Zlaté opojení ještě nevyprchalo. Zákonitě. Titul mistryně světa se jen tak neomrzí. Orientační běžkyně Tereza Rauturier předvedla v Janově v knock-out sprintu vskutku výjimečný výkon. I po největším vítězství kariéry ale zůstává nohama pevně na zemi. Triumf v silné mezinárodní konkurenci bere s pokorou, rovněž přibližuje důležité aspekty, které ji na nejvyšší stupínek posunuly.
„Ještě to stále zpracovávám, ale moc si to užívám. Teď už jsem dokonce měla první noc, kdy jsem dokázala pořádně spát a neprožívat všechny s tím spojené emoce,“ směje se sedmadvacetiletá závodnice podporovaná Armádním sportovním centrem Dukla.
Po 17 letech jste dokázala pro Českou republiku vybojovat individuální zlato. Už vám došlo, co se vám povedlo?
Sen se stal skutečností. Je to krásné.
Druhá skončila Švédka Karolin Ohlssonová, třetí Norka Pia Young Viková, čtvrtá Malin Agervik Kristianssonová z Dánska. Jak nesly favorizované Seveřanky tenhle váš triumf?
Měla jsem pocit, že mi to přejí. Moje jméno se ve světové špičce pohybuje delší čas. Nevím, jestli čekaly, že bych medailově prorazila právě na mistrovství světa, ale vyšlo to. Byla z nich cítit radost, že se na vrchol dostal také někdo jiný.
Co manžel, byl dojatý?
Toho jsem potěšila asi nejvíc. Společně jsme měli nastavený projekt právě směrem ke knock-out sprintu. Popravdě jsem ani nevěřila, že to takhle vyjde. Jedná se o složitou disciplínu. Předchozí závody jsme dost analyzovali. Říkali si, co se povedlo, co ne, co lze případně udělat jinak. Prokonzultovaných hodin bylo opravdu hodně. Snažila jsem se navnímat různé typy soupeřek. Především to, jak běhají, abych na ně byla připravená. Manžel se nakonec rozhodl, že za mnou do Janova dorazí. Je skvělé, že u toho mohl být. Takhle dojatý byl snad jen na naší svatbě.
Závod nebyl jen o finále. Organizátoři do něho vnesli poměrně netradiční prvek. V semifinále čekala na běžce kontrola číslo pět nezvykle umístěná v patře jednoho z objektů. Mnoho běžců v téhle pasáži tápalo, evidentně byli zaskočeni. Jednalo se o standardní součást tratě?
Úplně jsme to nečekaly. Z kartografického hlediska to nebylo nejčitelnější. Organizátoři se prostě rozhodli to takhle postavit. Věděla jsem, že budova je více úrovňová. Cestu jsem ale nejprve neviděla, měla jsem tam nepřekonatelné zdi. Až poté jsem spatřila delší obíhačku. Na stejnou volbu se rozběhly Švédka s Dánkou. Rozhodla jsem se, že půjdu s nimi a udělala dobře. Tam jsme se ostatním utrhly. Pak už šlo jen o to, proklouznout na postupové místo. Po špatné volbě Švédky v závěru se to povedlo bez problémů.
V janovských uličkách se běhalo za běžného provozu, výjimkou nebyl střet s motorkou či kolemjdoucími. Není tento faktor stresující?
Měly jsme velké obavy už dopředu. Pořadatelé slibovali, že vše zajistí tak, aby nedocházelo ke konfliktům či potyčkám. Nebyla by to pro náš sport dobrá vizitka. Snažili se udělat maximum, ale bohužel to v tomhle živém městě po této stránce občas zaskřípalo. Třeba s projíždějícími auty či zaparkovanými motorkami. Mentálně jsem na to ale byla připravená. Závodní prostor je velký. Nelze mít každý metr pod kontrolou. Velké neférové situace nevznikaly. Vždycky je to zodpovědnost samotného závodníka, musí se s tím vyrovnat.
Před finišem jste u poslední kontroly div nebyla namáčknutá na zeď. Ze sevření soupeřek jste vyklouzla jen tak tak. Jak to je mezi orientačními běžci s fair play, když se bojuje o světové medaile?
Už před finále došlo na doběhu k určité potyčce dvou závodnic. Došlo ke zkřížení dráhy a následovala diskvalifikace. Jinak si myslím, že nosíme v hlavě, že se v takto úzkých uličkách nechceme dostávat do zbytečných kontaktů. Je to ale těžké. V závodním zápalu si to člověk moc neuvědomuje. Jsou tam kličky a otočky při ražení u kontrol, někdy se tomu prostě nevyhnete. Člověk moc vyčkávat nemůže, v minulosti se mi to už párkrát vymstilo. Věděla jsem, že tohle místo může být kritické, bylo nás tam pět. Trochu jsem se rozmázla, ale rychle se od budovy odrazila. Nikdo mě naštěstí nepodkosil, mohla jsem uhánět do cíle. Z pohledu diváka mohla tato situace vypadat opravdu drsně, ale naštěstí se žádné z nás nic nestalo.
Finiš jste zvládla úžasně, ovace v aréně jste si užila. Fyzicky jste musela být připravena výtečně…
To bych asi úplně neřekla. Po všelijaké zimní přípravě, kdy mě trápily bolesti kolena, bylo jaro spíše o dohánění kondice. Ač jsem do šampionátu tréninkově nezvládla, co bych si představovala, tak se to i tak povedlo poměrně dobře vyladit.
Jak se zlato v českém týmu slavilo?
Šampaňské jsme odšpuntovaly až po sprintových štafetách na banketu, který tradičně následuje na závěr mistrovství. A také jsme si dopřály pizzu.
Cítíte zadostiučinění vzhledem k faktu, jaké zdravotní trable jste před začátkem sezony překonala?
Došlo mi pár zpráv od známých, že bych po tomhle úspěchu znovu měla volit podobnou alternativní přípravu. Ono to má něco do sebe. Alternativní tréninky nejsou v dlouhé zimní přípravě vůbec špatné. Na druhou stranu zaberou mnohem víc času. Je vidět, že cesty na vrchol jsou různé. Vede k tomu ale hlavně tvrdá píle a odříkání.
K čemu se vaše pozornost upíná nyní?
Přesuneme se zpátky do lesních prostorů. Za necelý měsíc pořádáme Světový pohár ve Vyšším Brodě. To je pro český orienťák opravdu velká událost. V září nás pak čeká mistrovství Evropy v Litvě.
TEXT: Pavel Král
FOTO: Český orienťák
