Počasí atletům při závodech Pražské memoriály nepřálo, boužky a silný dešť porovázel prakticky startující v celém programu . Ale závodníky ADC Dukla však bylo přesto vidět. Tři Ondřej Macík, Tereza Petržilková a Vít Müller své závody vyhráli a Ondřej Loupal s Patrikem Šormem přispěli k vítězství štafety na 4×400 metrů.

Macík vyhrál běh na 200 metrů časem 21,03, Müller byl nejrychlejší na 400 metrech a vyhrála časem 45,96, Petržilková se radovala z vítězství na 200 m časem 24,25. Spolu s Loupalem a Šormem běželi ve štafetě na 4×400 m Krsek a Horáček a časomíra se jim zastavila na 3:04,46.

TEXT: ASC Dukla/jc

FOTO: CPA

Tak trochu ve stínu své starší sestry Veroniky vyrůstala dráhová sprinterka Anna Jaborníková z Dukly Brno. Zatímco Anna stále závodí pod rodným příjmením, její sestra už po sňatku s dalším sprinterem Dukly Brno nese jméno Veronika Tamme. V roce 2022 společně s Veronikou a Natálií Mikšaníkovou vybojovala stříbro v týmovém sprintu. Po individuální medaili z mistrovství Evropy ale dlouho toužila. Splnilo se jí to až letos, když na evropském šampionátu v německém Cottbusu získala stříbro v olympijské disciplíně keirinu.

Odchovankyně Sportcomplexu Břeclav oslavila letos v březnu dvaadvacáté narozeniny a na mezinárodní scéně se prosazuje stále výrazněji. Potvrdila to už v dubnu na Světovém poháru v Malajsii, kde obsadila v keirinu výborné deváté místo. Společně se sestrou Veronikou a Sárou Kateřinou Peterkovou navíc dojely šesté v týmovém sprintu. Individuální medaile z evropského šampionátu jí ale stále chyběla. Až do minulého víkendu.

Výbornou formu potvrdila také na domácím mistrovství republiky v Plzni, kde během posledního červnového víkendu nenašla přemožitelku. Získala čtyři mistrovské tituly – ve sprintu, keirinu, závodu na 1 km s pevným startem a také v týmovém sprintu, který ovládla společně se sestrou Veronikou a Sárou Kateřinou Peterkovou.

„Vždycky to může být lepší,“ říkala po domácím šampionátu a už vyhlížela mistrovství Evropy. „Doufám, že jsem v dobré formě a mohlo by se něco podařit. Zároveň sbíráme důležité body do kvalifikace na mistrovství světa, kde to zatím vypadá velmi slibně. Měly bychom mít dvě místa,“ uvedla.

S průběhem dosavadní sezony byla spokojená. „Deváté místo v Malajsii je zatím můj nejlepší individuální výsledek v kariéře,“ přiznala. Přesto tehdy tvrdila, že má raději klasický sprint než keirin.

„Sprint mám raději. Keirin je vždycky trochu o štěstí. Můj výkon jde nahoru a v poslední době se mi ve sprintu daří víc. Doufám, že v Cottbusu nějaká medaile přijde, ale nechci to zakřiknout,“ říkala po republikovém šampionátu.

Její slova se nakonec naplnila. Na 333 metrů dlouhém betonovém oválu v Cottbusu sice ve sprintu skončila už ve čtvrtfinále, ale v keirinu vystoupala až na druhý stupeň vítězů.

„Medaile si moc vážím. Je to moje poslední mistrovství Evropy v kategorii U23. Už jsem po individuální medaili byla hodně hladová a jsem ráda, že to konečně vyšlo,“ uvedla dvojnásobná medailistka z juniorského mistrovství světa.

Na evropském šampionátu tentokrát nejela týmový sprint, protože českému týmu chyběla třetí závodnice. Nakonec se to ukázalo jako výhoda.

„Mohla jsem si odpočinout a nakonec to dopadlo takhle. Ve sprintu to bylo o kousek, ale i tak jsem maximálně spokojená. Mám medaili a jsem opravdu šťastná. Upřímně jsem si víc věřila ve sprintu. Když jsem si do finále keirinu vylosovala první pozici, nebyla jsem z toho nadšená. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem z jedničky jela i semifinále, uklidnila jsem se a řekla si, že to zvládnu. A vyšlo to,“ radovala se Anna Jaborníková.

Po návratu z Cottbusu ji čeká týden doma a zasloužený odpočinek. Poté už se znovu rozjede příprava na vrchol sezony.

„Nejdřív pojedeme na soustředění do Dánska, potom do Belgie a následovat bude závěrečné ladění formy na říjnové mistrovství světa v čínské Šanghaji. Tam bude obrovská konkurence – přijedou Číňanky, Američanky, Australanky, Novozélanďanky i další silné sprinterky. Netroufám si odhadovat výsledek, ale určitě bychom chtěly získat co nejvíce bodů do olympijské kvalifikace v týmovém sprintu a posunout se ve světovém žebříčku,“ dodala Anna Jaborníková.

TEXT: ASC Dukla/jc

FOTO: CPA

Zlaté opojení ještě nevyprchalo. Zákonitě. Titul mistryně světa se jen tak neomrzí. Orientační běžkyně Tereza Rauturier předvedla v Janově v knock-out sprintu vskutku výjimečný výkon. I po největším vítězství kariéry ale zůstává nohama pevně na zemi. Triumf v silné mezinárodní konkurenci bere s pokorou, rovněž přibližuje důležité aspekty, které ji na nejvyšší stupínek posunuly.

„Ještě to stále zpracovávám, ale moc si to užívám. Teď už jsem dokonce měla první noc, kdy jsem dokázala pořádně spát a neprožívat všechny s tím spojené emoce,“ směje se sedmadvacetiletá závodnice podporovaná Armádním sportovním centrem Dukla.

Po 17 letech jste dokázala pro Českou republiku vybojovat individuální zlato. Už vám došlo, co se vám povedlo?

Sen se stal skutečností. Je to krásné.

Druhá skončila Švédka Karolin Ohlssonová, třetí Norka Pia Young Viková, čtvrtá Malin Agervik Kristianssonová z Dánska. Jak nesly favorizované Seveřanky tenhle váš triumf?

Měla jsem pocit, že mi to přejí. Moje jméno se ve světové špičce pohybuje delší čas. Nevím, jestli čekaly, že bych medailově prorazila právě na mistrovství světa, ale vyšlo to. Byla z nich cítit radost, že se na vrchol dostal také někdo jiný.

Co manžel, byl dojatý?

Toho jsem potěšila asi nejvíc. Společně jsme měli nastavený projekt právě směrem ke knock-out sprintu. Popravdě jsem ani nevěřila, že to takhle vyjde. Jedná se o složitou disciplínu. Předchozí závody jsme dost analyzovali. Říkali si, co se povedlo, co ne, co lze případně udělat jinak. Prokonzultovaných hodin bylo opravdu hodně. Snažila jsem se navnímat různé typy soupeřek. Především to, jak běhají, abych na ně byla připravená. Manžel se nakonec rozhodl, že za mnou do Janova dorazí. Je skvělé, že u toho mohl být. Takhle dojatý byl snad jen na naší svatbě.

Závod nebyl jen o finále. Organizátoři do něho vnesli poměrně netradiční prvek. V semifinále čekala na běžce kontrola číslo pět nezvykle umístěná v patře jednoho z objektů. Mnoho běžců v téhle pasáži tápalo, evidentně byli zaskočeni. Jednalo se o standardní součást tratě?

Úplně jsme to nečekaly. Z kartografického hlediska to nebylo nejčitelnější. Organizátoři se prostě rozhodli to takhle postavit. Věděla jsem, že budova je více úrovňová. Cestu jsem ale nejprve neviděla, měla jsem tam nepřekonatelné zdi. Až poté jsem spatřila delší obíhačku. Na stejnou volbu se rozběhly Švédka s Dánkou. Rozhodla jsem se, že půjdu s nimi a udělala dobře. Tam jsme se ostatním utrhly. Pak už šlo jen o to, proklouznout na postupové místo. Po špatné volbě Švédky v závěru se to povedlo bez problémů.

V janovských uličkách se běhalo za běžného provozu, výjimkou nebyl střet s motorkou či kolemjdoucími. Není tento faktor stresující?

Měly jsme velké obavy už dopředu. Pořadatelé slibovali, že vše zajistí tak, aby nedocházelo ke konfliktům či potyčkám. Nebyla by to pro náš sport dobrá vizitka. Snažili se udělat maximum, ale bohužel to v tomhle živém městě po této stránce občas zaskřípalo. Třeba s projíždějícími auty či zaparkovanými motorkami. Mentálně jsem na to ale byla připravená. Závodní prostor je velký. Nelze mít každý metr pod kontrolou. Velké neférové situace nevznikaly. Vždycky je to zodpovědnost samotného závodníka, musí se s tím vyrovnat.

Před finišem jste u poslední kontroly div nebyla namáčknutá na zeď. Ze sevření soupeřek jste vyklouzla jen tak tak. Jak to je mezi orientačními běžci s fair play, když se bojuje o světové medaile?

Už před finále došlo na doběhu k určité potyčce dvou závodnic. Došlo ke zkřížení dráhy a následovala diskvalifikace. Jinak si myslím, že nosíme v hlavě, že se v takto úzkých uličkách nechceme dostávat do zbytečných kontaktů. Je to ale těžké. V závodním zápalu si to člověk moc neuvědomuje. Jsou tam kličky a otočky při ražení u kontrol, někdy se tomu prostě nevyhnete. Člověk moc vyčkávat nemůže, v minulosti se mi to už párkrát vymstilo. Věděla jsem, že tohle místo může být kritické, bylo nás tam pět. Trochu jsem se rozmázla, ale rychle se od budovy odrazila. Nikdo mě naštěstí nepodkosil, mohla jsem uhánět do cíle. Z pohledu diváka mohla tato situace vypadat opravdu drsně, ale naštěstí se žádné z nás nic nestalo.

Finiš jste zvládla úžasně, ovace v aréně jste si užila. Fyzicky jste musela být připravena výtečně…

To bych asi úplně neřekla. Po všelijaké zimní přípravě, kdy mě trápily bolesti kolena, bylo jaro spíše o dohánění kondice. Ač jsem do šampionátu tréninkově nezvládla, co bych si představovala, tak se to i tak povedlo poměrně dobře vyladit.

Jak se zlato v českém týmu slavilo?

Šampaňské jsme odšpuntovaly až po sprintových štafetách na banketu, který tradičně následuje na závěr mistrovství. A také jsme si dopřály pizzu.

Cítíte zadostiučinění vzhledem k faktu, jaké zdravotní trable jste před začátkem sezony překonala?

Došlo mi pár zpráv od známých, že bych po tomhle úspěchu znovu měla volit podobnou alternativní přípravu. Ono to má něco do sebe. Alternativní tréninky nejsou v dlouhé zimní přípravě vůbec špatné. Na druhou stranu zaberou mnohem víc času. Je vidět, že cesty na vrchol jsou různé. Vede k tomu ale hlavně tvrdá píle a odříkání.

K čemu se vaše pozornost upíná nyní?

Přesuneme se zpátky do lesních prostorů. Za necelý měsíc pořádáme Světový pohár ve Vyšším Brodě. To je pro český orienťák opravdu velká událost. V září nás pak čeká mistrovství Evropy v Litvě.

TEXT: Pavel Král

FOTO: Český orienťák