Lukáše Melicha dovedl k bronzu na mistrovství světa v roce 2013, s Volodymyrem Myslyvčukem má Dušan Král podobné úmysly. Svérázný kladivářský kouč s jasnými zásadami a specifickým humorem bez okolků říká, že vést takhle svědomitého svěřence je čistá radost. Letošní povedená sezona umocněná čtvrtým místem na mistrovství Evropy v Birminghamu a pátým na nedávném ultimátním šampionátu pro nejlepší atlety v Budapešti jasně vypovídá o rostoucí výkonnostní stabilitě.
„Neberme to jako nějakou velkou chválu, ale on je neskutečný. Hlavně co se týká disciplíny. Pro úspěch a zlepšení dělá první poslední. Nemohu na něho říci jediné křivé slovo. Snad jen, že pořád žvýká tabák,“ usmívá se sedmdesátiletý trenérský bard.
Splní tedy vždy vše do puntíku?
Dám příklad. Před Budapeští jsme byli na čtrnáctidenním soustředění ve Veletově. Každé ráno jsme šli házet, odpoledne následovala dřina v posilovně. Pak večeře, po ní povinná hodinová procházka v rychlejším tempu. A o půlnoci další dvě hodiny v posilovně. Spát se šlo ve dvě ráno. Tohle by jen tak někdo nevydržel. Trénoval jsem Melicha, Šafránkovou, ale Volodymyr je ještě jiný level.
Jak jste se dali vůbec dohromady?
Když v roce 2022 přišel z Ukrajiny, manažer Zdeněk Simon nevěděl, komu ho „frknout“. Volodymyr neměl české občanství a běhání po úřadech bylo složité. Má ale ženu Češku, žijí v Kralupech. Nejprve oslovili Kladno, tam však nejevili zájem. Manželka se naštvala, napsala na Duklu a tehdejší šéf atletiky Jiří Šimice mě okamžitě kontaktoval. Sešli jsme se, řekli si, co a jak, a tím naše spolupráce začala.
Za tu dobu jste odvedli velký kus práce, ale až letos se Myslyvčuk prosazoval na mezinárodní scéně výrazněji. Výsledek tvrdé práce?
Ano. Před sezonou figuroval v rankingu na 19. místě. Našim tajným snem byla účast mezi elitní kladivářskou osmičkou v Budapešti. Ten skok byl neuvěřitelný. Museli jsme toho objet strašně moc. Už v březnu přehodil na Kypru na Evropském poháru poprvé v kariéře osmdesátimetrovou hranici. Pořád jsme jeli na hraně, ale zvládal všechno obdivuhodně. Nešlo o žádné náhody.
Absolvoval celkem šestnáct závodů plus kvalifikaci na mistrovství Evropy. Neměl jste strach, aby tělo tuhle enormní zátěž vydrželo?
Hlavně jeho kolena dostávala v tréninku strašně zabrat. On sám přisuzuje větší pozornost technice než samotné síle. Kolena tím neskutečně trpí. Bolí ho to. Má v sobě dar bolest překonávat. Ale lázně už potřebuje jako sůl.
Jak moc vás coby trenéra mrzela bramborová pozice na mistrovství Evropy? Bronz utekl o sedm centimetrů. Nebýt těsného přešlapu, přinesl by medaili také poslední šestý pokus…
Odjížděli jsme tam střízlivě naladěni. Chtěli jsme být do šestky. Když to takhle těsně uniklo, tak to samozřejmě mrzelo. Obzvlášť, když v trénincích těsně před odletem házel za osmdesát metrů. Tu placku jsme moc chtěli, protože žijeme pro vyšší cíle. Nejsme uskříplí. Volodymyr třeba myslí na rekord, ne český, ale světový. Je to samozřejmě trošku přehnané, ale správné. Hlavu nastavujeme na vyšší mety.
Kam mu kladivo může létat?
Jeho loňský průměr ze závodů činil 76,5 metru. Letos už to je 78,40. Pokud chceme ještě víc, musíme se vyšplhat k osmdesátce. Jsem přesvědčen, že může hodit k 83 metrům. Potřebujeme se dostat na úroveň absolutní špičky.
Je tam asi touha překonat český rekord, který drží Vladimír Maška výkonem 81,28 metru. Žene vás i tenhle cíl kupředu?
Pomýšlíme na to.
Baví vás jeho mentalita?
Je neskutečně disciplinovaný, s tím se jen tak jako trenér nesetkáte. Jde si za svým cílem. Furt mi říká: Melich tu medaili má, já ne. Touha něco pořádného dokázat je obrovská. Usnadňuje mi tím práci. Kolečka v tréninku jen popoháním, spíše ho musím krotit, aby leckdy ubral.
Vrcholem příští sezony bude mistrovství světa v Pekingu. Konat se ale bude až v září. Bude příprava v lecčems odlišná?
Bude delší, závodit začneme později. Odpadne nám zimní pohár, navýšíme objemy. Toužíme po velkém úspěchu, oba dva.
TEXT: Pavel Král
FOTO: CPA
