Cesta sprinterek Armádního sportovního centra Dukla Anny Jaborníkové a Sáry Kateřiny Peterkové na mistrovství Evropy kategorií U23 a juniorů v německém Cottbusu skončila ve čtvrtfinále. Do bojů v kategorii U23 zasáhla také Vendula Strakatá, která obsadila ve scratchi deváté místo.

Obě české sprinterky zajely v kvalifikaci velmi dobré časy. Jaborníková byla pátá, Peterková šestá. V osmifinále si poradily se svými soupeřkami – Nizozemkou Van ‚t Oostenovou, respektive závodnicí pod neutrální vlajkou Bisijakovovou – a postoupily mezi osm nejlepších.

Jaborníková narazila ve čtvrtfinále na Francouzku Drouodeovou. První jízdu jasně prohrála, ve druhé ale předvedla bojovný výkon i výbornou taktiku a srovnala stav na 1:1. V rozhodující jízdě si však vylosovala nevýhodnou první startovní pozici a Francouzka ji v cílové rovince těsně předstihla.

„K postupu do semifinále chyběl opravdu jen kousek. Na tak velkých závodech jsem se mezi nejlepší čtyři ještě nedostala, o to víc mě to mrzí. Věděla jsem, že na to mám. Obě jsme si věřily z druhé pozice a bylo jasné, že kdo si ji vylosuje, bude mít velkou výhodu. Tady je z první pozice cesta do cíle opravdu dlouhá,“ litovala Jaborníková.

Ještě lépe rozehrála své čtvrtfinále Peterková. V úvodní jízdě jasně porazila Solozobovovou, závodící pod neutrální vlajkou AIN. Druhou jízdu ale těsně ztratila a v rozhodujícím souboji ji postihla smůla. Hned za první zatáčkou jí praskla galuska a následoval pád. Po krátkém ošetření se sice znovu postavila na start, ale následky pádu byly znát a na soupeřku už nestačila.

„Je to obrovská škoda. Pád mě hodně rozhodil a bohužel to dopadlo tak, jak dopadlo. Rozhodující jízdu jsem navíc musela jet z první pozice, která mi na této dráze vůbec nesedí,“ říkala se slzami v očích Sára Kateřina Peterková.

Svůj premiérový start mezi závodnicemi do 23 let absolvovala Vendula Strakatá a vedla si velmi dobře. Ve scratchi se zkušenějšími soupeřkami držela výbornou pozici a ještě do posledního kola vjížděla s nadějí na boj o medaili. V závěrečném spurtu však měla soupeřky více sil a nakonec obsadila deváté místo.

„Na první závod v kategorii U23 si myslím, že to nebylo špatné. Udělala jsem ale chybu ve volbě převodu. Měla jsem zvolit těžší a v závěru mi pak chyběla rychlost. Scratch mi obvykle moc nesedí, takže jsem sama sebe překvapila, jak dobře jsem zvládla poziční jízdu. Do posledního kola jsem najížděla ve výborné pozici. Teď mě čeká bodovací závod a madison s Barborou Němcovou. Myslím, že právě v madisonu máme dobrou šanci. Bára je v této kategorii posledním rokem, má zkušenosti a společně jsme měly dost času se připravit,“ uvedla Strakatá.

Ve sprintu juniorek uspěly v kvalifikaci Ema Benešová i Emílie Jarošová, která do loňské sezony závodila za Duklu Brno a nyní hájí barvy domácího RSC Cottbus. Obě postoupily do osmifinále, kde se však utkaly proti sobě. Úspěšnější byla Jarošová.

Program dne uzavřela juniorka Zuzka Krátká, která ve vylučovacím závodě obsadila mezi devatenácti startujícími 13. místo.

TEXT: ASC Dukla/jc
FOTO: CPA

Za trenérem Zdeňkem Noskem z Dukly Brno stojí dlouhá řada úspěchů i světových titulů jeho svěřenců. Z bývalého závodníka a mechanika se postupně vypracoval mezi nejúspěšnější české trenéry dráhových sprinterů v Armádním sportovním centru Dukla. V současnosti už nevede juniory, ale společně s Petrem Klimešem připravuje elitní reprezentanty.

„Jezdil jsem, ale nijak slavně. Byl jsem sice mistrem republiky mezi kadety a získal jsem několik medailí, ale úroveň, o kterou se snažíme dnes, byla tehdy úplně jinde,“ přiznává Zdeněk Nosek.

Po základní vojenské službě v Dukle Brno zůstal u cyklistiky jako mechanik. „Nemusel jsem na klasickou vojnu. V té době končil dlouholetý mechanik pan Bugner, který si mě vyhlédl jako svého nástupce. Když potom přišel trenér Svatopluk Buchta, začal jsem se věnovat mladým talentům. U juniorské reprezentace jsem vydržel téměř deset let. Poslední dva roky už pracuji společně s Petrem Klimešem, protože jsme juniorskou skupinu mistrů světa posunuli do elitní kategorie a práce je výrazně více,“ popisuje svůj přerod z mechanika v trenéra.

Ještě předtím spolupracoval se Zdeňkem Morávkem, který na Dukle absolvoval trenérskou praxi během studia na Fakultě sportovních studií v Brně a později po něm juniorskou skupinu převzal.

Za dobu své trenérské kariéry vychoval mistry světa prakticky ve všech sprinterských disciplínách.

„Začalo to Jiřím Janoškem, který získal dva tituly mistra světa na kilometru a jeden ve sprintu. To poslední zlato ale přišlo až dodatečně po diskvalifikaci původního vítěze kvůli dopingu, takže duhový dres mu dorazil poštou. Pak vyhrála keirin Sára Kaňkovská, následoval Jakub Šťastný, Matěj Hytych na kilometru s pevným startem a nakonec titul v týmovém sprintu zásluhou Davida Peterky, Kryštofa Friedla a Jana Pořízka,“ vypočítává své největší úspěchy.

A který z nich považuje za nejcennější?

„Asi týmový sprint. Připravit jednoho špičkového závodníka je náročné, ale připravit tři tak, aby fungovali jako celek, je mnohem složitější. Navíc právě přes týmový sprint vede dnes nejreálnější cesta na olympijské hry.“

Budoucnost českého sprintu vidí optimisticky. „Musím ji vidět dobře, jinak bych tu práci nemohl dělat. Pořád jsou před námi nové výzvy, zvlášť v našich podmínkách. Petr Klimeš je hlavní trenér a já se při světových pohárech nebo mistrovstvích světa často vracím k práci mechanika. Výpravy jsou finančně omezené a není možné vozit další členy realizačního týmu. Každý dělá všechno. Tréninky spolu konzultujeme a více očí vždy vidí víc.“

V českém prostředí má Nosek pověst trenéra, který umí objevit talent. „Po těch letech už člověk pozná podle pohybu nebo stavby těla, jestli má někdo předpoklady, zkrátka jak se mu ohýbají kolena. Ale mnohokrát jsme se přesvědčili, že talent sám o sobě nestačí. Stejně důležitá je vůle. Když člověk opravdu chce, dokáže obrovské věci.“

Na otázku, zda některý ze svěřenců zaujal už na první pohled, se nejprve zdráhá odpovědět. Nakonec přece jen jedno jméno vysloví. „Určitě David Peterka. Bohužel ho přibrzdil těžký pád v hale v Motole a návrat nebyl jednoduchý. V první chvíli jsme byli hlavně rádi, že je v pořádku a že si vůbec ještě někdy sedne na kolo. On ale všechno bral jako součást své cesty a rozhodl se to překonat.“

Sprinterů však v České republice není mnoho. „Ideální by bylo mít dva kompletní týmy – zkušený a mladý. Z nich bychom pak mohli sestavit nejsilnější sestavu pro vrcholné akce. Jenže nás často brzdí zranění. Matěj Tamme absolvoval letos dvě operace kolena, předtím měl problémy i s druhou nohou. Dominik Topinka si po pádu zlomil obratel. Potřebujeme širší základnu, abychom mohli na velké závody postavit co nejsilnější tým.“

Letošní mistrovství světa je zároveň prvním krokem v kvalifikaci na olympijské hry v Los Angeles. „Závody kategorie U23 jsou pro nás spíše zastávkou na cestě k mistrovství světa elite. Tam bychom chtěli předvést kvalitní výkon a získat co nejvíce bodů. Umístění v první pětce by bylo výborné.“

O olympijské účasti však rozhodnou až další dvě mistrovství světa a mistrovství Evropy. „Evropa je ale neskutečně nabitá. Konkurence je tady mnohem větší než na ostatních kontinentech.“

A jaký je jeho trenérský sen? „Máme ho společný s celým týmem – olympijskou medaili. Kdyby se nám ji během naší trenérské kariéry podařilo získat, byl by to vrchol všeho, čeho jsme chtěli dosáhnout. A platí to stejně pro kluky i pro holky,“ uzavřel Zdeněk Nosek.

TEXT: ASC Dukla/jc

FOTO: CPA

Jen krůček dělil českou výpravu od druhé medaile na mistrovství Evropy dráhových cyklistů kategorií U23 a juniorů v německém Cottbusu. Juniorky v týmovém sprintu nakonec v souboji o bronz podlehly britskému triu a místo radosti z medaile se v očích sprinterek Dukly Brno objevily slzy. Do elitní desítky se dostal ještě Adam Rausgold, kterému jen těsně unikl postup do dalších bojů v závodě mužů kategorie U23 na 1 km s pevným startem, když obsadil devátou pozici.

Za očekáváním zůstal trochu Matyáš Koblížek z Dukly Praha. Po nepřesvědčivém vystoupení v úterním vylučovacím závodě si dnes ve scratchi polepšil na jedenácté místo, přesto pomýšlel výše.

„První polovina závodu byla z mého pohledu dobrá, ale v rozhodujícím okamžiku byl příliš vzadu. Jít do spurtu z patnácté pozice znamená, že příliš vysoko skončit nemůžete,“ zhodnotil jeho výkon reprezentační trenér Milan Kadlec.

V kvalifikaci týmového sprintu juniorek zajelo české trio Ema Benešová, Kateřina Fojtů a Kristýna Křupalová šestý nejrychlejší čas, což je v prvním kole poslalo proti třetím Italkám. Kateřinu Fojtů následně nahradila Emílie Jarošová a české sprinterky po velmi povedené jízdě silné Italky porazily. Jejich čas však byl o dvě desetiny sekundy pomalejší než výkon domácích Němek, a tak je čekal souboj o bronz. V něm trio Benešová, Jarošová a Fojtů podlehlo Britkám především kvůli nepovedenému startu.

„O medaili rozhodla chyba na startu. Jedné z holek podklouzlo kolo a ve finále se taková chyba neodpouští. Nejlépe holkám vyšla jízda v prvním kole proti silným Italkám. Je škoda, že se to nepovedlo dotáhnout, protože výkonnost na medaili měly. Možná byly až příliš namotivované, ale brzy budou mít možnost vše napravit na mistrovství světa v Zolderu,“ řekl trenér Zdeněk Morávek, jehož svěřenkyně zopakovaly loňské čtvrté místo z evropského šampionátu.

„V Zolderu se pojede na dřevěném oválu, takže to bude úplně jiný závod než tady na betonu. Našim děvčatům dřevěná dráha vyhovuje více, i když konkurence tam bude ještě silnější,“ dodal Morávek.

Všechny tři jízdy rozjížděla Ema Benešová, která po závodě jen těžko skrývala rozpaky i slzy.

„Je to pro nás obrovské zklamání. Mrzí mě to za celý tým, protože celá příprava směřovala právě k mistrovství Evropy a následně i mistrovství světa. Všechny jsme do toho daly maximum. Nikomu nic nevyčítám. Porazily jsme Italky, což ukázalo, že jsme byly dobře připravené. Bohužel chyby se stávají,“ řekla Benešová.

Své účinkování v kategorii do 23 let zakončila stylově – třemi tituly mistryně světa! V hlídkách, časovce a nakonec suverénním vystoupením ve vyřazovacích jízdách v kayakcrossu. Vodní slalomářka Tereza Kneblová si téhle zlaté tečky z polského Krakova velmi váží.

„Jsem moc ráda, že to takhle vyšlo. Medaile si určitě uložím na speciální místo,“ poznamenala třiadvacetiletá kanoistka armádního klubu Dukla.

Jak se u Kneblů slaví podobné úspěchy?

Jela jsem hned do Prahy, musela jsem balit do Ameriky, kde mě čeká příprava na mistrovství světa v Oklahomě. S rodinou jsem se naposledy viděla v neděli v Krakově. Jsem hrozně ráda, že tam byli, ale velké oslavy neprobíhaly, bylo to časově velmi hektické.

Kdo z nejbližších prožívá vaše závody nejintenzivněji?

(směje se) Určitě mamka. Ta je hroznej nervák. Proto jsem ráda, že měla radost a neviděla mě smutnou.

Česká reprezentace zaznamenala ziskem 24 medailí nejúspěšnější mládežnický šampionát v historii. Jak vnímáte z pozice nadějné slalomářky tuhle silnou nastupující generaci?

Je tam opravdu spousta talentů. Je vidět, že u nás máme velmi dobré podmínky pro trénink i zkušené vedení. Všechno do sebe hezky zapadá. Jsem ráda, že toho mohu být součástí.

Za vaše nejcennější zlato lze považovat triumf ve vyřazovací části kayakcrossu. Všechny jízdy jste ovládla stylem start – cíl. Bylo to opravdu tak snadné?

Trať v Krakově byla pro cross velmi nepříjemná. Hned po startu následovala protivoda, což standardní není. Já se toho nebála, měla jsem vždy hodně prostoru. Byl to hodně odlišný závod než na světových pohárech.

To ale vaše vítězství nijak nesnižuje…

Každý si jede, na co má. S nikým jsem prakticky do kontaktu nepřišla. Byla to volba soupeřek. Možná měly až přehnaný respekt. Nechci to zlehčovat, ale byl to určitě nejsnadnější závod na vrcholné akci, který jsem kdy jela.

Jedno zklamání jste na šampionátu přeci jen zažila, když jste coby jedna z favoritek nezvládla semifinále slalomu na kánoi. Za chybu v brance číslo 17 jste vyfasovala padesátivteřinovou penalizaci a bylo po postupu. Co se tam přihodilo?

Ta jízda mi nevyšla celkově. Věděla jsem, že v téhle věkové kategorii není potřeba jet úplně skvěle. Chtěla jsem si to pohlídat. Do té pasáže jsem bohužel vplula špatně a ještě mi fouklo na špatnou stranu. Šlo o shodu všeho možného. Padesátku jsem dostala až po projetí cílem, ale asi správně.

Do závěrečného kayakcrossu jste se oklepala obdivuhodně. Měl na tom zásluhu i trenér Lukáš Kubričan?

Musela jsem to rychle hodit za hlavu. Výborně spolu komunikujeme, hodně o podobných situacích mluvíme. Hned mě podpořil, psychicky jsem se rychle srovnala. Tohle se děje, je to sport. Oba víme, že nejdůležitější závody jsou teprve před námi.

Máte jistě na mysli mistrovství světa v Oklahomě…

Je to tak.  Byla jsem tam na přípravném kempu na jaře, takže jsem zvědavá, co se od té doby změnilo.

Co konkrétně máte na mysli?

Pár lidí z týmu je už na místě. Kanál prošel úpravami. Jedno je ale jisté. Trať je kratší, na tom se nic nemění. Hodně bude záležet na fázování samotné jízdy, na zásadní pasáže tam musí být obrovská soustředěnost. Rozhodovat tedy bude hlavně hlava.

Mezi elitou umíte dosáhnout na pódium v každé disciplíně. Máte tajné přání?

Jsem v tomhle opatrná. Cíle mám, ale nechám si je pro sebe. Chci každý závod odjet tak, abych byla se svým výkonem spokojená. Uvidíme, na co to bude stačit.

Pomáhají v koncentraci i jisté rituály?

Tlak je potřeba si tolik nepřipouštět. Zpívám si, dýchám nebo poslouchám vodu. Funguje to na mě. Znovu toho využiju. Snad mi poslouží stejně dobře jako v Krakově.

TEXT: Pavel Král

FOTO: kanoe.cz/Matyáš Klápa