Před více než čtrnácti dny vybojoval moderní pětibojař Matěj Lukeš z ASC Dukla na mistrovství světa v čínském Kuej-jangu titul světového šampiona. O něm rozhodl vynikajícím finišem, v závěrečném laser runu se ze šestého místa dokázal posunout o pět pozic. Navázal tak na zatím jediné české zlato z individuálního závodu na mistrovství světa. V roce 2002 jej z amerického Palo Alta přivezl Michal Sedlecký.

„Určitě to byl jeden z mých největších snů. Vždycky jsem snil hlavně o olympiádě, což se snad ještě někdy povede, ale tohle bylo hned v závěsu, takže fakt splněný sen,“ řekl čtyřiadvacetiletý Lukeš.

Z Číny však Lukeš hned druhý den vyrazil se svou španělskou přítelkyní na dovolenou. Po čtrnácti dnech strávených ve Vietnamu a Thajsku přiletěl domů ve čtvrtek a dnes se s novináři podělil o své dojmy nejen ze šampionátu, ale i z dovolené.

„Největší euforie z titulu proběhla asi tak minutu po doběhu, když jsem viděl, že všichni ke mně běží. Vzhledem k tomu, že jsem druhý den odlétal, tak jsme ani moc neslavili a přijde to až nyní. Ale po příletu bylo krásné, že na mě čekala na letišti limuzína, v níž jsem poté odjel na Julisku, a mohli jsme si dát šampaňské,“ prozradil Lukeš.

Jeho finálový závod si z příznivců moderního pětiboje nechal ujít asi málokdo. „Pochopitelně jsem vše sledoval a fandil. Doufal jsem, že Matěj předvede slušný výkon, a myslím, že předvedl docela slušný,“ řekl Michal Sedlecký. Předseda Českého svazu moderního pětiboje David Marčev přidal: „Matěj šel do závodu jako světová jednička, o to to měl náročnější. Ale po ránu to byla opravdu pěkná podívaná.“

Kde byl rozhodující moment zisku zlata, lze podle trenéra Jakuba Kučery najít jen velmi těžko. „Přijel jako světová jednička a v tom to bylo oproti loňsku odlišné. Před rokem měl roli snazší, letos se od něj čekala medaile. Matěj se fyzicky cítil v sezoně velmi dobře a běh je asi nyní jeho nejlepší disciplína, ale v našem sportu jedna disciplína nestačí. K medaili či úspěchu jde o celek pěti disciplín. Navíc nyní je to jiný sport než v minulosti,“ zdůraznil Jakub Kučera.

„Když jdu na běh, tak se soustředím hlavně na sebe. Podívám se na odstupy a pak se soustředím především na střelbu a na to, abych to nepřepálil.“

Stále jej však mrzí vyřazení jízdy na koni. „Zažil jsem za posledních šest let samé změny. Zažil jsem i jízdu na koni a jsem za to rád. Byla to moje nejoblíbenější disciplína, ale nyní je to pořád každý rok jiný formát. Nevyhovuje mi ani zkrácení plavání z 200 metrů na sto. OCR je dynamická disciplína, což nemám moc rád, jsem spíše vytrvalec,“ prozradil světový šampion, který ale v Kuej-jangu ukázal, že se s novým formátem dokázal skvěle vypořádat.

A Michal Sedlecký k tomu přidal: „Překážková dráha je dynamická, pro mladé to lépe zapadne. Za mě ale historicky to bylo s koňmi lepší.“

I přes životní úspěch na sebe Lukeš tlak do budoucna nevyvíjí. „Dalším cílem je kvalifikace na letní olympijské hry za dva roky v Los Angeles,“ řekl Lukeš. „To, že jeden závod vyhraju, neznamená, že v tom dalším budu ve finále. V závodech se pořadí neskutečně proměňuje,“ míní.

„Příští rok jsou tam Evropské hry a další extrémně důležité závody. Pak je finále Světového poháru, kde se ale kvalifikuje přímo jenom vítěz, takže tam je to obtížnější. Ale hlavně to bude o sbírání bodů do olympijského žebříčku, který začne příští rok,“ konstatoval Lukeš s tím, že důraz bude klást na Evropské hry, kde bude nejvíce kvalifikačních míst.

A dovolenou si prý užil skvěle. „Každé dva dny jsme se někam přesouvali, hodně jsme navštěvovali kláštery. V Thajsku jsme byli na třech ostrovech a přivezl jsem si nový koníček – potápění. Nyní se můžu potápět do 18 metrů. A co je pod vodou nejlepší? Klid, nikdo na vás nemluví. Něco takového jsem ještě nezažil.“

A medaile s ním celou dovolenou putovala v batůžku. „Čtrnáct dnů jsem ji neviděl a včera, když jsem ji nemohl hned najít, tak mi přejel mráz po zádech. Ale našel jsem ji,“ dodal Lukeš.

TEXT: ASC Dukla/jc
FOTO: CPA

Sezonu zakončil stylově, ziskem osmé medaile z mistrovství světa v kariéře! Pětatřicetiletý kajakářský matador Daniel Havel ji v Poznani vybojoval na deblu s Jakubem Špicarem. Po dramatickém finiši z toho byl krásný bronz. Pro sehranou posádku se navíc jednalo o první světový kov na olympijské pětistovce.

„Uvědomovali jsme si to hned po dojezdu. Pořád nám pódium o kousek unikalo. Šlo o velké zadostiučinění, zase jsme ukázali, že do špičky pořád patříme,“ těší Havla, kanoistickou stálici Armádního sportovního centra Dukla, i s odstupem času.

Jednalo se o velký úspěch. O pár setinek jste předstihli Maďary, kteří poslední metry vůbec nezvládli…

Poznaň je v tomto specifická. Jsou tam betonové břehy, jak ze předu, tak ze strany. Není tam vratný kanál, čelíte větším vlnám. Do finiše je tedy potřeba přijet s lehčí rezervou, abyste v těchto těžkých podmínkách udrželi stabilitu lodi a bylo ji ještě možné posouvat plynule dopředu. Oni jeli jiným stylem než my a síly jim došly. Když je člověk plný laktátu a ztuhlý, tak ta stabilita odchází. V semifinále se domácí Poláci dokonce cvakli. Zastavilo se tam více lodí, k tomu závodišti tohle prostě patří. My jsme to ve finále zvládli výborně.

Vítězní Němci Jacob Schopf a Max Lemke byli naprosto suverénní. Čím to, že jsou takhle odskočení?

(směje se) To nikdo moc nechápe. Ale jsou to olympijští vítězové, oni by byli schopni jet kolem medailových pozic i na singlu. Prostě páni kajakáři. Neskutečně jim to spolu funguje. Po dojezdu jsem jim ze srandy říkal, že příště pojedou se čtyřkajaky, které někdy první polovinu trati rozjíždějí podobně jako oni na deblu.

Veškeré úsilí je směřováno k olympijským hrám v Los Angeles 2028. Může být německá dominance jistým návodem, jak jít ještě výkonnostně nahoru?

S Kubou a trenéry jsme se o tom bavili. Tihle dva kluci dominují i ve čtyřkajaku, jsou fakt dobří. Vloni jsme jim na mistrovství Evropy či světovém poháru ale obstojně sekundovali, takže víme, že to v nás je. Určitě máme rezervy, které můžeme využít k posunu.

Je vám 35 let. Cítíte se stále v top kondici?

Nějaký věk to samozřejmě je. Musím na sebe být už opatrnější, hlavně o tréninku je potřeba přemýšlet trochu jinak. Nemůžu to řezat jako ve dvaceti. Tělo už pomaleji regeneruje, snáší jiné dávky, ale jak se ukazuje podle výsledků, tak se jedná jen o číslo. V devatenácti jsem v Poznani získal svou první medaili na mistrovství světa, teď v pětatřiceti osmou.

Bronz byl určitě náplastí za čtyřkajak, kde vám postup do finále unikl o 31 setin. Ambice v této disciplíně byly rozhodně vyšší. Polykala se těžce tato hořká pilulka?

Nebyl moc čas o tom přemýšlet. S Kubou jsme se snažili rychle zkoncentrovat na debla. Samozřejmě nás to mrzelo. Na předchozím Světovém poháru v Montrealu jsme skončili čtvrtí, navíc v těsném kontaktu s absolutní špičkou. Tréninky naznačovaly, že jsme se rozhodně nezhoršili, jenže v Poznani foukal velký protivítr. Možná jsme trochu zaostali silově. Jede se v tom jiný záběr než při klidné hladině. Podmínky nám zkrátka příliš nesedly. Jsme spíše švihoví tempaři. Svědomí jsme však měli čisté. Jelo se nám dobře, nebyli jsme rozházení, ale za těchto okolností se to nepovedlo úplně prodat.

Jak máte v obou kategoriích rozjetou olympijskou kvalifikaci?

Na deblu výborně, od čtyřkajaku jsme si slibovali rozhodně víc. Moc v klidu být nemůžeme. Jsme na hraně postupu. Ve druhé půlce si už nemůžeme dovolit příliš chybovat. Budeme pod větším tlakem, což jsme nechtěli.

Ještě k deblu. Zapadnout by určitě neměl červnový bronz z mistrovství Evropy v portugalském Montemoru…

Toho si s Kubou nesmírně vážíme. Měli jsme za sebou velmi náročný program ve světovém poháru. Únava byla velká, síly ubývaly. Vlastně ani nevím, kde jsme ty zbytky vyškrábli.

Nastal čas pro odpočinek. Co dělá Daniel Havel, když jde kanoistika stranou?

Ona zase tak stranou nejde. Mám tři děti a ještě je to láká k vodě. V Sezemicích pomáhám s mládeží, kde trénují i mé dvě dcery. Snažím se, aby je to hlavně bavilo.

V rodině máte početný fan klub. Vidět všechny na tribuně, jak povzbuzují tátu, musí být ohromně silné…

Je to právě ta motivace, která mě žene dál. Podrží vás, i když se třeba nedaří. Pokud nejsou zrovna se mnou, tak si voláme. Mám v nich úžasnou podporu. Prožívá to už i nejmladší Vilém. Jsou mu tři, a když vidí v televizi, že někdo pádluje, sedne si na zem a dělá to taky. Tyhle momenty hřejí u srdce a dodávají správnou energii.

TEXT: Pavel Král

FOTO: CPA