdy si říkám, jestli bych těch deset kilometrů taky neměl zkusit. Ale ta trať je strašně náročná. Pokud bych do toho šel, musel bych se alespoň rok připravovat. Ten závod má obrovskou tradici. Nepřetržitě 130 let, to je ve světě sportu, a v atletice obzvlášť, opravdu výjimečné.
Váš oštěpařský světový rekord (98,48 m) z roku 1996 v Jeně oslavil nedávno 30 let. Výrazně se mu přiblížil jen Němec Johannes Vetter (97,76). Přijde jednou někdo, kdo ho překoná?
Může se to stát. Kluci mají jednu velkou výhodu, tedy oštěpy, které létají dál. To je jediné, co mě svým způsobem štve (Železný házel hliníkovým, současná generace karbonovým, který je tvrdší – pozn.). Nám tyhle hybridy zakázali. Plachtí v jiných úhlech. Schopnosti hodit daleko, tam jsou. Na olympiádě to ukázal Pákistánec, umí to tam poslat Níradž (Čopra) a taky Srílančan Pathirage. Ten se mi strašně moc líbí, má v ruce neuvěřitelnou ránu.
Vetter se už delší čas potýká se zdravím. Měl by jinak šanci váš rekord pokořit?
Určitě. Měl neuvěřitelné parametry. Byl vysoký, strašně silný a zároveň uvolněný. A běhal na to neskutečně rychle, což byla další velká výhoda. Jen kdyby neobjížděl tolik závodů. Proto se rozbil. Najednou zmizel a teď nemůže hodit ani osmdesát metrů. Jinak by házel mnohem déle a mnohem kvalitněji. A někde by to třeba trefil. Byl zatím tím nejvýraznějším, kdo na to opravdu měl.
Zatřásl se ženský rekord Barbory Špotákové (72,28 m). Co jste říkal výkonu Číňanky Jen C‘-i, která hodila méně o pouhých 54 centimetrů?
Byl to takový šok, ale udělala to krásně. Je strašně moc mladá, ale silově extrémně disponovaná. Hodila to neuvěřitelně přes rameno a přes záda. Když ten oštěp vyletěl, říkal jsem si: sakra, to poletí daleko. A pak mi blesklo hlavou: to není možné, to je za sedmdesát. Viděl jsem i záznam. Kdyby ten oštěp ještě lépe položila, kdo ví, kam by doletěl. Je tady i druhá věc. Vloni házela na Odložilovi a bylo z toho jen 57 metrů. Působila hrozně rozbitě. Měla zatejpované rameno, loket, kolena, tak jsem zvědavý, jak tohle do budoucna vyřeší. Každopádně je to talent. Nejsem úplně přesvědčený, že se jí letos ještě něco podobného povede. Oni jdou hodně přes sílu, vývoj není postupný, což je pro některé závodnice škoda. Uvidíme, třeba se mýlím. Oštěp je strašně moc náročný, na přetížení si bude muset dávat hodně velký pozor. Není tu ale jen ona. Přichází silná mladá generace, výkony půjdou nahoru.
Jak zatím hodnotíte spolupráci s olympijskou vítězkou Harukou Kitagučiovou?
Je to super holka. Když mě oslovila, řekli jsme si, že to zkusíme. Něco měníme, a to je vždycky běh na delší trať, ale určitě jí to může pomoct. První závody nebyly úplně podle představ. Sama říkala, že má ještě dozvuky z loňska, že se v hlavě nemůže úplně chytit. A byly tam i potíže s rukou. Ještě si všechno zažívá, ale tomu, co děláme, věří.
Narozeniny slavíte v den konání Zlaté tretry… Určitě lze od organizátorů očekávat něco speciálního…
Nevím, co na mě chystají. Hlavně bych si přál, aby bylo hezky a padaly pěkné výkony. To by mě potěšilo nejvíce.
VIZITKA:
Největší úspěchy:
Olympijské hry: zlato – Barcelona (1992), Atlanta (1996), Sydney (2000)
stříbro – Soul (1988)
Mistrovství světa: zlato – Stuttgart (1993), Göteborg (1995), Edmonton (2001)
bronz – Řím (1987), Sevilla (1999)
Mistrovství Evropy: bronz – Helsinky (1994), Göteborg (2006)
Ocenění: Atlet světa (2000), Atlet Evropy (1996), Sportovec roku (1993, 1995, 2000, 2001), Trenér roku (2023)
TEXT: Pavel Král
FOTO: CPA
